HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Útěk z města na Mount Takao

Útěk z města na Mount Takao

Je několik možností, jak utéct před všudepřítomným hlukem a vůbec všemi nezdravými atributy tokijského mraveniště. Ale největší relax není ani jogging po břehu Tokyo Bay, ani čumění na YouTube (což dělají někteří naši kamarádi), ale kupodivu příroda. Do tý pořádný je tady bohužel hodně daleko, ale ve čtvrtek, kdy bylo azuro a vypadalo to, že to tak i vydrží, jsme si přivstali a rychle se vydali na Mount Takao.

Mt. Takao

Tohle pohoří je západním směrem od Tokia, vlastně těsně na jeho konci, ale příměstským vlakem se tam se šíleným přestupem na největším nádraží světa (?) Shinjuku jede přes dvě hodiny. Čili zrovna sem se dá jet až když jsou delší dny, protože jinak strávíte většinu hezkýho dne ve vlaku, tohle je holt daň za Tokio.

Mount Takao (nebo též Takaosan), je hustě zalesněné pohoří s nejvyšším vrcholem kolem 600 m, po více než 1000 let uctívaným jako posvátná hora. Cestou na vrchol (k dispozici je na šest turistických cest) se postupně míjí osamocené kamenné sošky božstev Jizo v červených pletených čepičkách, malé dřevěné chrámky, až se těsně pod vrcholem dojde k velkému chrámu Yakuoin, tady se můžete pro štěstí pomodlit k šinto-budhistickému bohovi Tengu s dlouhým nosem.

Z kláštera je to k vrcholu jen kousek a pak už nezbývá, než se kochat krásným výhledem na okolní kopce, pokud je dobrá viditelnost, máte Fuji jak na dlani. Pokud ne, stejně to stojí za to, před vámi je obrovská paleta zelené barvy okolních kopců, které působí jako kulisy v několika vrstvách. Bohužel, Mount Takao nabízí v podzimních měsících krásně zbarvené stromy, což v kombinaci s relativně snadnou dostupností z centra Tokia způsobuje, že je tady hlava na hlavě.

Tohle jsme tady tak trochu zažili i my; několik základních škol se sem zřejmě rozhodlo uspořádat exkurzi, čili u vrcholu se to školákama jen hemžilo. Míjející dětičky skoro na každýho pokřikovali „koničiva, ko-ni-či-vaaa!“, ale spíš aby se pomstily učitelovi, kterej je k tomu před výletem nabádal, než ze zdvořilosti. Jinak věkově a sociálně tady byla všehochuť, kromě dětí, učitelů a dobrovolníků v oranžových vestách ukazujících kudy na vrchol i holky v lodičkách a distingovaní -cátníci a důchodci.

Naší pozornosti neušlo, co na takovej vejlet Japonec potřebuje: tak především značkovou výstroj a výzbroj, nikdo neměl třeba batůžek „Hák a Hák“, ale minimálně Blizzard. Dále jsme zaznamenali tyto položky: fotoaparát s objektivem 200 mm, stativ, malá utěrka pro utírání potu z tváře, klobouček proti úžehu, neprodyšná plachta 2 x 2 metry pro bezpečné posezení pod sakurou, láhev s vodou, termoska s čajem, malý hrneček a konečně větší množství uzavíracích mističek z PVC, uvnitř kterých je pochutina vedle pochutiny.

Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>

Zkušenosti čtenářů

Helena

skoda, ze si to autor neprotahl jeste o cca 10km dal pres dalsi vrcholky az na Jimba-san – prijemna celodenni tura a uz bez navalu japoncu……

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí