HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Polynéská Samoa – poslední místo na Zemi, odkud vidíte zítřek

Polynéská Samoa – poslední místo na Zemi, odkud vidíte zítřek

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes. Stojíte na nejzápadnějším místě na Zeměkouli. Zkoušíte, jestlipak vám žabka z oblázku brnkne o datovou čáru a chytrácky předpovídáte počasí! No přece kouknu a vidím!

Na plazi

Motivaci dokončit cestu kolem světa právě přes Polynéskou Západní Samou jsme měli oba maličko odlišnou. Za něžné pohlaví to byla touha čubrnět na ten nejposlednější západ slunce ze šesti miliard lidí. Jestlipak to takhle ulondané sluníčko ustojí a udrží si pořád kulatý tvar? I Tom byl zvědavý na kulaté tvary! Ale spletl si v hlavě kompas a čučel při západu slunce na východ, tedy tam, kde ty teplé paprsky nějaké ty tvary osvětlovaly… A jakpak se ty tvary teda nakonec kulatily?

Přílet o den dřív

Svůj přílet za datovou čáru jsme naplánovali přesně na pondělí ráno z  racionálního důvodu – aby měly banky otevřeno a my šup na šup mohli z města ven. No jo, jenže i v ráji koukaj trable… Už ve tři ráno nás kapitán pilotní kabiny vtipně probudil poznámkou: „Jo a nezapomeňte, dneska máme znovu neděli!“ Holt jsme se v ráji přepočítali a bůh nám nadělil jen tak den života navíc!

Akorát že v hlavním městě bez možnosti vyměnit peníze uvázaní mezi začuzené ulice. Ale pšt, přece darovanému koni na zoubek nekoukej! A tak buďme originální a dejme si v ráji malou odpolední vycházku mezi betonem…. S palmami se fotí každý trouba… Ťapem, ťapem, pečeme se jako trouba, červenáme jako trouba a troubí se na nás ze všech stran. Celá Polynésie je rozhořčena, že na ulici se motá chodec.

Fast food na ostrově kokosů

Jsme jediní v celém hlavním městě, co se v neděli nevozí autem. Jsme jediní v celé Polynésii, co se vejdou do váhy 70 kg i s batůžkem kokosů. Z aut přetékají ony kulaté tvary. Takové kulatější než kulaté. Takové nejkulatější, co jsem kdy viděla. Že už snad kulatější ani být nemůžou! Ryzí přírodní velikost XXXXXL. „Hell!“ Napadá mě jediné slovíčko z angličany – „Peklo!“

Tlusti a usmevavi

Jestliže se Tomča těšil, že mu z focení kakaových krásek praskne čočka, tak to se tedy těšil správně! Čočka div nerupla, jak se nám tam ty kulaté tvary nechtěly vlést. Přece jen by se hodil ten objektiv širokoúhlák…

Bohužel zbraň jménem civilizace si našla už i ráj. Abnormální obezita a vážná vředová diabetes patří dnes v Polynésii k nejčastější vadě na zdraví… Tělíčka geneticky zvyklá vyjít energeticky z jednoho kořínku zasáhly fast foody z Ameriky. A když to skloubíte s faktem, že sport či práce rezolutně nepatří k národní kultuře, pak to tak vypadá. Tropický ostrov plný tuleňů.

Úsměv sluší všem

Jedno je však na těch maccích krásné. Všichni do jednoho se umí smát. A víte, co to s váma udělá, když se na vás z každé světové strany srdečně řehtá 200 kilo? To je panečku třes!

Náhodný kolemjdoucí mi jen tak pro nic za nic položil záludnou otázku: „Are you happy?“ (Jsi šťastnej?) Tak na tohle se mě ještě neznámá osoba nikdy nezeptala… V Austrálii se vás zeptaj, jak se vede? V Asii, jestli jste vdaná? V Africe, jestli by si nemohli navždy půjčit vaše sluneční brýle? V Evropě uhnou pohledem… Ale jen tak si ověřovat, jestli právě teď v tuhle chvíli jste šťastnej? No není to ale pořádnej kus vyrovnaného člověka? Je to pořádnej kus!

