HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Prohráváme – Expedice Finse 2007

Prohráváme – Expedice Finse 2007

Podle mapy a souřadnic nám je jasné, že jsme přesně uprostřed obrovského údolí, spíše kotle. Po všech stranách jsou minimálně půlkilometrové svahy, přerušované ojedinělými skalisky. Žádné stromy, žádné zábrany, které by třeba zabránily lavině sjet až na dno údolí.

Další ráno, další tuny nového sněhu a další nelehké rozhodování co dál. Mlha je snad ještě horší a o větším lavinovém nebezpečí kvůli celonočnímu sněžení ani nemluvím. Podle mapy a souřadnic nám je jasné, že jsme přesně uprostřed obrovského údolí, spíše kotle. Po všech stranách jsou minimálně půlkilometrové svahy, přerušované ojedinělými skalisky. Žádné stromy, žádné zábrany, které by třeba zabránily lavině sjet až na dno údolí. Do míst, kterými musíme projít. Mám strach. Pocit, jako by bych šel slepý minovým polem. Deset metrů od stanu už ho téměř nevidím. Jít na záchod znamená jít prakticky pouze za stan. Nebo si vzít lano, přivázat ho ke stanu nebo sledu a použít ho stejně, jako to dělají potápěči v jeskyních. Pomalu ho odmotávat, aby bylo možno najít cestu zpět.

prohravame

Jsme smutní. Už třetí den nám nepřeje štěstí a náš čas na přechod se krátí. U mě je vše znásobeno pocitem opětovného neúspěchu. Je téměř nemožné to hodit za hlavu. Nejde mi o lidi, vůbec mi nejde o to, co kdo řekne na webu, prostě chci akci dotáhnout do konce. Chci prožít několik dnů uprostřed plata, vidět tu nekonečnou planinu a slyšet vrzání sněhu, všechno, na co jsem se několik měsíců těšil – všechno, pro co jsem tuhle akci plánoval.

Ještě před tím, než opouštíme relativní bezpečí skalního převisu, pod kterým jsme přespali poslední noc, vysvětluju Zuzce náš nový plán. Náš útočný plán. Půjdu vždy nalehko napřed, pouze z batohem. Prozkoumat cestu a… otestovat, jestli to s námi spadne, nebo ne. Jsem pokusným králíkem. V rychlosti Zuzce ještě říkám, co dělat, když mě smete lavina – moc šancí si ale stejně nedávám. Poslední otázka – ujištění, že Zuzka ví, kde má záchranou vysílačku a vyrážím. V jedné ruce hůlku pro stabilitu, v druhé přes tři metry dlouhou tyč, která se používá při hledání lavinami zasypaných lidí. Jako slepec s ní pomalu prozkoumávám terén před sebou. Stačí, když do sněhu udělám malý zásek, něco, co aspoň nepatrně vytvoří malý stín, podle kterého můžu rozpoznat, zda se nacházím na svahu, na rovině nebo na kraji sněhové převěje. Postupuju příšerně pomalu, ale stále je to aspoň nějaký postup. Ve stanu bychom to už nevydrželi. Myšlenky na prohru, nuda – piškvorky atd. se věčně hrát taky nedají – by nás asi zničily.

V momentě, kdy ucítím lehké zatahání, jsem na konci lana, jehož jeden konec drží Zuzka. Ten druhý je přivázaný k mému batohu. Ušel jsem 30 metrů. Pouhých 30 metrů. Otočím se a nic… nikde vůbec nic. Stejné mlíko kolem dokola, stejný pocit dezorientovanosti, stejný pocit strachu a napětí tam někde v břiše, že to osm milimetrů široké lano je naše jediné spojení. Naše jediná jistota, že se v tomhle počasí vůbec najdeme. V místě, kam jsem došel, nechám do sněhu zapíchnutou svou „slepeckou hůl“ a podél lana a místy rozeznatelnými stopami po lyžích se vracím k Zuzce. Tam se zapřahuju do sledu a jdu zase zpět. Tentokrát je však lano přivázané ke sledu, aby mi Zuzka mohla pomáhat udržet sled v mých stopách, aniž by se převrátil a začal padat dolů ze svahu. Zpět u slepecké hole odpřahám sled, Zuzka mi připne karabinou lano k batohu a já opět vyrážím na průzkumy. Tímhle způsobem se posunujeme celý den. Téměř mlčíme. Není co říct. Ve vzduchu cítíme nebezpečí, obavy, že bloudíme na dně obrovského kotle, obavy, že jdeme příšerně pomalu – frustrovaní beznadějností naší situace. Pouze podle námahy postupu můžeme tušit, jestli jdeme do kopce, nebo po rovině. O nějakém hledání cesty nemůže být ani řeč. A kompas mi taky moc nepomáhá. Ten mi dá pouze přímý směr k bodu někde na platu, ne odpověď na to, jak se proplést tímhle labyrintem skal, ledových srázů a míst, která nemám šanci se sledem projít. V jeden moment má dezorientovanost dojde tak daleko, že nacházím vlastní stopy. Nechápu, chvíli jsem zmatený, co to před sebou vidím, šel tu před námi někdo, čí to jsou stopy? Stopa sledu je však nezaměnitelná – udělal jsem dokonalé kolečko. Jsem zpět, kudy jsem před dvaceti třiceti minutami prošel. To je konec.

Chvíli sleduju své vlastní stopy a v místě, kde, jak se domnívám, jsem se před chvílí otočil a začal se vracet, pokračuji rovně. Bloudíme, sápeme se do příšerného kopce, vztekám se. Nenápadně nebo ve chvílích, kdy je Zuzka ode mě tak daleko, že nevidí mé chování. Nechci, aby mě tak viděla, aby si myslela, že se už neovládám, že jsem tak naštvaný, že se nám nedaří… Že už nemám moc sil rvát se sledem do 45stupňového kopce s naloženým sledem, že cítím, jak mi hoří nohy námahou, a že sotva cítím záda od věčného předklonu, v kterém musím jít, abych se sledem vůbec v téhle kaši hnul.

Zhruba okolo třetí hodiny odpoledne jsme v nějakém sedle. Povrch je výrazně rovnější a i sníh má jinou konzistenci – vypadá jakoby trochu zpevněný větrem, oproti údolí, kde byl načechraný. Stavíme stan a prakticky okamžitě po každodenním rituálu vaření atd. jdeme spát. Jsme utahaní a bez nálady. Už ani nedoufáme, že se počasí zlepší. Prostě chceme už jen jít vpřed tak dlouho, dokud to půjde a dokud budeme mít čas. Aspoň bojovat, nevzdat to, i když naše šance jsou už prakticky nulové.

Dokončení zítra

Hlavní sponzor expedice

firma Humi Outdoor, HLAVNÍ SPONZOR EXPEDICE – www.humi.cz

Partneři:

ČeskéNoviny.cz, zpravodajský server ČTK stránky Českého rozhlasu – www.pardubice.rozhlas.cz/ server bavte.se – www.bavte.se stránky firmy Enervit – www.enervit.cz server HedvábnáStezka.cz – www.hedvabnastezka.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí