HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Za opičkami do Jihoafrické republiky

Za opičkami do Jihoafrické republiky

Jako dobrovolnice jsem strávila několik týdnů na opičí farmě, kde jsem měla za úkol dělat malým opičkám jejich „mámu“. O víkendech jsem pak vyrážela na krátké výlety do okolních čajových plantáží a nebo do Krugerova parku mezi divoké gazely, zebry, žirafy či bizony.

Svahilské přísloví praví: „Cestovat, znamená vidět!“.

Po mém návratu z Austrálie cca před dvěma lety jsem si možná na chvíli myslela, že už mám odcestováno, alespoň pokud jde o exotické země. Chyba lávky – před pár dny jsem se vrátila z výletu do Jihoafrické republiky, kde jsem se znovu přesvědčila, jak moc mě cestování a objevování baví!

Českou republiku jsem opouštěla za velmi slunečného prosincového odpoledne při dobrých patnácti stupních Celsia. Sakra, to snad ani nemusím jezdit do – černé a horké – Afriky, napadlo mě. „Tento způsob české zimy zdá se mi poněkud podivný, no ne?!“

Let´s fly…

Letiště Praha přišlo o jednoho zákazníka, letěla jsem totiž z Vídně, přes Katar – s Qatar Airways. Hlavní město Doha možná utkvělo některým z vás v paměti v souvislosti s pořádáním patnáctých asijských olympijských her. Katarské letiště bylo hezky nazdobené. Je to malá zemička. A jak vypadá hlavní město Doha? Několik výškových budov (mrakodrapů) obchodního centra, dále mešity, arabský styl domů a za městem už jen samá poušť, kam až velbloudí oko dohlédne…

Za dalších osm hodin už jsem přistála v jihoafrickém Johannesburgu. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala JAR, bylo vlastně pozvání mého tuniského kamaráda Yosriho, který mě čekal na letišti. Za ty tři a půl roku od mojí stáže v Tunisku se vůbec nezměnil. Jedna zajímavost – při kontrole pasů pouze dvě přepážky: „Jihoafrické pasy“ a „Pasy jiných afrických zemí“. Jen já, holčina z Austrálie a pár dalších jedinců jsme (ze všech pasažérů letadla) zůstali – s úsměvem na líci – stát stranou.

O čtvrt hodiny později už jsme s Yosrim měnili s kýmsi na jakési benzínové pumpě v Johannesburgu dolary! Tedy ne moje. Raději jsem nepátrala čí, co a jak. Rezidenti JAR totiž nemají právo – pokud nejedou do zahraničí – měnit a mít u sebe zahraniční měnu.

Dva dny jsem bydlela v hlavním domě AIESEC (mezinárodní studentská organizace zprostředkující výměnné pobyty po celém světě). Místní parta – děcka z Keni, Nigérie, Čadu, JAR a také jeden stážista z Brazílie mě pohostili jejich specialitou. Se slovy „to jsi ještě nejedla“ mi přinesli český houskový knedlík. Snad jen že byl o něco málo sladší.

Nikdy jsem si nepřipadala tak bílá…

S dvěma černými kluky (bodyguardy) a là dva metry jsem se nebála vyrazit poznávat osmimiliónový Johannesburg (JNB), který je proslulý svojí vysokou úrovní kriminality. Do typického (černošského) taxíku – dodávky se poskládá hravě klidně i patnáct lidí, nevěříte? Turistům se samozřejmě tento dopravní prostředek nedoporučuje. Pokud nejste zrovna v nějakém nákupním centru, na bělocha v centru Johannesburgu nenarazíte. Nikdy jsme si nepřipadali tak bílí, shodli jsme se s brazilským stážistou. V roce 1994 byla v JAR obnovena demokracie (konec apartheidu). Překonání několik století trvající segregace je však složitý proces, i když mi bylo několika Jihoafričany řečeno, že národ se snaží „zapomenout“. Jakoby začali psát dějiny úplně znova.

