Cestování podle aktivit

Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.

Z naší střechy je vidět ta nádhera – směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. O kousek dál je pak měsíční krajina, kde jsou na strmých svazích náhorní plošiny naváté gigantické duny.

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes. Stojíte na nejzápadnějším místě na Zeměkouli. Zkoušíte, jestlipak vám žabka z oblázku brnkne o datovou čáru a chytrácky předpovídáte počasí! No přece kouknu a vidím!

Ráno vstávám v půl šesté. Veš­kerou ranní hygienu konám u řeky. Na­šel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální te­plotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osa­mo­cen.

Stihl jsem se vrátit právě včas a zúčastnit se nakládky. Kromě nákladního au­ta, které poveze kola, přijel i džíp. V něm nás pojede pět. Vešlo by se i víc, ale policie to prý přísně kontroluje. V tom pří­pa­dě se přepočítávají jen cizinci, místních se tato restrikce rozhodně netýká. Mé tvrzení se opírá o auta osobní i nákladní, pře­pl­něná cestujícími. Stačí se jen podívat o­ko­lo sebe.

Ráno vstávám v půl sedmé. Posnídal jsem chleba s burákovým máslem a os­má hodi­na mě již zastihuje v sedle. Musím se vrátit před druhou hodinou.

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.

Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kon­dice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná va­ječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.

Nubra Valley je oblast, kudy vedla stará karavanní stezka do čínského Yar­kandu a Kashgaru. Díky územním sporům s Pákistánem a Čínou se ve druhé po­lo­vině dvacátého století území stalo izolovanou enklávou, kde je dnes více vojáků než civilního obyvatelstva. V tomto odlehlém zá­pad­ním koutě Indie se spojují údolí dvou řek, Nubry a Shyoku. Region ohraničuje Karakoram Range na zá­padě, ledovce Siachen a Rimo na se­ve­ru, nekonečné tibetské pláně na východě a severový­chodě a vysoký Ladakh Ran­ge na jihu.

Při otevře­ném okně jsme spali dobře a odpočatí procitáme do pondělního rá­na. Kromě řetězového štěkotu psů za svítání nás nic nevyrušilo.

Ráno vstáváme až před půl osmou. Mám šíleně sucho v krku. Po vzoru domo­rodců vyhledávám skryté místečko u potoka pro vykonání potřeby. Myji a holím se opět s po­tížemi. O proud vody z hadice je neobyčejný zájem ze strany míst­ního obyvatelstva. Zřejmě sem chodí pro vodu celá ves.

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

Spal jsem dobře, jen ve čtyři hodiny někde vedle neodbytně zvonil budík. V pět mě vzbudil Zdeněk. Jdu k řece, která zde supluje koupelnu a její travnaté bře­hy i WC. Vracím se do ruchem kypícího tábora. Plynové vařiče ve všech stanech syčí na­plno. Nastal všeobecný shon, autobusy se pomalu připravují k odjezdu. Zával byl odstraněn kolem půlnoci, vojáci to tedy zvládli.

V pátek 23. srpna 2002 vstávám ve čtyři hodiny ráno. Před pátou nastupuji do me­tra, které naštěstí na území jihozápadního města neutrpělo záplavami a mezi Novými Butovicemi a Zličínem funguje. Na konečné nasedám na autobus číslo 100 a v 5:40 hodin vystupuji na ruzyňském letišti.

Země vysokých průsmyků, Malý Tibet, Měsíční země, poslední Shangri La – to vše jsou synonyma pro Ladakh. Území je součástí indického státu Jammu&Kash­mir. Obvykle se o Ladakhu hovoří v souvislosti se sousední oblastí Zanskar.