Smích je lék, smysl, očista duše, ale smích může být také útěk, maska a skrýš. Do velké míry je tu smích obojím. Exotický ostrov pro nás může být pro místní malé vězení, odkud se nejde hnout. Ale když už to nejde, ještě si navíc přece nebudou truchlit…

Smejici se skolaci

Stop se Svědkem Jehovovým

Pohybovat se po Samoe na volné noze se zrovna moc nedoporučuje kvůli smečkám toulavých psů. Rada zní: „Vždy měj po ruce výhružný kámen.“ My měli kliku a kloub ramenní jsme protahovat nemuseli. A tak nám stop odsýpal. První auto, řidič bílý děda a hele ho, on je to Svědek Jehovův!

„Tak vy už jste i tady?“ neomaleně se ptám. „Je nás tu 400!“ pochvalně brouká pan misionář, všeobecně prima chlapík, jenom jedno mi vadilo, že nám na deseti kilometrech stihl vysvětlit, jak Mormoni jsou tu špatní, že si berou 10 procent z výdělku rodiny, jak ostatní víry jsou špatné a v batůžku nám přibyla kniha. Filuta! Dobře věděl, že na autobus se tu čekává tři hodiny…

Dobrovolně povinné dary kostelu

Nicméně vírou hlavní, kterou jim tu v Polynésii „našli“ je křesťanství. Taky jim tu našli novodobé „desátky.“ Když uvážíte, že minimální hodinová mzda na Samoe čítá pouhopouhé 2 Tala = cirka třicet korun, pak kostelu musí každá rodina týdně věnovat chudá 20 Tala, botahší až 100 Tala. Za svatbu a pohřeb potom 2-5 tisíc Tala! Práci mají tak jeden, dva členové desetičlenné rodiny.

Když jsem zmínila slovíčko „musí,“ bohužel v kostele se nahlas předčítá, kolik kdo přispěl a jste veřejnou ostudou a hanbou, když jste přispěl málo. Spousta rodin proto udělá cokoliv, aby peníze na kostel sehnala. Osobně znám paní, jež šla škemrat o půjčku k faráři jiného kostela jiné víry, aby tuto almužnu mohla přinést do kostela svého. Almužna bude údajně použita na misijní dar do Afriky na opravu jiného kostela…

Maličko kocourkovské, že?

Rybar a more

Rodinné bohatství

Pokud jsem zmínila, že lidé tu nejsou nejštíhlejší, rozhodně to v případě Polynésie neznamená bohatství v našem materialistickém slova smyslu. Upéct čuníka pobíhajícího po zahradě s toastovým chlebem z obchodu, na to rozpočet rodiny vyjde. Ovšem vzdělání, cestu do zahraničí nebo jen drogerii a lepší oblečení si běžná rodina dovolit nemůže.

Rodinné bohatství se zamyká do dvou kousků nábytku, aby na ně děti nemohly. Když jsem do šuplíků nahlédla, třpytil se tam deodorant, levná voňavka, zatuchlé povlečení a žužlaná fotka. Toliko rodinné bohatství.

Neuvěřitelná samojská pohostinnost

Za pohostinnost a nocleh jsme vždy zaplatili, ale netreperendili jsme to dopředu, zvědaví, co se bude dít. S pohostinností se Samoané mohou přetrhnout! Cizinec v domě je obrovská čest. Zaprvé to vidí celá vesnice, poněvadž tradiční domy v tropech tvoří střecha na kůlech (fale). Takové stavení dobře profukuje, domací zvířata se přijdou najíst sami, babičky se nenudí, protože pořád je koho „hodnotit“ a soukromí? Co to je? Je tu veselo! Čuníci se selátky se motají mezi kuřaty a dětičkami, všechno je barevné, švitoří a mele se to. Džungle na vejhoně, oceán před rohožkou.

Prima nápad, že se půjdem vykoupat, mě od desítek nadšených členů rodiny sice potěšil, ale znervózněla jsem. Kdepak já se převleču? Ptám se po WC, ale mám doprovod. Ptám se po sprše, ale mám doprovod. Nikde a za žádných okolností vás Samoané nenechají samotného. Co kdyby vám bylo smutno? Když ve dvou je veselej? Pozoruji, že místní dívky se do vody vlastně vůbec nepřevlékají. Jednou to uschne, pak to stejně zase zmokne, tím se to odsolí a zas to uschne…

Ve vodě odzbrojujeme místní děti ve věku od 1 do 40 let plavacími brýlemi a všechny průměry hlaviček si je musí vyzkoušet. Dodnes nevím, zda je považovali za dekoraci, nebo zda jim došlo, že když do brýlí proudem teče, nemá smysl je mít na hlavě… Smysl to mělo. Činilo to radost! I s výřivkou v bělmu.

Vecere

Pašík k večeři

Nabídku, že pomůžeme s večeří, domácí vyřešili tak, že nám strčili košík, ať otrháme lupení z asi třech stromů. Miluji lehkou vegetariánskou stravu v tropických vedrech! Nadšeně nakukuju pod pokličku a kuk? Prase! A tuk! Všude samý sádlo… Prý dělané na těch lupínkách, takže zdravé…

Neodvažuji se urazit tím, že bych neochutnala, zvláště proto, že prase je svátostně servírované evidentně pouze nám. Soukám bůček do bříška a předstírám, jak mi ten špek v 35 stupních Celsia strašně moc leze. Jsme jediní dva v místnosti, kteří jedí a nedaří se nám vybídnout zírající publikum k jejich jídlu. Nejdřív hosté!

Jeden člen rodiny získává svátostnou funkci a šermuje nám nad talíři jakýmsi klackem, aby nám tam nesedaly muchy. Je z toho tak u vytržení, že rodina vybrala zrovna jeho, že střídavě hledí na nás, střídavě dozadu a přesně to je ta chvíle, kdy radím dobře hlídat oči! Adrenalin šermíře je nevyzpytatelný!

Dokud jíme, v tureckém sedě a na zemi, nikdo z rodiny nesmí chodit ani stát. Po jídle, ačkoli se to domácí snaží skrýt, všímám si, jak se rodina vrhá na všechny zbytky. Jídlem se neplýtvá.

Noční hosté ve fale

Noc ve fale – sice pod střechou ale v otevřeném prostoru má cosi do sebe. Ta střecha vám dává zdánlivý pocit bezpečí, ale vlastně se k vám může připlížit z venčí úplně všechno! A že to tu žije!

Měsíc proráží palmy nad mořem, vlnobití duní a mě kříší vprostřed noci čtyři živočiši zároveň: Pes toulavý s čenichem u mého, prase obecné čmuchající v mém batůžku, prase pečené, co by z mých útrob rádo ven a krysa, co se mi houpe na prádelní šňůře nad hlavou. Spíme na zemi, jako místní, ale kupodivu, až na toho nešťastného vepříka pečeného, mi tu všechno připadá v naprostém pořádku. Nějaký prapud pračlověka, co je přírodě tak blízko… Tak blízko, že se líbá s neznámou dogou a chystá se ji obdarovat natráveným vepřovým…

Pár minut ranní samoty

Ráno si tajně beru zubní kartáček do suché kadibudky, abych nemusela někoho obtěžovat doprovodem ke sprše. Poznámku, že těch 50 metrů k vodovodní trubce v prkně ráda dojdu sama, totiž doteď nikdo nepochopil. „Vždyť odtud na všechny vidím, tak jaképak by mi tam bylo smutno?“ Prostě bylo a hotovo. Marná snaha, i záchod přede mnou běží zkontrolovat celá rodina, aby tam náhodou nebylo něco špatně. Není na něm co čistit, normální milá dřevěná kadibouda. Ale každý tam kvapně přede mnou musí nakouknout, jestli tam pro vzácnou návštěvu něco nechybí? A přece!

