Cestopisy a reportáže

Jemenský ostrov Sokotra je díky své prehistorické fauně a flóře klasifikován jako pokladnice světového přírodního bohatství. Scenérie jsou zde fantastické a zvyky obyvatelstva zcela unikátní. Uhodnete, kolik cestovatelů sem ročně přijede?

Do Maroka se můžete dostat mnoha různě drahými způsoby dopravy. Vše jako vždy závisí na Vaší peněžence a časové rezervě. To samé platí i o všemožných způsobech dopravy po Maroku.

Co o ní říci na prvním místě, aby vás první věta zaujala natolik, že na toto zatím zcela neprávem cyklisty z českých luhů a hájů opomíjené místo slunné jižní Itálie dostanete takovou chuť, že ani vyhlášená místní gastronomie vám nijak nepřebije tenhle prvotní zážitek? Odpovím vám takto:

Dnes se podíváme do jižní části Egypta a začneme v údolí králů a královen, kam se přijíždí normálními vesnicemi- dosti komerčně zaměřenými na alabastr, papyrus apod. . Jezdí tam normálně pick-upy…. Myslel jsem, tam lidé nebydlí.

Chystáte-li se do Tuniska, můžete kromě jeho pláží navštívit také vnitrozemí. Tato země mezi Libyí a Alžírskem není velká a všechno je blízko, tak proč nepoznat i její méně známou tvář?

Je jiný, méně chaotický. Skoro na každém kroku se narazí na nějakou památku nebo na něco zajímavého.

V této majestátní stavbě, která se svou rozlohou a velikostí podobá pozdějšímu Taj Mahalu, je pochován druhý mughalský císař Humájún. Humajúnova hrobka je zařazena na seznam UNESCO. Nechala ji postavit v 16. století (1562-1571) manželka zesnulého císaře Hadži Begum narozená v Persii. Jedná se o první velké mauzoleum mughalské architektury s výraznou zahradou. Dnes patří Humajánova hrobka mezi oblíbené cíle indických novomanželských párů. Na rozdíl od slavného Taj Mahalu se zde mohou s impozantní stavbou v pozadí nerušeně vyfotografovat.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Burka před internetem Luci mě na poslední chvíli strhává na stranu před jezdcem pádícím na šedivém oslíkovi a já div nepadám do nehlubokého nezakrytého kanálku plazícího se podél zdi z korálů. Raději nemyslím na to, co všechno smradlavá stoka obsahuje a pokračujeme ani ne metr širokou uličkou k zastřešenému trhu. Normálně mi rybí zápach nevadí, ale v nejrůznějších koutcích zapomenuté tlející zbytky těch všech tuňáků, tresek, žraloků a chobotnic mě vyhání na čerstvý vzduch.

Samosa patří mezi nejtypičtější indická jídla, která dostanete snad všude. Proč si ji neudělat doma?

Na úpatí hor nad širokým úrodným údolím s citrusovými sady, plantážemi bavlny a políčky zeleniny leží vesnice Pamukkale. Byla by to obyčejná západoturecká vesnice, kdyby se zde nenacházel překrásný přírodní útvar zapsaný na seznamu UNESCO, za kterým dnes jezdí turisté z celého světa.

Pokud vás nudí běžné cestování, kdy víte, co bude za zítra nebo za hodinu, jeďte do Palestinských území. Tam podobná situace v příštích několika letech nenastane.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Od osmi ráno čekáme v rozžhavených útrobách bílého pick-upku. Ještě jsme ani nevyjeli a zadky nás už bolí z tvrdých lavic. Kolem půl dvanácté se konečně schází dostatek pasažérů, aby se řidiči „vůbec vyplatilo vyjet“. My to ale vidíme trochu jinak. Teď si už totiž nejenom vydělá, ale pořádně namaže kapsu. Kamenitý vulkanický ráz krajiny se záhy mění v poušť a my se pomalu blížíme k městečku Kalokol, poslední výspě civilizace před jezerem Turkana. Dokonce až sem vede asfaltka, protože Skandinávci zde kdysi postavili obrovský závod na zpracování ryb.

Dobrodruh, novinář a fotograf Martin Mykiska je jedním z mála Čechů, který cestoval Afghánistánem za Tálibánu. Jednu noc dokonce strávil na tálibánské základně v malém městečku Andchuj. Jak se spí se samopalem pod polštářem? Netlačí to?

Sledujeme úzkou pěšinku v hustém pralese. Luci tříská klackem do každého druhého kmene, protože někde vyčetla, že se tak nejlépe vyplaší zde velmi hojní sloni a buvoli a zabrání se tak případnému ataku z jejich strany. Vyčerpaní a splavení usedáme na břehu potůčku a ve vodě podivné barvy i konzistence vaříme čínské nudle. Před dvěma hodinami jsme utíkali pryč ze samburské vesnice před starcem s flintou na zádech, který nám u dřevěného kostelíku ukazoval cestu. Báli jsme se totiž, že si za to řekne o peníze. Před žebrajícími dětmi (nechápu, proč si malí Afričánci myslí, že bílí nosí v batozích jen bonbony a propisky), před starou polonahou čarodějnicí, kterou naše setkání k smrti vyděsilo, před dřevorubci s obrovskými sekerami. Co bychom teď dali za jakoukoliv živou bytost, která by nám alespoň teoreticky mohla poradit kudy kam. Na křižovatce sázíme na žlutou bahnitou stezku a po chvíli vycházíme z lesa na travnaté pláně s osamocenými osady. Přicházejí si nás od nich prohlédnout caparti v modrých přehozech i vážený pan učitel, který nás ubezpečuje, že tudy do městečka Poro skutečně dorazíme.

Jedna z těch vzácných oblastí světa, kde i dnes můžete „objevovat“, je provincie Khorasan v severovýchodním Íránu. V historii byla součástí bohatých a mocných říší, ale dnes je to zapomenutá část i tak málo známé země. Skvostné mešity, tajemné hrobky, zapomenuté hrady a karavanseraje tu překvapí v každém městečku.