Články

Ráno jsme vstali v půl sedmé, dali si snídani a šli na vlak, který měl jet v osm, ale nakonec měl tři čtvrtě hodiny zpoždění. Vlakem jsme dojeli do Habarany, tam jsme si stopli náklaďáček do centra města k autobusové zastávce, kde jsme hned chytli autobus do Dambully.

12. 3. 2004 Ráno jsme se v půl osmé nasnídali a vyrazili jsme na autobusové nádraží, kde jsme v devět hodin chytli přímý spoj do Embilipitije. Jelo se výtřaskou, ne autobusem, protože cesta byla moc příkrá, vedla více méně přímo z hor dolů do údolí. V jedenáct jsme dorazili do Embilipitije, ubytovali jsme se v Sarathchandra Rest, kde jsme si hned objednali výlet do národního parku Uda Walawe za 1750 rupií na osobu. Chvilku jsme oddychovali a ve čtvrt na tři už jsme měli přistavěný jeep. Do vlastního parku jsme docestovali ve tři hodiny.

16. 3. 2004 Ráno jsme šli v půl deváté v Land’s Endu na snídani a pak jsme si cestou na pláž v jedné místní cestovní kanceláři objednali na následující dva dny výlet do národního parku Yala a pak do hor, aby máma s babičkou taky něco viděly. Potom jsme byli asi do dvou hodin na pláži. Ve dvě jsme se šli do Land’s Endu osprchovat a ve čtyři jsme tuk-tukem vyrazili na výlet do Galle. Tam jsme dvě hodiny chodili po obchodech a nakoupili spoustu dárků domů do Čech. Pak jsme si stopli dalšího tuk-tuka a jeli nazpátek. Po příjezdu jsme šli na večeři a já si ještě stahoval obrázky z foťáku. Do postele jsme se dostali kolem desáté.

Indické motocykly Enfield 500 se staly motorkářskou legendou. Honza Odehnal na nich přejel nejvyšší horská sedla světa v severní Indii, od čínské až k pákistánské hranici.

Dnes ráno jsme v klidu vstali a vydali se na snídani (která byla výborná, čímž nás majitelé ubytovny velmi příjemně překvapili) s tím, že dnešní program v pohodě stíháme. Sice to byla nakonec pravda, akorát že vše vyšlo na minutu přesně a nezbyla nám vlastně ani chvíle volna.

Veronice je furt blbě, zvažujeme, co dělat, ale nakonec jdeme na vlak. Na nádraží nám dochází fatální chyba: nějak nám nedocvaklo, že vlak taky může jet odjinud. Což se potvrzuje a na přejezd na Západní nádraží už není čas, takže jdeme do hostelu naproti nádraží, na jeden den se ubytováváme a pak se vracíme na nádraží, koupit nový lístky.

Trochu jsme si s Ralfem přivstali, proklouzli jsme bakšišchtivé obsluze v hotelu a jedeme do Ayodhya (omlouvám se, ale nevím jak to napsat správně česky). Ayodhya je snad jedno z nejstarších měst v Indii, plné chrámů, ale i svědek nedávné roztržky.

Islandské silnice jsou fenoménem samy o sobě a nelze je srovnat s ničím, co známe z našich končin. Asfalt je jen na hlavní okružní silnici (Ring Road No.1) okolo ostrova (ne všude) a na pár silnicích vedlejších.

Nejlépe se píše v hezky vytopené hospodě při správně vychlazeném pivku. Což znamená, že příštích jedenáct dní se nám už tak příjemně psát nebude. Této příjemné večerní kratochvíli předcházelo ranní vyjednávání o nadváze na letišti v Oslu (náš vrozený šarm nám ušetřil u místní pracovnice SAS přes 30 kg z celkových 110 kg nadváhy po 40 NOK/kg), skoro tříhodinový přesun letecky do Tromso, kde jsme se setkali s naším dalším účastníkem expedice Petrem, a následně do zasněženého Longyearbyerdenu – místního velkoměsta čítajícího celých 1200 Špicberčanů.

Dovolenou na konci srpna 2004 jsme se rozhodli strávit na Sicílii a některém přilehlém ostrůvku. V pátek večer jsme vyjeli, profrčeli jsme Německo, pod Salzburgem jsme navštívili ve Svatém Johanu soutěsku Liechtensteinklamm a přes Grödner Joch jsme měli další zastávku až u Viterba v Umbrii.

Především díky oddanému boji Dian Fosseyové přežily gorily horské až dodnes. Proto se fotograf Petr Slavík za nimi mohl vydat do džungle a strávit hodinu uprostřed jejich tlupy.

Po sedmihodinovém čekání na letišti Šeremetěvo v Moskvě, v jehož závěru někteří zapomnětlivci málem přišli při bezpečnostní kontrole o boty, se konečně dostáváme do Taškentu, kde ihned přesedáme na místní „andulu“ do Nukusu, hlavního města Karakalpakstánu.

Jaká je barva duhy? Ve škole nás učili, že rozložením bílého světla vznikne duha, celé spektrum barev, tedy opačným procesem, složením všech barev bychom měli dostat bílou. Toť teorie, a jak v praxi? No jen si to zkuste, vemte všechny barvy, co doma najdete, a pořadně zamíchejte a pozorujte, co vznikne…

  Na severovýchodě provincie Léon, nedaleko od hranic s Portugalskem, se nachází Las Médulas. Nebo také „ruina montium“ („zničení hory“) – dnes rozeklaná krajina plná strmých skalních hrotů oranžové až červené barvy, krajina tajuplná, bizarní až hrůzostrašná.

Deník Vojty Peřiny o cestě severní Čínou.