Otec významně přináší toaletní papír, chloubu pro návštěvy! Přesně šest posledních ústřižků na trubce! Uctivě děkuji a zatímco vevnitř tajně šermuju se zubním kartáčkem, krok od budky na mě opět významně čeká rodina s nadšeným pohledem, jaké to bylo? „No, báječné!“ sehrávám excelentní etidu přetvářky a za doprovodu potěšené paní domácí pochoduji svých 50 metrů zpět.

potapeni

Polynésané neplavou

Pohostinnost Polynésie je do nebe volající, ale ne všude se pod tíhou uctivostí nedá nadechnout. Náš další pan domácí, otec rodiny, se nám představil jako Chief (šéf). Čeho? No, dle jeho hodinového proslovu vám to můžu říct úplně přesně – šéf vesmíru! Asi moc slunce, co já vím, ono totiž Polynésany uvidíte pramáličko chladit si hlavu v moři! Čím to je? Snad je jim moře tak všední jako nám sychravý déšť?

Jisté ovšem také je, že plavání na Samoe nemusí být pro nějakou blátotlačku žádná legrace. Silné proudy tu hrnou vodu doslova jako říční koryto. Ostrovy Samoy jsou obehnány korálovým útesem s občasnou prohlubní a ta za přílívu i odlivu cucá vodu tak silně, že kdekterý plavec se vycuc nadobro.

Korálový útes sice brání Západní Samou stoprocentně proti žralokům (na rozdíl od Samoy Americké), ale vrtulka v plavkách by se zvláště za vrcholného přílivu občas hodila. A tak se někdy opravdu vyplatí raděj mudrcovat na břehu a čekat, až odezní úplněk a síla vody poleví. Proč ne, život je dlouhý a nic jiného na práci tu není… Kokosy padají k nohám, banány visí ve výšce úst, voda z nebe vždycky spadne, na cestu někam jinam nejsou peníze…

Pacificke vlnobiti

Nástrahy podmořského světa

Krásy a překvapení podmořského světa za ten plavecký výkon stojí! Třeba by mě nikdy nenapadlo, že ta líbezná šesticentimetrová korálová rybička pod mou ctěnou brýlí může být taky cholerik? Do té doby, než mi zůstalo šest hlubokých šrámů na malíčku po jejích líbezných zoubcích. Pozorně jsem si všimla, že rybička si hlídá jakousi svoji díru na dně, jenže takovejch hlídačů směrem ke břehu bylo ještě asi dvacet a všechny měly své dny…

A nejen ony! Mé nejkurioznější zranění z cest na mě teprve číhalo! Metrové želvy, 20 metrových želv kolem nás! Azurová, klidná voda a prehistoričtí velikáni na vzdálenost ukazováčku! Nevím, kde se to v té malinké želví hlavičce vzalo, ale po půl hodině veselého cachtání mezi krunýři mě kareta obrovská ladně, smyslně obeplavala a kousla do řiti. Víte, želvy nemají zoubky. Ale stisk ano! Takový prehistorický!

Směrem k datové čáře se moře stává nebezpečnější, proudy silnější, ostrov Sawai opuštěnější. Bouřkové mraky nad nejzápadnějším mysem byly v době naší návštěvy na spadnutí, oceán rozzuřený.

Už už jsme na tomto magickém místě začali propadat filosofii o nesmrtelnosti brouka a bác, bylo po meditaci. Kde se vzal, tu se vzal, vykouk z houští domorodec. A copak to? Chce zaplatit, že jsme se přišli podívat. Je to tu jeho? Není. Ale aby bylo na kostel…

Tak jsme pro pána boha oželeli vlastní meditační rozvoj ducha a popošli si mrmlat na nějakej ten východnější šutr. Holt, jestliže má nějaké místo na Zemi přívažek „poslední“, tak už i tam vás okradou… Ale zvesela, to jó!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí