Cestování podle aktivit

Jako dobrovolnice jsem strávila několik týdnů na opičí farmě, kde jsem měla za úkol dělat malým opičkám jejich „mámu“. O víkendech jsem pak vyrážela na krátké výlety do okolních čajových plantáží a nebo do Krugerova parku mezi divoké gazely, zebry, žirafy či bizony.

Je několik možností, jak utéct před všudepřítomným hlukem a vůbec všemi nezdravými atributy tokijského mraveniště. Ale největší relax není ani jogging po břehu Tokyo Bay, ani čumění na YouTube, ale kupodivu příroda.

Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.

Z naší střechy je vidět ta nádhera – směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. O kousek dál je pak měsíční krajina, kde jsou na strmých svazích náhorní plošiny naváté gigantické duny.

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes. Stojíte na nejzápadnějším místě na Zeměkouli. Zkoušíte, jestlipak vám žabka z oblázku brnkne o datovou čáru a chytrácky předpovídáte počasí! No přece kouknu a vidím!

Ráno vstávám v půl šesté. Veš­kerou ranní hygienu konám u řeky. Na­šel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální te­plotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osa­mo­cen.

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.

Ráno vstávám v půl sedmé. Posnídal jsem chleba s burákovým máslem a os­má hodi­na mě již zastihuje v sedle. Musím se vrátit před druhou hodinou.

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.

Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kon­dice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná va­ječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.

Nubra Valley je oblast, kudy vedla stará karavanní stezka do čínského Yar­kandu a Kashgaru. Díky územním sporům s Pákistánem a Čínou se ve druhé po­lo­vině dvacátého století území stalo izolovanou enklávou, kde je dnes více vojáků než civilního obyvatelstva. V tomto odlehlém zá­pad­ním koutě Indie se spojují údolí dvou řek, Nubry a Shyoku. Region ohraničuje Karakoram Range na zá­padě, ledovce Siachen a Rimo na se­ve­ru, nekonečné tibetské pláně na východě a severový­chodě a vysoký Ladakh Ran­ge na jihu.

Při otevře­ném okně jsme spali dobře a odpočatí procitáme do pondělního rá­na. Kromě řetězového štěkotu psů za svítání nás nic nevyrušilo.

Ráno vstáváme až před půl osmou. Mám šíleně sucho v krku. Po vzoru domo­rodců vyhledávám skryté místečko u potoka pro vykonání potřeby. Myji a holím se opět s po­tížemi. O proud vody z hadice je neobyčejný zájem ze strany míst­ního obyvatelstva. Zřejmě sem chodí pro vodu celá ves.

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

Spal jsem dobře, jen ve čtyři hodiny někde vedle neodbytně zvonil budík. V pět mě vzbudil Zdeněk. Jdu k řece, která zde supluje koupelnu a její travnaté bře­hy i WC. Vracím se do ruchem kypícího tábora. Plynové vařiče ve všech stanech syčí na­plno. Nastal všeobecný shon, autobusy se pomalu připravují k odjezdu. Zával byl odstraněn kolem půlnoci, vojáci to tedy zvládli.