HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Národní park Uda Walawe a pozorování želv v Rekawě

Národní park Uda Walawe a pozorování želv v Rekawě

12. 3. 2004 Ráno jsme se v půl osmé nasnídali a vyrazili jsme na autobusové nádraží, kde jsme v devět hodin chytli přímý spoj do Embilipitije. Jelo se výtřaskou, ne autobusem, protože cesta byla moc příkrá, vedla více méně přímo z hor dolů do údolí. V jedenáct jsme dorazili do Embilipitije, ubytovali jsme se v Sarathchandra Rest, kde jsme si hned objednali výlet do národního parku Uda Walawe za 1750 rupií na osobu. Chvilku jsme oddychovali a ve čtvrt na tři už jsme měli přistavěný jeep. Do vlastního parku jsme docestovali ve tři hodiny.

Uda Walave

Ze začátku to bylo skvělé, všude houfy slonů a někteří velmi blízko a dobře viditelní, protože v Uda Walawe převládá travnatá krajina s málo stromy. Také jsme viděli pávy, zoborožce, ještěrky a hady. Pak se zatáhlo, trochu pršelo, i když ne moc, a začal foukat vítr. Jeli jsme k jezeru ve středu parku, které pod zataženou temně modrou oblohou vypadalo velmi scénicky a dramaticky, ale sloni se schovali. Viděli jsme je zase až při výjezdu z parku. Nazpátek do Embilitije jsme dorazili v šest hodin. Všude byla spousta vody, tady pršelo mnohem víc. Chvilku jsme oddechovali, pak jsme si zašli na bohatou večeři a kolem desáté šli na kutě.

13. 3. 2004

Ráno jsme se v jedenáct hodin vystěhovali ze Sarathchandra Rest a na autobusovém nádraží jsme hned chytli autobus do Tangally na jižním pobřeží, kam jsme dorazili ve dvě hodiny. Chvilku jsme hledali kancelář Projektu na záchranu želv, ale pak nám v informačním středisku řekli, že už je zrušená, a že, jestli chceme jet pozorovat želvy, jak snášejí vejce, máme jet tuk-tukem do Rekawy, tuk-tukář bude vědět kam. Pak jsme se chvilku nemohli rozhodnout, jestli se ubytujeme na sever nebo na jih od městského centra. Byli jsme na severu, tak jsme tu nechali Ivu s baťohy a šli s Vojtou na průzkum na jih. Bylo tu klidněji, menší vlny, ale guesthousy na pláži moc drahé.

Vrátili jsme se na sever a kolem čtvrté se ubytovali v Shanika Guesthouse za 900 rupií. Bydlení bylo moc pěkné, ale pláž před guesthousem velmi příkrá a s obrovskými vlnami, takže jsem se ani neodvážil do vody. Pobyli jsme v guesthousu, v půl sedmé si dali večeři a v tři čtvrtě na osm jeli tuk-tukem do Rekawy za želvami. Z místními ochranáři jsme tu potom čekali na pláži až do jedné hodiny, ale žádná želva naklást vajíčka nepřiplavala, jenom jsme viděli malé želvičky, jak se po vylíhnutí lopotí do moře. Do postele jsme se dostali kolem půl druhé.

Mirrisa

14. 3. 2004

Ráno jsme zůstali asi do dvanácti v Tangalle, pak jsme se vystěhovali z našeho guesthousua vyrazili do Mirissy. Rozhodli jsme se přesunout mimo jiné i kvůli vlnám, v Mirisse mělo být o něco klidněji. Autobusem jsme jeli nejprve do Matary, kam jsme dorazili kolem druhé hodiny. Jeli s námi i dva Češi, kteří už byli na Srí Lance pět týdnů a zrovna mířili do Sinharaje. V Mataře jsme po chvilce chytli správný autobus a po třetí už jsme byli v Mirisse.

Přes hodinu jsme hledali ubytování. Všude bylo plno a docela draho. Pak jsme se ubytovali za 1000 rupi, ale ubytování se nám po chvilce přestalo líbit, protože bylo s výhledem na betonovou zeď, a přesunuli jsme se do jiného guesthousu, který byl hned vedle schovaný v houští. Ani nebyl uveden v průvodci, přesto působil čistě a útulně, byl přímo na pláži a jenom za 600 rupií. Ubytovali jsme se a hned se šli vykoupat. Bylo to moc hezké, vlny akorát, celá pláž svým vzhledem docela romantická a ne moc lidí.. Pak jsme lenošili. Večer jsme si dali dobrou večeři a pak jsem chvilku hledal internet, ale nikde v okolí jsme ho nenašel. Do postele jsme šli kolem desáté.

15. 3. 2004

Ráno po snídani jsme se vykoupali a šel jsem se znovu podívat po internetu. Tentokrát jsem měl větší štěstí. Zjistil jsem, že máma s babičkou nebyli ještě na žádném výletě, a že není moc pravděpodobné, že by jim v Land’s Endu někdo pomohl za rozumnou cenu výlet zorganizovat. Proto jsem se rozhodl, že se ještě ten samý den večer přesunu na Unawatunu, která byla vzdálená 30 kilometrů, a pokusím se něco zorganizovat sám. Když jsem se vrátil z internetu, šli jsme šnorchlovat. Něco málo bylo vidět, ale velké vlny kalily vodu a člověk si také musel dávat pozor, aby ho to nehodilo na nějakou skálu.

Po poledni jsme šli na oběd do hospůdky na vrcholku skály, která se tyčila u pláže a pak znovu šnorchlovat na druhou stranu pláže, kde to však bylo s viditelností ve vodě ještě horší. Ještě jsme se koupali a dováděli ve vlnách, pak jsme se osprchovali, já se sbalil a v půl sedmé odfrčel autobusem směr Unawatuna. Vojta s Ivou zůstali v Mirisse, s tím, že tu ještě den pobudou a pak se také přesunou na Unawatunu, kde se spolu setkáme v Land’s Endu. Na Unawatunu jsem dorazil před osmou, už za tmy přešel po pláži a v pořádku se dostal do Land’s Endu, kde jsem se shledal s mámou a babičkou. Asi do jedenácti jsem jim vyprávěl, jak jsme s Ivou a Vojtou cestovali po Srí Lance a kolem půl dvanácté jsme šli spát.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí