HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Přejezd Turecka zpět na západ

Přejezd Turecka zpět na západ

Poslední den na východě. Vstávám zase brzy a tahám Ríšu z postele, abychom stihli ještě nějaké zážitky. Jdeme do poloprázdných ulic vzhůru za město a míříme směrem na Palandöken, 3125 metrů vysokou horu na obzoru.

Kamenne slumy pod pevnosti v Pasinleru

Na pár kilometrů nám usnadnil cestu jeden stop a pak už jdeme přímo nahoru po svých kolem dolních stanic lanovek a stanoviště žandarmy několik set výškových metrů až k mezistanici. Sedačkových lanovek je tady dohromady asi šest, ale nefunguje ani jedna, i když na sjezdovkách nahoře je ještě sníh.

U mezistanice jsou dva velké hotely. Zdálky vypadají jako nové a moderní, ale zblízka je situace úplně jiná. Všude kolem se válí odpadky a už to nevypadá jako hotel, ale jako vybydlená bytovka. Nikde nikdo není a všechno je tiché a opuštěné. Objevil se tu jen toulavý pes a tak máme na chvilku společnost.

Dáváme si rozchod a jdu si cvičně vylézt na blízký hřeben asi tak do dvou a půl tisíce metrů, abych mohl vyfotit Erzurum z nadhledu. Zelené louky v dálce jsou plné ovcí a pod nohama se mi plete spousta modřenců a konikleců. Párkrát fotím a pomalu sestupuji k dolní stanici za Ríšou. Kus cesty zpátky jsme popojeli zase stopem, tentokrát už definitivně posledním. Teď už se budeme doopravdy jen vracet.

Jak zpět?

V hotelu vyzvedáváme batohy a přemýšlíme, jak zpátky na západ. Krčit se v autobusu se nám moc nechce, ale vlakem to zase nevychází časově, ten je moc pomalý a nestíhali bychom přestup v Istanbulu. Tak se rozhodujeme pro kompromis. Jestliže pojede Dogu Ekspres do Ankary včas, popojedeme s ním do dvě stě patnáct kilometrů vzdáleného Erzincanu a tam teprve přestoupíme na autobus.

Vlak přijíždí asi s dvaceti minutami zpoždění, ale riskujeme a za pět a půl liry jedeme padesátikilometrovou rychlostí k západu. Někde v půli cesty vlak přestal drncat a desetimetrové kusy kolejnic pod námi vystřídala nová trať. Jízda je hned pohodlnější. Ve velkoprostorovém voze je nás asi deset, a tak můžeme podle libosti pobíhat od okna k oknu a koukat po krajině i horách. Velikost našeho zpoždění cestou neustále kolísá, ale v Erzincanu jsme skoro na čas.

Půl hodiny se přesouváme na autobusový terminál. Tam okukujeme přepážky všemožných společností a snažíme se ignorovat neodbytné náhončí a prodejce. Nakonec se rozhodujeme pro společnost Palandöken. Když už jsme dnes byli na Palandökenu kopci, tak to musíme i Palandöken autobusem. Cena za dvacetihodinovou cestu do Istanbulu je pětatřicet lir a pojede se za necelou hodinku. To je tak akorát, že nám ještě zbývá čas zajít se pomodlit do nedaleké mešity, aby stál Alláh cestou při nás. Aby řidič nejel moc rychle, ale abychom v Istanbulu byli brzy a hlavně aby neusnul a neskončili jsme taky někde v řece jako ten nešťastný autobus včera.

Odjíždíme dokonce ještě před slíbenou šestou hodinou, to se nám ještě nikdy nestalo. Řidič jede vcelku opatrně, asi osmdesátkou a venku prší. V autobusu se podává káva a my hrajeme karty. Taky prší. V televizi před námi běží jakýsi nudný akční film o americké žandarmě. Po setmění se kroutíme do nepohodlných poloh a zkoušíme usnout.

V Istanbulu

Vypadá to, že naše prosby k Alláhovi byly vyslyšeny. Probouzíme se nějakých dvě stě kilometrů od Istanbulu a už od devíti hodin projíždíme předměstími. V deset vystupujeme na asijské straně města na terminálu Harem. Jet až do Evropy na Esenler nemá smysl. Rychlejší než ranní dopravní zácpy bude vystoupit tady a přejet trajektem rovnou na nábřeží Emünenü.

Naše první kroky na evropské půdě směřují na nádraží. Lístek Bospor Expresem na hranice do Kapitule stojí prý nehorázných dvacet sedm a půl libry. Dvacet minut přemýšlíme co dál, to je hromada peněz a nic by nám nezbylo.

Naštěstí se pak vytasil pokladník s jakousi levnější mezinárodní jízdenkou až do Svilengradu za osmnáct a půl liry. Levnější už to nebude, tak platíme a vláčíme se i s batohy do centra, protože na úschovnu už nám nezbývá.

Na oběd jsme si došli až na Aksaray do výborného Balkan restaurantu – to prostě stojí za zapsání, abychom to nezapomněli, protože jsme se najedli doopravdy dobře a lacino. Potom se vracíme postupně zpátky, posedáváme v mešitách a parcích a na Grand Bazaru se zdržujeme jen po nezbytně nutnou dobu. To už bude šest hodin večer a půlden nám utekl stejně rychle jako celá dovolená.

Závěr si necháváme vyhrazený na návštěvu Modré mešity. Tu nemůžeme vynechat za žádných okolností. Uvnitř poleháváme na kobercích, snažíme se vtisknout si do paměti tu nádheru okolo a sbíráme síly k závěrečnému přesunu do vlaku. Cestou si zacházíme na nábřeží na balik ekmek, na jednu škebli s rýží a za poslední peníze na rýži s fazolemi.

