Cestování podle aktivit

Dvacítka českých dobrovolníků míří letos o prázdninách do Ladakhu na tábor Krajní meze 07. Nebudou si jen užívat treky jako turisté, ale přiloží ruku k dílu tam, kde je to potřeba. Projekt byl podpořen finančním příspěvkem Expedičního fondu.

Navštívit některý z chamových tanců je tajným snem každého návštěvníka Ladaku. Jedna taková slavnost se právě koná kousek od naší trasy. Nenecháme si takový zážitek ujít ani za nic.

Pátek 12. srpna, Den dvojic (Mostar, Dubrovník, Kotor, Budva) Five. Dneska jsme začali stopovat na benzínce hned za městskou zástavbou. Objevila jsem tu zadáčo sprchu. Luxus. Takže pátý den a teprve první opravdová sprcha. Připadám si trochu jako prasátko, ale jinak to fakt nešlo. A to ještě nejsme v Albánii.

O tom, jak se v Jemenu ztratil kufr na vnitrostátní lince, jak Sokotránci loví žraloky a jak potápěči zůstali bez lodi.

Prázdniny jsou dobou táborů. Co ale takhle tábor uprostřed malajské džungle, kam se musíte těžce probrodit v neustávajícím dešti? A místo pouhých škvorů vás obklopí škorpióni a tarantule.

Středa 10. srpna, Na Sarajevo (Novo Mesto, Záhřeb, Banja Luka, Vinac) Cesta byla dlouhá, místy strmá. Z Novoho Mesta do Záhřebu jsme se svezli v dodávce s postarším chlápkem. V Záhřebu pan Bota sliboval perfektní benzínku. Ušla, ale žádnej zázrak. Narazili jsme na další stopaře. Nebyli to však „dálkaři“, ale jen dvě místní holky, navíc naprostý amatérky. Poprvé v životě jsem si vyzkoušela somrování, což znamená, že jdete za řidičem a na férovku se ptáte, jestli náhodou nejede tam a tam a jestli vás nechce vzít. Kdyby to bylo bývalo klaplo, jeli jsme do Bělehradu, nebo rovnou do Turecka.

Nádam je velký sportovní svátek v Mongolsku. V Ulanbátaru probíhá hekticky, ale na břehu jezera v národním parku Terchíncagán núr mají oslavy dodnes tradiční podobu.

Na sobě mám dlouhé čapáky, na nohou ponožky. Oblékám si pertexovou bun­du. Kapuci stahuji přes obličej, pod hlavu dávám druhou bundu. A nyní mi už nic ne­brá­ní v použití lůžkovin, které máme k dispozici. Nedojde totiž k přímému kontaktu pravděpodobně nikdy nepraných textilií s mým tělem. Ostatně se mi zdá, že vysokohor­ská poloha klasické špíně ani bakteriím příliš nepřeje.

V pondělí 26. srpna vstávám v 6:15 hodin. Před sedmou máme sbaleno. Ob­jed­naný džíp, který nás doprovodí až do Lehu, nikde. Blízká pekárna ještě nemá na­pečeno, a tak sní­dám v prosté „li­dov­ce“ pár sma­že­ných placek puri s ostrou dýňo­vou o­máčkou.

24. červen je dnem velké Slavnosti slunce Inti Raymi, která se koná v pevnosti Sacsayhuaman nad peruánským Cuzcem. Náboženské ceremonie někdejší Incké říše probíhají celý týden kolem zimního slunovratu (Peru leží na jižní polokouli) a mají zajistit přízeň slunce.

Motto: „Jojoj! Sale, musíme pořádně jet a nikdy se nezastavit, dokud tam nebudem.“„A kam chceš dojet, člověče?“„Nevím, ale jet se musí.“(Jack Kerouac: Na cestě)

Tak konec chvalozpěvu a rychle dolů, podívat se na prý léčivé sirné bahno a na moře, kde prý probublávají také sirné plyny.

Neděle ráno, 1. týden dovolené je v čudu. V 9,45 nám jede trajekt. Je 9,30 a na moři jen rybáři a Aliscafi. Aliscaf je rychloloď něco jako v Bulharsku Raketa, ale trajekt žádný. To to pěkně pokračuje. Nakonec v 10,00, když už byli nesví i Italové, přišel nějaký „kapitáno“ řekl, že je „avária“ a že nejméně 2 hodiny nic nepojede, dokud trajekt neopraví a nebo se jim nepodaří sehnat náhradní.

Zpětně vzato, návštěva turnaje sumo byla parádním zážitkem, jen máloco na nás tady dýchlo tak zvláštní atmosférou. Hned na úvod ale musím dodat, že jsme se o to ale dost snažili, čili nikdo nám to nenaservíroval rovnou pod nos.

Waikoropupu Springs (čili Pupu Springs) jsou naší první zastávkou na cestě na Golden Bay. Prameny jsou unikátní zejména svou silou (14.000 litrů za sekundu). Podobně silných pramenů je na světě víc, málokterý je tak čirý a průzračný jako tento. V jezírku okolo hlavního pramene je sice zakázané plavat (br, komu by se chtělo v takové zimě?), jde si však domluvit potápění.