Pavel Blažek

Probouzíme se do těch samých podmínek jako včera. Mlha, sněžení a spousty nového, mokrého sněhu.

Podle mapy a souřadnic nám je jasné, že jsme přesně uprostřed obrovského údolí, spíše kotle. Po všech stranách jsou minimálně půlkilometrové svahy, přerušované ojedinělými skalisky. Žádné stromy, žádné zábrany, které by třeba zabránily lavině sjet až na dno údolí.

Od rána to nevypadalo dobře. Sice už nefoukal tak silný vítr, zato hustě sněžilo, a co bylo nejhorší, vše bylo nekompromisně zahaleno pořádně hustou mlhou, tzv. whiteoutem.

Jsem rád, že jsem zdravý a v pohodě dorazil domů. A že jsem neuspěl? Čert to vem.

Proste nejsem blazen, abych pokracoval v akci, kde je jasne, ze za stavajicich podminek nemam cas dojit, kam potrebuju. Uz takhle jsem mel pocit, ze si celkem zahravame, kdyz jsme se v naprostem whiteoutu (podminky, kdy si nevidite malem ani na spicky vlastnich lyzi) snazili projit udolim, na jehoz obou stranach visely ze skal obrovske navate snehove previsy a oba svahy mely vsechny podminky byt idealnim mistem, odkud padaji laviny.

Jedním slovem dřina. Hned po ránu na nás čekal pěkný stoupák lesem, místy hlubokým sněhem.

Včera večer jsme si říkali, že musíme dřív vstát, ale vzbudili jsme se zas až před půl devátou. Ono se taky není čemu divit, když usínáme až okolo půlnoci. Udělali jsme si super snídani – müsli smíchané s čokoládou a sušeným mlékem. Pak jsme navařili pití do termosek a pobalili, abychom zas mohli vrazit vstříc novým zážitkům.

Za tunelem naštěstí následoval lehčí úsek – minimálně dva kilometry z kopce. Všude sice ležel hluboký sníh, ale klesání bylo natolik velké, že jsem sled za sebou cítil, jenom když se převrhnul. Moje radost však neměla dlouhého trvání.