Zase chaos na nádraží

To už je tma a nám nezbývá než jít doopravdy na nádraží a vrátit se domů. Turečtí nádražáci mají snahu vypravit vlak včas, ale kazí jim to skupinka pašeráků. Osmahlí pašeráci a pašeračky na poslední chvilku najednou vyhazují kupy tašek zpátky na nástupiště, ženy ječí, pobíhají a rozhazují rukama, prostě zmatek. Shodou okolností je to ta samá cikánská mafiánská cestovka, s kterou jsme měli tu čest už při cestě sem před čtrnácti dny.

Odjíždíme s malým zpožděním. Na rozloučenou pozorujeme osvětlené minarety zářící do tmy a říkáme si, že tady určitě nejsme naposled. Třeba za rok…

Náš bulharský vagón je zase unikát. Spojovací dveře jsou vyvrácené, opěradla sedadel jsou vytrhaná z příček mezi kupíčky. Zářivky nesvítí, anebo když už náhodou nějaká svítí, tak není na svém místě, ale visí za stropu volně za dráty. Záchod je jen rezavý trychtýř do podlahy, tak odpudivý, že i my otrlí cestovatelé raději docházíme o vagón vedle k Turkovi. V noci stojíme jako vždy tři hodiny v Kapikule na hranicích kvůli celním formalitám.

Nabíráme zpoždění

Přes Bulharsko jedeme zase strašně pomalu. Za okny ubíhá krajina plná listnatých lesů, keřů a malých políček. Na většině políček se lopotí jejich majitelé. V horku, na slunci, stále s ohnutými zády… Začínám mít trochu výčitky svědomí, že si tady takhle jezdím po výletech, zatímco ostatní tvrdě dřou. Strojvedoucímu stopujeme taky rychlost jízdy. Jeden kilometr urazí za minutu a čtyřicet vteřin, takže to odpovídá rychlosti něco pod čtyřicet kilometrů v hodině. Opravdu žádný zázrak, taky máme asi dvacet minut zpoždění a držíme si ho až do Ruse.

Na dalších hranicích, tentokrát do Rumunska, se tady v Ruse začínají dít divné věci. Na náš rozpadlý vagón se v mžiku vrhla početná skupina vozmistrů, montérů a opravářů. S kladivy a majzlíky v rukou se činí někde pod námi a odevšud se ozývá lomoz a bouchání. Přišel první celník a orazítkoval nám pasy. Montéři se přesunuli dovnitř našeho vozu a prohlížejí kupé a střešní podhledy. Mezitím přišel druhý celník a znovu nám zkontroloval pasy. Montéři se ve vedlejším kupé vrhli na ze stropu volně visící zářivku a skutečně se jim pomocí majzlíků a kladiv podařilo vrátit ji zpět na její místo.

Pak přišel ještě nějaký celník a všem nám sebral pasy. Zatímco se vlak dává do pohybu, doufáme, že se s nimi ještě někdy v budoucnu setkáme. Přejíždíme přes třiapadesátiletý patrový velkomost nad Dunajem do rumunského Giurgiu a tam čekáme dál, na odjezd i na pasy.

Doklady jsme dostali a jedeme dál. Zpoždění si držíme až do Bukurešti. Moc času tady nemáme. V poklusu měníme peníze, kupujeme místenky a zásoby proviantu a hned přestupujeme na vlak do Budapešti. Celou cestu je v našem kupé plno, takže noc není nic moc.

Zrychlený přesun mezi budapešťskými nádražími

Z hranic si Maďarskem vezeme zase půl hodiny zpoždění. Tím je náš plán návratu na samé hranici uskutečnitelnosti. V Budapešti nám totiž zbývá jen půlhodina času na přesun z nádraží Keleti na nádraží Nyugati.

Ono to i normálně trvá přes půl hodiny chůze, ale teď, takhle narychlo, nalačno, v poklusu a s těžkými batohy to bude skutečně sportovní výkon. Vybíháme z nádraží do ulic a v poklusu se dohadujeme, kterými ulicemi se máme vydat. Pár let už jsme se tady nepřesouvali, a tak si nejsme moc jistí, kudy je to nejlepší. Přesun spíše připomíná bojovou hru. Na chodnících kličkujeme mezi lidmi a jsme rádi, že po ulicích ještě nejezdí moc aut. Na jednom chodníku na mě ze dveří činžáku vybafl bojovně naladěný ratlík bez vodítka, to mě znejistilo a zaběhli jsme si o jednu uličku navíc. Na nádraží přibíháme na pokraji sil jen minutu před odjezdem.

No a tak jsme vlak domů stihli. Jede se dál, přes Slovensko rovnou až do Prahy. Poleháváme a konzumujeme zásoby a tím asi celá cesta končí. V nejlepším se má přestat, a tak končí i celá naše cesta i deník.

A trocha rekapitulace na závěr

Za pět noclehů, z toho dva na hotelové střeše,jsme utratili celkem 43 lir, to je cca 730 Kč.

Za dopravu vlakem, dolmusy a autobusy po Turecku jsme utratili celkem 137 lir, to je cca 2300 Kč.

Zbytek cesty jsme absolvovali stopem a pěšky.

Kilometricky se to mělo asi takto :

vlakem celkem6200 kilometrů

autobusy celkem2950 kilometrů

dolmusy celkem250 kilometrů

stopem celkem960 kilometrů

jednou i lodíasi 5 kilometrů

a k tomu uvažujme pár desítek kilometrů pěšky, takže celkem to dělá zhruba 10 400 kilometrů.

Převýšení při pěší chůzi na horách jsme spočetli na cca 8 500 výškových metrů.

A to už je poslední údaj, ať to není moc nudné čtení.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí