HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zpátky do hor, do Erzurumu

Zpátky do hor, do Erzurumu

Vstáváme kolem šesté hodiny. Balíme o opouštíme Diyarbakir ještě dříve, než začne vedro a hlavně dokud je Ríšovi po Imodiu tak nějak přijatelně. Teď když po prášku pookřál, diagnostikuje svou chorobu jako střevní šok z toho ovčího sýra. To se mám tedy na co těšit.

Erzurum

Skrz hradby a bránu vycházíme z centra na autobusové nádraží a ptáme se na dolmus naším směrem. Prý pojede ve čtvrt na osm, za půl hodiny, a tak si zatím dáváme čaj a čekáme. To je jasné, že se ve čtvrt ještě nic neděje. V půl nás do dodávky posadili, náhončí vybral peníze, startovač dodávku nastartoval a pustil muziku. Následující čtvrthodinu se neděje nic a motor stále běží. Až pak se dostavil řidič a může se jet. Zanedlouho vystupujeme na křižovatce na Bingöl a dáváme se do stopování. Okolo nás projede tak jedno auto za pět minut a buďto je plné, anebo jede jen kousek. Do Bingölu to máme sto osmdesát kilometrů a to chceme ještě pokračovat dál do Erzurumu jednou tolik, zase vzhůru do hor a nižších teplot.

Na silnici kolem nás se asfalt rozpaluje a roztéká a my si zatím skládáme na okrajovou bílou čáru vedle sebe do řady kamínky. Za každé auto jeden. Nahoru za ty auta, co ani nezastaví, a dolů za ty, co sice zastaví, ale nejedou do Bingölu. Asi po osmi kamíncích máme štěstí a zastavuje nám inženýr z nedaleké ropné rafinerie. Umí anglicky, takže se cestou dovídáme spoustu zajímavých věcí o tureckém ropném průmyslu. Sotva jsme okoukli tu jeho rafinerii, přesedáme do luxusního osobáku a pokračujeme dalších sto kilometrů až do Bingölu.

Bingölská asfaltárna

Cestou zastavujeme na pěti posledních stanovištích žandarmy a vzdalujeme se od Kurdistánu dál na sever. Na okraji města vystupujeme rovnou do příprav na slavnostní vojenskou přísahu či přehlídku. Za čekání námto nestojí, přece jen máme vojáků už dost a začíná být zase horko. Pěšky přecházíme město a jak to jde, začínáme stopovat.

Na křižovatce jsme se nacpali do starého náklaďáku. Na rychlosti nesejde, potřebujeme se dostat jen osm kilometrů na další křižovatku. Po pár kilometrech jízdy ale řidič odbočuje do výrobny asfaltu. Dnešní den je pro nás tak kromě dne cestovního i dnem dost industriálním. Přijímáme pozvání na čaj, neustále si potřásáme rukama s dalšími a dalšími zaasfaltovanými dělníky. Seběhlo se jich kolem nás asi osm a tak se mluví o sto šest, dokud nám nedojdou znalosti němčiny a turečtiny.

Prý máme zůstat na oběd, jenže to by nás dost zdrželo, a tak se zvedáme k odchodu. Hned u vrat máváme na dolmus a zadarmo konečně přijíždíme na křižovatku na Erzurum. Na té jsme se dost zasekli. Po hodině postávání, zatímco projela asi čtyři auta, mám takový neurčitý pocit, raději sedím než stojím a je mi nějak slabo. Možná to bude z hladu, a tak si jdeme čekání zpříjemnit návštěvou nedaleké lokanty.

U odpočívadla pro dálkové autobusy je docela draho, takže jsme se spokojili zase jen s čorbou a šup zpátky na stopa. Od té doby sedím na obrubníku, hroutím se do sebe a je mi hůř a hůř. Ríša odešel fotit čápy na sloupech vysokého napětí a já budu stopovat případná auta. Úkol téměř nadlidský.

Se zelinářem do hor

V jednu hodinu jede náklaďák. Vyskakuji, mávám a mám úspěch. Hned se musím opřít o kabinu auta, abych se samou slabostí nesložil na zem. Naložení batohů a konverzace během jízdy už je jen na Ríšovi. Já první dvě hodiny jízdy vůbec nevnímám. Střídavě jsem mokrý od potu anebo se klepu zimou, s hlavou někde na sedačce mezi koleny. Odpoledne je to už o něco lepší. Jak postupně vyjíždíme nahoru do hor, pookřávám a už se dokážu i koukat z okna.

Auto máme plně naložené zeleninou a do kopce se škrábeme jen krokem, takže máme dost času pozorovat okolní krajinu. Na náhorní plošině v osmnácti stech metrech kolem městečka Karlova, v překladu Sněžná Louka, je krajina už vyloženě nádherná. Zase svěže zelené louky se spoustou květin, meandrující potůčky a pasoucí se stáda. Podél silnice pobíhají a mávají špinavé děti. Náruče mají plné divoké rebarbory a nabízejí ji na prodej. Okolo není široko daleko nic, jen hory. Až v průsmyku ve výšce před dva tisíce metrů potkáváme vesničku kočovníků s plátěnými stany. Tak odtud se vydávají děti na louky pro rebarboru a potom ji prodávají podél silnice, aby pomohly vydělat peníze. Docela náročné živobytí, uvážíme-li ještě, že silnice je od listopadu do dubna kvůli sněhu nesjízdná.

Do Erzurumu přijíždíme po pěti hodinách jízdy. V mezopotámské nížině nám bylo hrozné vedro a to byl vlastně důvod, proč jsme pospíchali sem na hory. Tady se do nás v podvečerním šeru ale hned dala zima. Teplotu odhadujeme tak na deset stupňů. Aby ne, když jsme ve výšce 1900 metrů nad mořem. O tisíc tři sta metrů výše než Diyarbakir. Stopem popojíždíme do centra a necháváme se vysadit u prvního laciného hotelu. Nocleh stojí deset lir a pokoj vypadá úměrně ceně. Sotva jsme vlezli dovnitř, dalo se do deště. Večerní procházku jsme omezili jen na návštěvu lokanty a jde se spát.

Procházka po Erzurum

Další den jdeme po ránu najít nádraží, abychom zjistili, za kolik a kam se odtud můžeme dostat vlakem. Na výběr moc nemáme, poněvadž odtud jedou denně jen dva vlaky na východ a dva na západ. No však se ještě uvidí, zatím se vracíme do centra porozhlédnout se po památkách. Na jihu za městem se prudce zvedá třítisícové pohoří Palandöken s čerstvým sněhovým popraškem. Není divu, že je tu taková zima.

Posnídali jsme v čajovně, obhlédli Yakutiye medresu a jdeme dál hledat medresu Čifte minareli. U ní už potkáváme skupinku turistů a přijde nám to poněkud nezvyklé. Hned za medresou jsou tři starověké hrobky Üč kümbet. Kolem nich už nejsou ani obchody, ani paneláky a hotely, ale kamenné starobylé domky s hliněnými střechami hustě porostlými trávou. Všude se válí všudypřítomné odpadky a po ulicích pobíhají hromady dětí.

Jelikož jsme už všechny významné památky zhlédli a je teprve deset hodin, rozhodujeme se projet se vlakem někam na hory a zpět. Ještě jsme nestihli vyfotit žádného pořádného baču a ovce, takže to musíme napravit. Vracíme se do hotelu pro batohy a při odchodu koukáme pod postele, jestli jsme tady nic nezapomněli. A ejhle, něco se tam válí, co to je? Naše překvapení nezná mezí, když z pod postele taháme několik erotických časopisů a taky prázdnou krabici od vakuové pumpy. Takové překvapení by se nám v drahém hotelu asi stát nemohlo. Časopisy se spoře oděnými kurvičkami pro jistotu bereme s sebou, abychom měli ve vlaku co číst.

Luxusním vlakem přes průsmyky

V 11.09 odjíždí Erzurum Ekspres do Karsu a tak pojedeme do Sarikamiše. To by mělo být na horách a na východě. Lepenková jízdenka na tři a půl hodiny jízdy nás stojí jen pět lir. Uvnitř vlaku překvapeně koukáme na luxusní velkoprostorový vagón s lampičkami, kobercem a spoustou místa na nohy. Jaký rozdíl oproti autobusu!

Co na tom, že se s námi vlak sune jen čtyřiceti až padesátikilometrovou rychlostí, alespoň máme čas pořádně se koukat po loukách, pastvinách a zasněžených horách. Trať neustále mírně stoupá a po třech hodinách jízdy překonáváme průsmyk se zbytky sněhu ve výšce 2250 metrů. Takhle vysoko se expresem s lůžkovými vozy asi příště hned tak nedostaneme. Hned za průsmykem se ráz krajiny dramaticky mění – objevují se souvislé borové lesy a taky obrovské smetiště. Kde se tady vzalo, vysoko v opuštěných horách, nám došlo až během příjezdu do Sarikamiše.

Sarikamiš – shluk vojenských základen

Normálně by to byla jen zaprášená chudá vesnice, ale namísto ní je tu neuvěřitelně rozlehlý komplex mnoha různých vojenských základen. Vojáky se to všude jen hemží. Všude tu jsou podle silnice ostnaté dráty a ploty a na každém rohu a ještě častěji stojí voják se samopalem. Kam jsme to zase dojeli? Procházíme mezi namířenými děly a samopaly a snažíme se chovat co nejmíň nápadně. Čím déle ale hledáme cestu do hor, tím více se zamotáváme mezi strážními stanovišti z pytlů s pískem, vojáky a ostnatými dráty.

Co chvíli kolem nás projede auto plné vojáků a my čekáme, které už bude to, co u nás zastaví a my budeme zatčeni. Ulicemi jezdí jen vojenské džípy a náklaďáky, vojenské dolmusy a autobusy a dokonce i zelené vojenské popelářské auto. Vojenskou uniformu tu dokonce nosí i malé děti na ulici, a tak tady jako dva turisté musíme vypadat dost podezřele. Zatímco nás všichni pozorují s prstem na spoušti, motáme se ulicemi dál a dál. Když už propadáme beznaději, objevujeme za posledními kasárnami cestu do lesa a do hor.

Střelbu střídá bouře

Asi hodinku stoupáme podél sedačkové lanovky lesem, stále za zvuků střelby ze samopalů. Sarikamiš je v zimě lyžařským střediskem s několika sjezdovkami a hotely, ale nějak si nedokážu představit místní pastevce, jak tady v zimě lyžují. Asi tu bude převaha uniforem i na sjezdovkách. V půli kopce jsme došli k mezistanici lanovek. Je tady hezká dřevěná chata s verandou a tak zůstáváme na noc. Na vrchol to dorazíme zítra.

Dokud svítí slunce, jdeme si nasbírat dřevo na oheň a vybalujeme. Nejhezčí kurvičku jsme si pověsili na strom, abychom měli nějakou kulturu, a ohříváme si konzervu s lančmítem. Široko daleko nikdo není, a tak se tu bude snad krásně spát. Jen občas nervózně pokukujeme do lesa, kdy se na nás vyřítí nějaký tank nebo Attatürkovo komando. Střelba v dálce už utichla a namísto ní se krajinou nesou hlasy tisícovek vojáků, slavnostně provolávajících hesla o vlasti a národu. Doufejme, že dnešní státní svátek, Den svobody a ústavy, neoslaví ty tisícovky vojáků velkým nočním cvičením s ostrými střelbami.

Jakmile zapadlo slunce, citelně se ochladilo a my honem zalézáme do spacáků. A to prosím ještě ani není sedm hodin. Před usnutím si ještě tak jako každý večer děláme soukromé kino – prohlížíme si fotky v Ríšově digitálním foťáku. Jak tak koukáme, najednou se ozval silný hukot, který neustále zvyšoval svou intenzitu. Je to jako kdyby někdo spustil nějaký ohromný větrák. Borovice nad námi začaly hučet a kývat se a náš oheň se sám od sebe ve větru znovu rozhořel. Už čtrnáct dní se pohybujeme v bezlesé krajině, strom jsme viděli leda tak ve městě v parku, a tak je teď pro nás pohled na les sám o sobě nezvyklý. A když se jako teď les rozvlní, rozhučí a jakoby ožije, jsme z toho úplně vedle. Vypadá to jako konec světa. Vichřice přihnala mraky a dalo se do deště, to máme štěstí, že jsme na verandě docela schovaní.

Úprk před deštěm

Ráno se budím ještě před východem slunce. To ještě netuším, že pohled na slunce stoupající nad hřebeny hor nebude mít dlouhého trvání. Po pár minutách se objevují znovu mraky a vedle nad horami s poetickým názvem Allahuakbar Daglari se zatahuje čím dál více. Z výstupu na vrchol nebude dnes nic, místo toho budeme rádi, když z hor prchneme, ještě než se rozprší. Sotva jsme sešli dolů na silnici, doopravdy se rozpršelo. Les jsme nechali na kopcích, takže se ani není kam schovat. Popobíháme k nedaleké benzínce pod střechu a plánujeme, co dál.

Aut moc nejezdí, takže raději budeme stopovat na obě strany najednou. Po tři čtvrtě hodině stopujeme prázdný dolmus do třicet kilometrů vzdáleného Karakurtu. Na křižovatce v čajovně sedíme u tří čajů a sušenek a čekáme, až se déšť přežene. Jakmile se počasí trochu lepší, vylézáme, odmítáme dolmusy a jdeme pěšky dál. Stáda ovcí a staří pastevci tu jako naschvál nikde nejsou.

Místo toho potkáváme za ohybem zatáčky autobus čerstvě zřícený ze silnice do řeky. Takový ošklivý pohled nás před zítřejší čtyřiadvacetihodinovou cestou autobusem nijak zvlášť nepovzbudil. Další auto nám zastavilo samo od sebe, tak nasedáme a uháníme dál mezi svěže zelenými kopci k Horásánu. Nejraději bych vystoupil z auta a fotil, ale už nám nezbývá moc času a tak jsem z toho návratu tak nějak rozmrzelý.

Návrat do Erzurumu

V Horásánu máváme na prázdný íránský kamión. Třicet kilometrů jízdy nám rychle uteklo. Celou dobu lovíme v paměti slovíčka ve fársí a moc nám to nejde. Snad jedině číslovky. Tak alespoň ukazujeme řidiči íránská víza v našich pasech a chválíme mu jeho vlast. Vystupujeme před vesnicí Koprükoÿ u sedm set let starého kamenného mostu přes řeku Aras. Hodinku sedíme na břehu řeky se starým pasákem býků a někdy kolem poledne pokračujeme dál.

Na kopečku u tratě čekáme na jeden ze dvou vlaků, co by tu měl právě projíždět. Kolemjdoucí domorodec nás varuje, že ve svahu naproti trati je stanoviště žandarmy, a tudíž to nesmíme fotit. Tak jsme vyfotili vlak a jdeme na stopa a pokračujeme do Pasinleru. Nad vesnicí je tu velká zřícenina staré pevnosti, ale už nás ani nějak neohromuje. O to víc zajímavější jsou staré kamenné slumy pod ní. Místo střechy mají většinou jen igelit a úzké uličky jsou v různém stadiu rozkladu a rozpadu. Nebýt elektrických drátů, vypadalo by to tu stejně jako před tři sta lety. Procházíme klikatící se cestičkou dolů do centra vesnice na oběd a potom znovu na silnici, abychom dorazili poslední kus cesty do Erzurumu. Jedeme dodávkou plnou krabic s olivami a cestou pomáháme našemu řidiči rozvážet a vykládat.

V Erzurumu se jdeme ubytovat pro jistotu do jiného, ještě lacinějšího hotelu. Odpoledne se jdeme projít kolem dvou zdejších krámků s koberci ahledáme v centru nějaké staré turecké lázně, abychom taky vyzkoušeli něco nového, když už to v Diyarbakiru nevyšlo. Vybrali jsme si ty nejstarší, asi třistaleté, a jde se na to.

V pravé turecké lázni

Vchod z ulice je úzký a nenápadný. Nejprve se projde dlouhou tmavou chodbou a pak následuje velké kruhová místnost s keramickými mozaikami na zdech obklopená vypolstrovanými lavicemi. Uprostřed místnosti je fontánka s vodou. V ní se chladí nealkoholické nápoje a prázdné kalíšky. Těmi se nabírá k pití voda přímo z fontány. Snad je pitná. Vůbec nevíme, co a jak máme dělat, a tak se necháváme odvést do dřevěné šatny, svlékáme se a bereme si kolem pasu jakousi bederní roušku, co jsme dostali spolu s mýdlem. Tím jsme způsobilí postoupit do dalšího kola.

Jdeme další tmavou chodbou do horké sauny. Ve velké místnosti se povaluje několik mužů na vyhřívané mramorové podlaze. Hledáme něco jako sprchy, ale nic takového tady není. Ostatní muži se myjí jen v mramorových umyvadlech po obvodu sálu a v přilehlých místnostech. Nad každým umyvadlem je kohoutek se studenou vodou, to je dobré, ale zvláštní je to, že umyvadlo nemá žádný odtok a vody nejde vypustit. Pokukujeme po ostatních, jak se to vlastně praktikuje. Všichni mají misku, cákají vodu z umyvadla na sebe a myjí se přímo na zemi, přičemž voda odtéká do kanálků v podlaze. Tak jsem se umyli taky tak i s tou bederní rouškou na sobě.

Potom se nás ujali samozvaní umývači. Nevím, jestli to bylo v ceně, anebo jestli to byl výraz přátelství, ale sami od sebe nás drhli drsnou žínkou tak dlouho, dokud se nám špinavá a opálená kůže nerolovala v tlustých válečcích dolů z těla. Následně nám vydrbali i hlavu a nakonec nás zabalili do suché roušky a dalších tří ručníků.

Odcházíme zase do kruhové centrální místnosti nechat se odborně utřít a posedět k fontánce s vodou. Když nás to už nebaví, odcházíme se obléct a zaplatit. Očekáváme domluvenou cenu šest lir, ale prý musíme zaplatit ještě další tři liry za to umytí hlavy.

Takže se dá říci, že tady z nás sedřeli kůži dvakrát. Doslova a do písmene. Tušíme ale, že v Istanbulu by nás tahle akce vyšla ještě o dost dráž. Tam bychom zaplatili třikrát tolik. To už je dost hodin, vracíme se na hotel a jde se spát.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí