Články

3. 2. (pátek) Ráno jsme vstali, dali si snídani a v 10.30 nám jel autobus do Chiang Khongu. V autobuse jsme potkali tři vymydlené kluky z Česka, se kterými jsme potom také jeli lodí do Luang Prabangu. Cesta do Chiang Khongu trvala dvě hodiny a byla velmi drkotavá. Když jsme dorazili na místo, hned jsme došli na hraniční přechod a přeplavili se přes Mekong do Laosu, do malého městečka jménem Huay Xai. Tam jsme bez problémů prošli pasovou kontrolou a nechali si orazit naše laoská víza. Hned jsme našli ubytování (200 B) a vydali jsme se hledat banku.

10. 2. (pátek) Do Luang Prabangu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno, po sedmi hodinách stání, sezení v různých pokřivených pozicích a dušení se výfukovými plyny, které díky děravému výfuku neustále proudily do prostoru pro cestující. Ostatní naši turističtí spolucestovatelé se odjeli vyspat a my zůstali čekat na autobus do Phonsavanu, který měl jet v 8.30. Byla zima jako v morně, tak jsme na sebe nejdříve navlékli všechno, co jsme měli, a když ráno vyšlo sluníčko, zase jsme to svlékli. V 8.30 jsme zajímavou horskou krajinou odjeli do Phonsavanu (75 tisíc kipů), kam jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne. Nechali jsme se odchytit nadháněčem z jednoho guesthousu a ubytovali se v pokoji se záchodem a horkou sprchou za 4 USD. Pak jsme zašli na večeři, objednali si výlet na druhý den (8 USD na osobu), dlouho se sprchovali horkou vodou a brzo šli spát, abychom dohnali spánkový deficit.

20. 2. (pondělí) Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a za 15 USD nastoupili cestu do Kambodže organizovanou naším guesthousem. Nejdříve nás se skupinou dalších turistů převezli na pevninu, a pak tuk – tukem na vodní laosko – kambodžskou hranici, jako když jsme den před tím jeli pozorovat delfíny. Tam nám orazili laoská víza, a potom nás cestou necestou odvezli na pevninskou laosko – kambodžskou hranici, kde nám orazili kambodžská víza. Na obou hranicích (celnicích) jsme zaplatili 1 USD.

28. 2. (úterý) Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a na kole (1,5 USD na den) vyrazili do Angkor Watu a přilehlých chrámů (vstupné 20 USD). Komplex chrámů v této oblasti byl vystavěn v 9. – 13. století. V té době byla na vrcholu Khmerská říše, které se podařilo shromáždit dostatečné bohatství a dostatek pracovních sil, aby na ploše více než 150 km2 bylo vybudováno okolo 70 chrámů a jiných náboženských staveb. Během naší prohlídky jsme nejdříve navštívili vlastní Angkor Wat, který je největší náboženskou stavbou na Zemi. Angkor Wat je úžasně rozlehlá stupňovitá stavba obkroužená ochranou zdí a vodním příkopem. Vyšplhat se dá téměř do nejvyšší věže, odkud je krásný rozhled.

Ráno jsme se vzbudili na Similanských ostrovech, po bouřce ani stopy. Obeplouvali jsme podmořskou horu, potápěči dole, my nad jejím vrcholkem. Skály vypadaly ve vodě dramaticky a byla tam spousta pestrobarevných ryb.

Na východním konci pouště Taklamakan u města Dunhuang se nacházejí hned dvě z nejpozoruhodnějších míst západní Číny. Jednak nádherná dunová poušť s gigantickými dunami vysokými až 200 metrů, jednak světově proslulé buddhistické jeskyně Mogao, jejichž návštěvu kdysi nevynechala žádná karavana putující po Hedvábné stezce přes obávanou poušť Taklamakan.

Tak jsme se tedy ocitli ve spárech turistické mafie a už s tím nešlo nic dělat. Ještě v autě se jeden němec pokoušel chvíli protestovat, ale nebylo to nic platné. Nějaký Angličan to pak ještě po přijezdu do hotelu výstižně okomentoval slovy: „Where the fuck are we? We have been hijacked!“

… pěkně šťavnatého, zabodl bych vidličku, uřízl pěknej kousek a s velkým potěšením vložil do úst. Chvilku bych ho žvýkal, vychutnával a pak bych jej až obřadně polkl. Po jídle bych si, samozřejmě, pořádně říhl.

Podle mapy a souřadnic nám je jasné, že jsme přesně uprostřed obrovského údolí, spíše kotle. Po všech stranách jsou minimálně půlkilometrové svahy, přerušované ojedinělými skalisky. Žádné stromy, žádné zábrany, které by třeba zabránily lavině sjet až na dno údolí.

Cesta po Panamerické dálnici z Limy směrem dolů na jih není nikterak malebná. Projíždíte neveselou pouštní krajinou, ale místa, která přitom můžete navštívit, určitě stojí za tu trochu nudy po cestě.

Slyšeli jste někdy o Indických vlacích? Jistě že ano – největší železniční síť světa, nejhorší vlaková neštěstí, davy lidí tlačící se do vagonů, pasažéři sedící na střeše.

Začátkem jara 2001 se volání dobrodružství už nedalo dost dobře odolat a tak jsme přemýšleli,kam vyrazíme letos. Volba padla na nejbližší africkou zemi – Tunisko. Z finančních důvodů jsme se rozhodli,že pojedeme vlakem a lodí. Tedy jestli vůbec nějaká loď pojede, informace o lodním spojení ze Sicílie do Tuniska byly dost kusé a rozporuplné.