HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Když se v Indii recykluje (Čandígarh)

Když se v Indii recykluje (Čandígarh)

Sochy oblečené do rozbitých skleněných náramků indických žen, mozaiky ze starých kachlů a použitého nádobí či ploty z keramických džbánů. Indie není jen zemí odpadků, ale i zajímavých nápadů. Nek Čand tu vytvořil zahradu z odpadů a kamení.

Rock Garden v Čandígarhu

Je patnáctého srpna 1947 a Indie se konečně vymanila z nadvlády Britů a získala nezávislost. Ve stejný den se ale kvůli náboženským neshodám dělí hned na dvě země: muslimský Pákistán a převážně hinduistickou Indii. Nastává stěhování příslušníků jednotlivých náboženství. Spolu s dalšími se do Indie stěhuje i nevýrazný třiadvacetiletý Pákistánec Nek Čand. Dostává se na východ nově vzniklého indického státu Paňdžáb a Harijána, kterému po rozdělení chybí hlavní město. Bude se stavět nové, Čandígarh. Čand je zděšen množstvím odpadu, které se nashromáždí při vyklízení vesnic, na jejichž území má nové velkoměsto stát. Neznámý úřadník si odtáhne velké množství odpadků k sobě domů a začíná tvořit.

Pozdě v noci přijíždíme do nejzelenějšího města Indie, Čandígarhu. Hned druhý den po snídani se vydáváme hledat onu pověstnou zahradu. „Říkáme jí Rock Garden. Je to hlavní symbol našeho města. Leží na severovýchodě města mezi sektory čtyři a pět,“ vysvětluje starší pán v kanceláři pro turisty v centru města. Hrdě dodává, že zahrada je druhou nejnavštěvovanější památkou po Taj Mahalu. Po půlhodině chůze konečně narazíme na ukazatel, který nás navede až ke vstupu. Vítá nás přes dva metry vysoká betonová zeď, na níž se vesele promenádují ptáci z porcelánu. Kupujeme si vstupenku a nesmírně malým vchodem vcházíme do labyrintu uliček.

export_hs_gallery
Čandigárh je uměle vytvořené město švýcarským architektem Le Corbousierem. Ten jej vymyslel opravdu důmyslně. Dělí se na desítky sektorů ve tvaru obdelníků. Každý má přesně jeden kilometr čtvereční a od ostatních je oddělen pravidelnými silnicemi, které jsou vždy propojené pomocí kruhových objezdů. Mapa města proto připomíná velkou síť s kolečky.

Zahrada je rozdělena do tří částí. Nejprve se motáme mezi menšími či většími stěnami z kamenů, betonu a zbytku kachlů. Už po několika metrech narážíme na první umělé jezírka a potůčky. „Všude tady teče voda, ale to až v období horka. Teď se teprve čistí kanály po zimě, odnáší se bahno a připravuje se spuštění vodopádů,“ vysvětluje mi s nadšením mladý obyvatel Čandigarhu. A opravdu. Uličky ústí do velkých nádvoří, která jsou plná potůčků a stěn, po kterých v létě proudí voda. Některé vodopády dosahují až dvaceti metrů. Nyní ale voda nikde nepadá, v umělých kanálech pracuje skupinka mladých dobrovolníků. Vynášejí bahno. Ind má vyloženě radost, že tady vidí cizince. „Zahrada slouží spíše pro místní. Chodím se tady procházet pravidelně, když je horko. Právě díky vody je tady hrozně příjemně. Turistů tady moc nebývá,“ dodává. Podle něj je i okolí zahrady hlavní oddechovou zónou města. „O kousek dál je umělé jezero, kolem kterého jsou dokonce cyklostezky. Většina lidí, ale míří spíše sem do zahrady.“

Hřiště pro dospělé

Když se vymotáme z kamenných mostů, které se tyčí nad vodu, prohlédneme si plůtky z keramických džbánů a zítky ze zbytku sanitární keramiky, projdeme dlouhou cestičkou až na obrovské nádvoří. Na chvíli jako bychom se octli na velkém hřišti. Nádvoří je lemované několika stavbami s velkým loubím. V jedné z budov jsou ve stěnách malá akvária s drobnými rybkami. Shlukují se kolem nich celé skupinky Indů a dohadují se o názvu ryb. Do další stavby je dokonce možné vejít. Je plná ošumtělých a pokřivených zrcadel, jaké známe z Petřína. I tady se Indové nesmírně baví.

Největší nadšení ale sklízí velké podloubí, v němž visí houpačky. Indky ztrácí svou grácii a v dlouhých sárí se na ně vrhají a snaží se je rozhoupat co nejvýše. Nad houpačkami se tyčí velké sochy koní, které jsou vytvořené z betonu a rozbitého porcelánu. Díky sloupům, které podloubí drží, našly uplatnění vyřazené pytle s cementem. Vše je dozdobeno mozaikami z rozbitých kachlů, talířů i hrnečků. Na stěnách se promenádují pávi s rozvinutými ocasy, běhají po nich rozzuření tygři a plazí se hadi. Jinde leží talíř s ovocem a kousek od něj se na zdi houpe dívka na houpačce. Tato mozaika ale na dokončení teprve čeká. Dnes již osmdesátiletý Čand se totiž své vášně nevzdal a zahradu neustále vylepšuje a rozšiřuje. Mnozí tvrdí, že se Čand inspiroval Gaudím. Jeho mozaiky opravdu velmi připomínají barcelonský park Gűell. Umělec to ale popírá.