Jihoafrickým 17. listopadem je 16. červen 1976, kdy v Sowetu došlo ke studentské demonstraci proti vyučování základních předmětů v afrikánštině (jazyku podobném holandštině). Navštívila jsem muzeum na místě, kde byl zastřelen třináctiletý Hector Pieterson. V Sowetu se také nachází dům, ve kterém do svého zatčení bydlel Nelson Mandela. Sledovala jsem lidi. Pěšky nešel ani jediný běloch. Soweto, to je čtyřmiliónová oblast domků, který vypadá jeden jako druhý. Představte si Baťovy domečky, ale o několika násobně větší rozloze. Díky mým novým přátelům jsme mohli zaklepat na několik z nich a podívat se, jak žije taková sowetská rodina dnes. Elektronika, kožené sedačky a moderní kuchyňské vybavení – ale nenechte se mýlit, takto si zdaleka nebydlí všichni! O pár kilometrů dál jsme narazili na slumy. Pár kousků plechu poskládaných dohromady. Kolem hejno vyhublých dětí pobíhajících jen tak v kalhotkách. Nedivila bych se, kdyby to byl jejich jediný kousek oblečení.

Joburg

Johannesburg (Joburg) je plný kontrastů: vilové čtvrti, kde za vysokými ploty vidíte zahradní slavnosti bílých, a před domy jejich bouráky… O pět minut později jsme projížděli – okýnka naplno zatažená a zamčeni – částmi, kde to „smrdělo malérem“. Na ulicích jsou všichni a všechno, houfy lidí, hlasitá hudba, binec… Poprvé – a rozhodně ne naposled – si uvědomíte, jaké máme štěstí, že žijeme, kde žijeme, a v jakém nesmírném přepychu žijeme!

Právě se mi vybavila jedna scéna z knížky „V rytmu Afriky“ od Lucie Kinkorové a Petra Drbohlava: muž u silnice, „zahalený“ jen puškou drží v ruce prázdnou PET láhev, ukazuje na ni a ze všech sil se snaží cosi říci, gestikuluje… Co asi chce?, ptají se okolo projíždějící turisté. Že by vodu? Ne, tu si tady (v Etiopii) musí každý najít sám. …Chtěl by ale rozšířit svůj majetek o druhou PET láhev, aby ji mohl příště nabrat více! Já vím, to je Etiopie a ne JAR, řeknete si. Leckdy ale scény, které jsem viděla, neměly k této příliš daleko! Tedy ne zrovna v souvislosti s vodou, která je v Johannesburgu a Kapském městě pitná a chutná. Prý jedna z nejlepších na světě a doporučuje se pít. Voda šest hodin na sever byla kalná, ale na mytí a sprchování stačila…

JAR trpí vysokým procentem lidí nakažených virem HIV. Oficiálně se uvádí deset až patnáct procent, ale ve skutečnosti se při testování budoucích matek zjistilo, že až každá čtvrtá má HIV!

Celkově mě JNB zvlášť nezaujal, a to ani z padesátého patra nejvyšší budovy „Top of Africa“. Už jsem se těšila na zvířátka…

Dobrovolníkem v Africe

Mým původním záměrem bylo jet do Afriky jako dobrovolník, a tak jsem se přes internet (www.volunteersabroad.com) a britskou organizaci i-to-i dozvěděla o opičím projektu poblíž národního parku Kruger. Protože jsem ale vše vyřizovala na poslední chvíli, naštěstí už pro mě nemohli tak lehce sehnat lístek na autobus, abych se tam nahoru (městečko Tzaneen leží cca šest hodin severně od Joburgu) dopravila, a tak mě nejprve poslali na jeden den do Lvího parku! Ó la la, jaká to smůla, respektive jaké štěstí jsem měla, že jsem si mohla chovat malá lvíčata a pozorovat „stáda“ lvů, zvláště pak těch bílých. Už jen kdybych zažila toto, pomyslela jsem si, měla moje cesta do Afriky smysl!

Druhý den byl zabitý cestováním, jelikož autobus po cestě dvakrát píchl. „Jste v Africe, musíte mít trpělivost,“ říkali nám jako úvodní větu při školení dobrovolníků. No alespoň jsem se skamarádila se spolucestujícím mladíkem, jehož přítelkyně se jmenovala Bianka (v JAR docela frekventované jméno). Z dlouhé chvíle mě učil – bezúspěšně – afrikánsky. Jinak v JAR existuje celkem jedenáct oficiálních jazyků! Když řeknou Jihoafričané „udělám to now – teď“, nečekejte, že to do zítřka bude. Pokud po nich chcete něco „hned a teď“, musíte použít „now now“.

Na farmu opic mě dovezl s pětihodinovým zpožděním místní klučina (řidič), který neměl ani páru, kde leží Česká republika. „Já znám jenom Evropu, Ameriku, Austrálii a Londýn.“ Nemůžeme mu křivdit, vždyť jsem byla úplně první český dobrovolník, kterého kdy potkal. Celkově jsem se při mém pobytu v JAR setkala s velkým zájmem o informace o naší zemi. Devadesát devět procent lidí nikdy žádného človíčka z Čech nevidělo. Ptali se mě například, jestli je vztah mezi Čechy a Slováky po rozdělení stejně komplikovaný jako vztah černých a bílých Jihoafričanů. Nebo jestli naše revoluce proběhla válečným konfliktem…

Mezitím už padla tma a navíc se schylovalo na déšť, takže jsem byla ráda, když jsme našli volný stan – moje obydlí pro příští dva týdny. U matrace mě čekala „žabka“ velká asi jako moje dvě dlaně dohromady. Tak to tedy ne, ty se mnou nespíš, „macku“… a přesunula jsem ji ven. Nazítří jsem slyšela vyprávět něco o černých mambách, a tak jsem raději každý večer vyslala předem nějakého průzkumníka prohlídnout mi stan. Ještěže jsem si nezapomněla přibalit s sebou baterku čelovku.

Farma opicvervet

Ráno jsem se probudila a zjistila, že jsem v opravdové (africké) divočině. Kousek nedotčené země jako rajská zahrada, kolem plantáže manga, banánů, avokáda a čaje – co sis utrhl, to jsi měl. Trochu mi to připomínalo tropickou Austrálii, ale zároveň to bylo jiné. Zkrátka Afrika.

Farma opic vervet (vervet monkeys) poblíž města Tzaneen leží doslova uprostřed ničeho, obklopená vysokou trávou, v pozadí panorama hor. Je největším rehabilitačním zařízením pro opice v JAR, domovem pro více než pět set opic. Byla založena v roce 1993, poté co, nyní už světově známý, primatolog Arthur Hunt našel první osiřelou opičku čtyři roky předtím. Tyto opice nemohou být vypuštěny zpět do volné přírody. Přestože patří k ohroženým druhům, ještě donedávna neexistoval zákon na jejich ochranu a dokonce byly považovány za škodnou. Jejich největšími nepřáteli jsou místní farmáři, kteří se mylně domnívají, že jim opičky žerou a ničí jejich úrodu. Kladou na ně pasti, střílí je. V některých částech země to není zakázáno dodnes. Přesto se najdou dobrovolníci a mezi místními i někteří „dobří lidé“, kteří nejsou k tomuto problému slepí a hlavně hluší. Pokud uslyší někde pláč opičího miminka, kterému právě zastřelili mámu, neváhají a donesou ten malý raneček živé hmoty na farmu. Tam už se o něj postarají, resp. alespoň se o to pokusí.

Farma funguje ze sponzorských darů a poplatků dobrovolníků, kterých tam střídavě žije na dvacet. Někteří z nich jsou na farmě dobře „schováni před světem“ už třeba tři roky. Tito samozřejmě za svůj pobyt neplatí, patří mezi stálé zaměstnance.

Jak už jsem zmínila, byla jsem vůbec jejich první český dobrovolník na farmě a jediná „nerodilá anglicky mluvící“. Mými sousedy ve stanové vesničce byli různě staří dobrovolníci z Anglie, nebo drsná Irka, pohodová Kanaďanka, Australanka, anglická herečka ze seriálu StarTrek, hodně Američanů, hlavně z New Yorku. Tereza, která pracuje jako manažerka prodeje v Chicagu mi za pět minut stihla ukázat nejnovější číslo Cosmopolitanu a povyprávět, že v Kapském městě měla dvě úžasné masáže v pěti-hvězdičkovém hotelu. No ty se fakt hodíš na práci dobrovolníka, napadlo mě.

Na farmě se vařilo pouze vegetariánské jídlo, což mi až tak nevadilo. Navíc, nikdy bych si nepomyslela, co všechno lze bez masa a vajec vykouzlit. A jak to bylo dobré! Zatímco na jiných dobrovolnických projektech se přidělí určitý rozpočet peněz na týden, se kterými musí dobrovolníci vyjít a hospodaří si a vaří ve stylu „Big Brother“ sami, my jsme měli poklad jménem Meggie. Malou černošskou pomocnici, která hravě unesla na hlavě 25kilový barel s vodou.

Co jsem měla v projektu na starosti?

Mým hlavním úkolem bylo „socializing“, tzn. stýkat se s opičkami: hrát si s nimi, bavit je, hlídat je, krmit je (sušeným mlékem z lahvičky jako lidská mláďata), koupat je, uspávat je, zpívat jim (např. koledy – pozn. Přežily to…) Představte si devět malých opiček, miminek, stáří jeden až několik týdnů, všechny měly svoje jméno: Angela, Nandini, Twiglet, Rememberence, Acron atd. Jsou malé, bezmocné a vyžadují stejnou dávku péče jako lidská miminka. Tyto vervet opice jsou nám tolik podobné: řasy, prstíky, nehty, jak se na vás dívají, jaká dělají gesta… Co mě překvapilo, že vidí plno barevně stejně jako lidé! Jsou skvělí komunikátoři, a to jak pomocí verbálního, tak neverbálního jazyka. Když jsem přicházela ke kleci, všechny opičky mě zdravily. Vstoupit dovnitř, hlavně k těm starším (už jednoročním) dětem, chtělo i trošku odvahy. Pozorovaly vás (musela jsem si dávat pozor hlavně na nonverbální gesta) a okamžitě si vás zařadily do určité skupiny v jejich tlupě.

Občas jsem dostala za úkol obejít všech 500-600 opic a pomáhat při jejich monitorování – tzn. zjišťovat, které opice jsou nemocné, poraněné, komu se narodila nová mláďata. Mimochodem, vervet opice mají mladé jednou za rok, v období od konce listopadu do ledna. Takže jsem si pro svůj pobyt náhodou vybrala tu nejsprávnější dobu.

Nejkrásnější zážitek? Noční směna se čtyřmi miminky. Spala jsem v dřevěné budce, kam se v noci dobývaly myši, málem mě snědli komáři (nenávidím, když musím to jejich bzzz… poslouchat celou noc!) a pak přišla bouřka a čtyři malá (bezmocná) tělíčka se tiskla ke mně s výrazem „Co to jsou za zvuky? – Zachraň nás!“ Přitom, není bouřka jako bouřka. Dole v Johannesburgu jsem zažila několik večerů, kdy to hřmělo všemi směry a na obloze lítaly blesky, ale kapka nespadla ani jedna. Zato v tropech jste měli pocit, že vám někdo soustavně lije na střechu jeden plný kyblík vody za druhým!

Ráno moudřejší večera – otevřela jsem oči a v těsné blízkosti na mě koukaly čtyři malé (vyspané) tvářičky: Hello, mamčo, vítej do nového dne. Jdem si hrát? Jedna mi dokonce přišla dát pusu – asi můj oblíbenec Nandini.

Safari v Kruger národním parku

Pracovala jsem od pondělí do pátku a o víkendech jsem si zařídila volno. Nejprve jsme vyrazili s kolegy napříč čajovými políčky ke krásným vodopádům Debangini. Pak jsme se zastavili na nákupy ve městě Tzaneen. Mezi námi, tamní obchoďák vypadá stejně jako všechna nákupní centra po světě. S tím rozdílem, že zvláště oblečení se nakupuje v JAR moc dobře, protože Afričanky mají podstatně „kypřejší“ tvary než my, takže mi seděly věci o dvě až tři čísla menší než normálně. A ty barvy, ty střihy. Do třetice: a ty ceny! V JAR totiž vůbec není draho, spotřební zboží rozhodně levnější než u nás. (Respektive my – bohatí – Evropani nemáme hluboko do kapsy.)

Splnil se mi můj sen vidět safari v národním parku Kruger, největším a nejznámějším v Jižní Africe. Ke vstupní bráně v Phalaborwa jsme to měli slabou hodinku vypůjčeným autem od Avisu. Dokonce jsme ani neplatili jinak „mastné“ vstupné do parku, protože jsem řekla, že tady na blízké farmě pracujeme. A tak jsem zažila netradiční Štědrý den mezi stády antilop a gazel, zeber, žiraf , bizonů a divokých slonů

To si takhle projíždíte po pěšince a z ničeho nic na vás zpoza křoví vybafne dvoumetrový slon. Pak si to šine rovnou k vám. Sakra, zrovna v ten moment nemůžete zařadit zpátečku… Co teď?

Hodně působivé bylo také setkání s hrochy. Pozorovali jsme je s vyhlídky nad řekou. Tři hroší skupinky měly zrovna ukecanou náladu a dorozumívaly se táhlým „hahaaa“ jedna mezi druhou. „Ha haa ha,“ na to ta třetí.

Kvůli plánované návštěvě v Krugeru jsem vlastně začala už před odjezdem do JAR užívat antimalarika. Park se totiž nachází v oblasti výskytu malarických komárů.

Tropické Vánoce

„Za oknem padá bílý sníh…“ a další podobné hitovky se linuly z počítače 25. prosince. Venku to ale vánočně rozhodně nevypadalo. Vzduch se tetelil a teploměr ukazoval 41 ve stínu! Při takovém počasí se není čemu divit, že nám dělalo problémy alespoň uzobnout ze všech těch cca deseti chodů speciální vánoční oslavy, kterou jsme připravili. Pilo se a hodovalo až do rána.

Pod Stolovou horou

Na Silvestra jsem se přesunula od opiček do Cape Town. Let mezi oběma největšími jihoafrickými městy probíhal veskrze příjemně – jelikož nás na palubě bylo plus minus deset, šampaňské teklo plným proudem. Už z letadla jsem vyhlížela majestátní Stolovou horu a nemohla jsem si pomoci – zkrátka jsem si Kapské město ihned zamilovala. A to přesto, že jsem při novoročním ohňostroji málem „zmrzla“. Teplota totiž klesla z tropických čtyřiceti na pouhých dvacet. Ohňostroj se s tím u klokanů v Sydney také nedal srovnat. Každé bouchnutí rachejtle ale doprovázely „zpěvy“ tuleňů, kteří se jen tak povalují v kapském přístavu.

„Kapské město je úžasné, je to něco jako San Francisco, Sydney a Rio de Janeiro současně,“ prohlásil prezident Klaus při svojí oficiální prosincové návštěvě. „Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale Kapské město je možná ještě o něco hezčí než Sydney!,“ prohlásila jsem já o dva týdny později. Na rozdíl od něj se mi ale nepodařilo dostat na Robben Island, ostrov, kde byl po dlouhá léta vězněn Nelson Mandela. Lístky byly totiž nejméně na měsíc dopředu zadané a navíc společnost, která provozuje trajekt na tento ostrov, právě stávkovala.

Cat and Moose

„Ty jsi Blanka?,“ ptá se mě anglicky majitel hostelu, kde bylo na pár dnů moje doma. Proč? – Tak na mě můžeš mluvit česky, já su z Hodonína! Tak to mě podrž. Za poslední dva týdny jsemnepromluvila ani slovíčko česky. Už jsem se začínala bát, že to zapomenu. A teď tohle. „Zkrátka jsem sem jednou přijel a už jsem tady zůstal,“ svěřil se mi majitel „Cat and Moose“. Tak se ten skromný hotýlek jmenuje. Pozor, ne „Kočka a myš“, nýbrž „Kočka a los!?“ Hledáte vysvětlení? Žijí tam dvě domácí zvířátka: kočka, která se jmenuje Kočka, a pes se jménem „Los“. Když Kočka nebo Los umřou, pořídí se noví stejného jména atd.

Jako jediný česky mluvící host jsem samozřejmě dostávala lehce nadstandardní péči a za chvíli už mě znal celý hotýlek. Přítomnost dalšího Čecha (coby místního) se mi hodila i z bezpečnostních důvodů. Hned vysvětlím. V Kapském městě je sice mnohem bezpečněji než v Johannesburgu, ale přesto… Setkala jsem se s tím, že mě zastavili bezpečnostní agenti na ulici se slovy: „Slečno, jste bílá, mladá, hezká blabla, tady sama nemůžete jít, je naší povinností vás doprovodit!“ Bezva. Posléze ovšem za tuto službičku chtěli pořádně zaplatit. Nebo když parkujete auto. Jen co přibrzďujete a směřujete směrem ke krajnici vozovky, kde se vzal, tu se vzal, je tady mužík, který už na vás zdálky volá: „Hello, postarám se o vaše auto. Aby tady bylo bezpečně zaparkováno.“ Jak průhledné! Se slovy „Támhle taťka je majitelem hotelu a parkujeme tady pořád, vyřiďte si to sním…“ jsem se jich zbavila.

Novoroční sestup se Stolové hory

Na Nový rok jsem si přivstala a vyšplhala (lépe řečeno, nahoru jsem vyjela lanovkou) na symbol města – Stolovou horu. Dočetla jsem se, že i jedno souhvězdí bylo pojmenováno podle této hory. Počasí mi náramně přálo. Bylo nádherně, ani mráček! Nahoře bylo teplo na krátký rukáv, což není až tak obvyklé. Rok 2007 začal rozhodně hezky (a vůbec mám pocit, že bude celý vydařený, co myslíte?)…

Nahoře mě překvapila ta rozmanitost flory, kytiček (a fauny), speciální vegetaci se říká fynbos (jako „fine bush“). Měla jsem dost času se na tu krásu vynadívat, procházet se a cestou poklábosit s jinými návštěvníky. Jen kdybych se nevydala cestou dolů po svých. Říkala jsem si, je to dolů, to zvládnu a lanovku nechám lanovkou. Přátelé, byla to chyba a určitě vám to nedoporučuji. Představte si strmý sestup v úhlu minimálně sedmdesát stupňů po serpentinách, kterých jakoby nebylo konce. Celý sestup mi trval dvě až tři hodiny. To jdete pořád dolů a dolů, skáčete z jednoho kamene na druhý, snažíte se udržovat rovnováhu… Prostě jsem si chvílemi myslela, že to nezvládnu, kolena se mi klepaly až do večera a ještě dva dny poté jsem málem nemohla chodit.

Kapské město – město zázraků

I přesto je ale Kapské město báječné. Kolem dokola pod Stolovou horou, Lví hlavou (Lion´s Head) a Signal kopcem (Signal Hill) se rozprostírají pláže. Barva moře často přechází z modré do sytě zelené! Cesta na jih od města mi připomínala Francouzskou riviéru a kousek od města se rozprostírají vinice, kam jsme se vypravili testovat. Nevím, které víno máte nejradši, já jsem na růžové, takže se rázem mým favoritem stalo rosé s „Dieu Donné“ poblíž Franshhoek: polosuché, s jahodovo malinovým aroma.

Jedním z nejhezčích míst v Kapském městě je část Camps Bay, která se nachází přímo pod Dvanácti apoštoly. „12 apoštolů“ je v Austrálii několik výběžků v moři u Great Ocean Road, v Kapském městě je to v podstatě jedna táhlá impozantní hora se dvanácti vrcholky.

Aby nebylo těch „zázraků“ málo, pouhou hodinku cesty od města můžete pozorovat velryby (obzvláště dobré místo je přímořská vesnička Hermanus) nebo tučňáky z pláže Boulders.Africký tučňák je na listině ohrožených druhů, z původní populace 1,5 milionů v roce1910 přežilo do konce 20. století jen asi deset procent. Zajímavé je to s jejich černobílým fráčkem, který slouží jako kamufláž před predátory, když plavou v moři. Pro ty vodní predátory jeho bílá (spodní) část a pro ty, kteří se na ně dívají ze shora, ze vzduchu černá – tučňáci splývají s vodou.

Nejkrásnější zážitek: noční výhled ze Signal Hill na Stolovou horu a tisíce světel – Kapské město v plné svojí kráse pod námi. To se nedá zapomenout!

Kuriózní zážitek: místní taxíkáři. Několikrát jsem se přesvědčila, že nemají úplně jasno, kam jedou. Neznají ulice. Příště se mi asi vyplatí, když mě za ten volant taxíku rovnou pustí. (Poznámka: něco jako městská hromadná doprava spíše neexistuje…)

The End

Tak ještě nakoupit všechny suvenýry na Zeleném trhu (spousta krásných cetek: tuniky, pštrosí vejce apod.) a honem honem zpátky na letiště, abych nezmeškala let zpět do Johannesburgu. V letadle mi dělala společnost sedmiletá africká holčička a její babička, která na každou moji větu přitakávala rozmáhlým ouukeeeeej. Nicméně moc ok mi nebylo. V Kapském městě, které jsem právě opouštěla, jsem se cítila hrozně dobře a konec mojí dovolené byl na spadnutí. Konec léta, dlouhých dnů a moooře!

Ještě než se úplně rozloučím, mám pro vás žhavý tip na dobrý hostel (jako možnost ubytování), který leží jen pět minut od mezinárodního letiště v Johannesburgu:Shoestrings Airport Lodge (www.shoestringsafrica.com)

Aloha, Blanka

Zkušenosti čtenářů

Daniela Zelenková

Jedním dechem jsem přečetla Vaše zážitky z překrásné Jihoafrické republiky, což mohu potvrdit svojí návštěvou v únoru letošního roku, kterou jsem absolvovala na jižním pobřeží kolem Port Elizabeth, bohužel v Kapském městě nikoliv. Snad příště.Moc Vám paní Svobodová fandím ve Vašem cestování.

I.Pavlik
Daniela Zelenková:

Hezke..Uplne vidim ty opicky jak se v bource tisknou k vam.:-))
Pouze bych doplnil, ze v Krugeru urcite nezijou bizoni, ale buvoli kafersti:-)
Preji vam mnoho dalsich hezkych zazitku v africke prirode

Karla Dolénková
Daniela Zelenková:

Chtěla jsem se vás zeptat co jsi původně vystudovala, že jste se dostala k takové nádherné práci v Africe? A kolik vás ta cesta stála??

Petr

Zajímavé, díky za reportáž, i když mi přijde zvláštní, starat se o kočkodany a ani neznat jejich české jméno… ovšem zvířata na Vaší cestě asi nebyla to hlavní, viz poznámka o bizonech nebo to, že na území Krugeru žádné gazely nežijí… ale i tak díky.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí