Články

Sešel se rok s rokem a tak je na čase zase uskutečnit nějakou tu cestu na východ a hlavně na hory. Nejdříve jsme s Ríšou uvažovali o Jabal Toubkalu v Maroku,nejvyšší hoře severní Afriky, ale nakonec nás finanční důvody přinutily rozhodnout se pro Turecko. Ty finanční důvody jsou tak závažné, že ani nepoletíme letadlem za necelých 6000 Kč, ale budeme muset pěkně za pár korun vlakem.

Přijíždíme ještě za světla a za horka. Tady v Mezopotámii už nejspíš vládne pozdní léto až podzim. Však taky cestou potkáváme kombajny jedoucí sklízet obilí. Ve stínu je více než třicet stupňů a teplotu na slunci si ani netroufáme odhadnout. Takže jsme už vystřídali všechna roční období.

Vstáváme kolem šesté hodiny. Balíme o opouštíme Diyarbakir ještě dříve, než začne vedro a hlavně dokud je Ríšovi po Imodiu tak nějak přijatelně. Teď když po prášku pookřál, diagnostikuje svou chorobu jako střevní šok z toho ovčího sýra. To se mám tedy na co těšit.

Poslední den na východě. Vstávám zase brzy a tahám Ríšu z postele, abychom stihli ještě nějaké zážitky. Jdeme do poloprázdných ulic vzhůru za město a míříme směrem na Palandöken, 3125 metrů vysokou horu na obzoru.

1. dubna jsme přinesli článek o skupině známých dobrodruhů, kterým se jako prvním podařilo navštívit tuto africkou zemi. Nyní přinášíme nové zprávy.

„Džullé, džullé,“ loučím se s úsměvem se svými studenty dole pod klášterem a stoupám po nekonečných schodech vzhůru k tešaku, kde bydlím u mého kamaráda Chamby, mnicha v klášteře v Thiksey.

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes.

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes. Stojíte na nejzápadnějším místě na Zeměkouli. Zkoušíte, jestlipak vám žabka z oblázku brnkne o datovou čáru a chytrácky předpovídáte počasí! No přece kouknu a vidím!

V západní části mexického poloostrova Yucatán se fádní rovina rozvlní nepříliš rozsáhlou kopcovitou oblastí. Je označována „Puuc“ a právě tak je nazýván i místní architektonický styl, který nemá jinde obdoby.

V poledne nás vítá letiště Praha – Ruzyně. Je sobota, 14. září 2002. Po přivítání s rodinou v Praze a obědem z české kuchyně opět balím a jedu na chalupu. Nějak ale vůbec nemám apetit, všechno jídlo mi chutná stejně mdle.

Ráno vstávám v půl šesté. Veš­kerou ranní hygienu konám u řeky. Na­šel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální te­plotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osa­mo­cen.

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.

Ráno vstávám v půl sedmé. Posnídal jsem chleba s burákovým máslem a os­má hodi­na mě již zastihuje v sedle. Musím se vrátit před druhou hodinou.

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.

Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kon­dice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná va­ječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.