Sochy, sochy a zase sochy

Do třetí části pozoruhodné zahrady musíme projít se skloněnou hlavou. Většina vstupů je postavena tak, aby je člověk běžného vzrůstu neprošel bez ohnutí zad. „Nek Čand chtěl, aby každý, kdo vejde do jeho království, sklonil hlavu a ukázal tak svou pokoru vůči bohům. Proto udělal všechny průchody tak nízké,“ vysvětluje se v průvodci po Rock garden. Čand je považován za hluboce věřícího člověka. Je pověstný tím, že pokud se jej někdo zeptá, odkud má všechny ty nápady a představivost, odpovídá s pokorou: „Přece od Boha.“

Závěrečná část prohlídky je snad nejpoutavější ze všech. Za malým vchodem se vynoří záplava soch nejrůznější tvarů a velikostí. Procházíme ještě několika průchody a za každým objevujeme nové a nové sochy. Většina z nich není vyšší než metr a i když jsou jich tady stovky, každá je trošku jiná. Základ má ale každá postava většinou stejný, a to beton. Na něm jsou pak nalepeny dekorace všeho druhu. Muži mají oděvy z úlomků bílého a hnědého porcelánu, ženy jsou oblečeny v tisících kouscích zničených skleněných náramků, které běžně zdobí ruce téměř každé Indky. Lidé jsou zachyceni v různých pózách a činnostech, někteří pijí ze skleněných lahví, jiní hrají na hudební nástroje, tančí, hrají lakros nebo sedí a odpočívají. Mezi sochami ale nejsou jen lidé. Koukají na nás opice, ptáci, psi nebo stáda koz. Každé zvíře je vyrobeno z něčeho, co bylo už dávno odepsáno a hozeno na skládku nebo vyhozeno na ulici.

Mozaika, Indie

Cesta ke slávě

Poté, co objevil Čand kouzlo odpadu, tvořil bez ustání. Později jej dokonce jmenovali Čandígarhským inspektorem pro stavby silnic. Umělec tak objevil i průmyslový odpad, který dokázal také zakomponovat do svých zahrad. Kdo by si ale myslel, že byl Čand nadšen pouze pro odpad, hluboce by se mýlil. Umělec obdivoval i tvořivost přírody. Ve svém volném čase vyjížděl na kole do hor, k řekám a do džungle hledat zajímavé kameny či naplavené kmeny. Kameny, které ho uchvátili svým tvarem jsou dodnes součástí zahrady. Proto se jí také říká Kamenná.

Dlouho nikdo o umělcově zálibě netušil. Z práce jezdil rovnou budovat, zahrada se neustále rozrůstala, přesto o ní téměř nikdo nevěděl. Jeho tajemství se prozradilo až dvacet let poté, co začal. Přispěla k tomu náhoda. Pozemek, na kterém Čand svou zahradu stavěl, patřil státu. Úředníci jej proto chtěli zmapovat a vyčistit. Místo lesa a džungle, ale objevili místo plné soch, vodopádů, stezek a dalších staveb. Úředníci i radní města byli nadšeni. Místo, aby zahradu zbourali, dali Čandovi pomocníky a peníze na rozšiřování svého království. I dnes jsou místní na umělce hrdí. „Neck Čand je prvním člověkem v Indii, který demonstroval nápad opětovného použití a recyklace. Dal novou hodnotu různým typům odpadů, například vyřazeným světlům, starému stavebnímu materiálu, dlaždicím nebo skleněným náramkům. Dokázal tyto věci určené k vyhození předělat na sochy,“ píše se o umělci v průvodci po Rock garden.

Co si vzaly další generace

Čandígarh už na první pohled působí úplně jinak než jiná indická města. Ulice pokrývá kvalitní asfalt, po kterém jezdí luxusní automobily. Zdá, že tady platí i dopravní předpisy, což v Indii není běžné. Silnice jsou lemované alejemi a kruhové objezdy jsou uvnitř ozdobeny květinami a okrasnými keři. Celé centrum města, což je v podstatě skupinka sektorů s jednocifernými čísly, vypadá čistě a udržovaně. Náměstí jsou vzdušná a prostorná. Město působí téměř evropsky. Některé sektory jsou dokonce velké parky. Najde se tady Růžová zahrada s šestnácti sty odrůdami růží, Zahrada s bugánviliemi nebo Terasová zahrada. Všechny slouží jako parky, kde chodí zamilované páry, maminky s dětmi nebo skupinky teneagrů trávit volné odpoledne. Když se jich ptáme na jejich město, většina odpovídá shodně: „Čandígarh je jedno z nejzelenějších měst v Indii. Jsme rádi že můžeme žít zrovna tady.“

Kateřina Smolová se věnuje magisterskému studiu mediálních věd a žurnalistiky. Ráda by navštívila spoustu asijských zemí. Po Indii se chce podívat do Vietnamu nebo Číny. Později snad i do Japonska. Taky by ráda lépe přičichla k vůni východní Evropy, kde zatím objevila jen Rumunsko. Mimo cestování se věnuje hlavně sportu, lezení, cyklistice nebo chození po horách. Aby nezanedbávala své ženské já, tancuje orientální tanec a s šálkem kávy či čaje čte vše, co jí příjde pod ruku.

Zkušenosti čtenářů

Jenda

jéééé, tam jsem byl !!! v roce 1997 a ani nevím, jak jsme se tam ocitli, známé to moc nebylo, snad vůbec, spíš jsme tam tak nějak zabloudili, když jsme courali po městě. On vůbec Čandigarh nebyl turisty vyhledáván, nenašli jsme tam ani levný hotýlek, spali jsme v Růžové zahradě (-: Vnutili jsme se do budovy Parlamentu, páč takový veleslavný barák si nenechám ujít, none ?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí