HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jaliové – Lidé za hřebeny hor (Papua)

Jaliové – Lidé za hřebeny hor (Papua)

260 kilometrů dlouhý trek územím Jaliů na nejdivočejším ostrově světa naučí mnohému. Přečtěte si, jaké druhy kanibalismu existovaly (či existují?), jak si chránit penis proti zlým duchům a jak daleko i zde postoupila „civilizace“.

Je opravdu vnitrozemí indonéské provincie Papua místem, kde se zastavil čas? Určitě ne doslova. Změny způsobené vlivem civilizace prostupují více či méně rychleji i do těch nejzapomenutějších míst ostrova Nová Guinea. Přesto návštěva jednoho z nejdivočejších míst planety a nahlédnutí do života přírodních národů přináší pocit objevitelů „ztraceného světa“ v jeho kráse a velikosti. Takové nahlédnutí si však návštěvník musí zasloužit.

„A zase nahoru dolů. Po kořenech, po kluzkých kamenech… Brodíme bahnem i divokou vodou, skáčeme, překračujeme, přelézáme, podlézáme, balancujeme a padáme. Nezbytná hůl pomáhá udržovat rovnováhu. Příroda je tu drsná stejně jako lidé, klimatické podmínky nevyzpytatelné a reliéfkrajiny až nečekaně záludný. Velká námaha pochodu od jedné vesnice Jaliů ke druhé. Přes divoké řeky vedou mosty spletené z ratanových lan. Stezka dále do teritoria horských kmenů míří až těsně pod vrchol 3600 metrů vysoké hory Elit. Další těžká zkouška naší fyzické kondice.

Odměnou za neskutečnou dřinu je ale nádherný pohled na okolní hory, propasti, vodopády, háje stromových kapradinakřik barevných ptáků. K našemu překvapení téměř na vrcholu, kam se hrabeme po dva dny chvílemi doslova po čtyřech, potkáváme mladý pár s miminkem.Spolu s nimi jdou kluci skohoutem na prodej v náručí. Jeden z nich dokonce vláčí malé podsvinče. Svižná chůzea úsměv vůbec nesvědčío velké námaze, kterou také museli podstoupit.“


Lidé drsní stejně jako příroda

Hluboko v území zeleně oděných kopců a divokých řek dodnes žijí lidé, jejichž život nezaznamenal po staletí podstatných změn. Tradiční obydlí, pár kousků oděvu, jednoduché nástroje. Zvyky a rituály se dál řídí tradicí.

Jaliové se vyznačují malým vzrůstem, mají široké nosy a lícní kosti, černé kudrnaté vlasy a tmavě hnědou kůži.Za Elitem je styk s civilizací znát stále méně a méně. Tradiční vesnice obehnané ohradou čítají většinou jen několik kruhových chýší. Muži a ženy nebydlí pohromadě.Obydlí je určeno zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy.

Typickým znakem Jaliů jeochranné pouzdro na penis „koteka“ vyrobená z plodu keře kalabasovníku. Nosí ji všichni muži prý za účelem ochrany proti duchům. Někteří z mužů mají navíc kolem pasu ještě spíše symbolickou sukénku z ratanu. To je jediný a tradiční oděv, který je porůznu obohacen o náhrdelníky z mušlí, pásky a náramky z rostlinných vláken. Jiné oblečení donedávna neznali. V dnešní době však již i zde můžeme často vidět tričko, dokonce také trenky.

Nosní přepážka mužů je při iniciaci propíchnuta pro příležitostné provlékání rituálních ozdob. Ženy nosí pouze krátké asi patnácticentimetrové sukénky z palmových listů. Na jejich upracovaných rukou často chybí články prstů. Usekávají si je na znamení smutku, když zemře někdo v rodině. Jen palec zůstává ušetřen. Je nezbytný pro vykonávání domácí práce.

Velký okruh územím Jaliů

Jaliové obývají poměrně rozsáhlé území východně a jihovýchodně od Baliemského údolí. Centrum tohoto údolí tvoří město Wamena, které je dostupné pravidelným leteckým spojem s hlavním městem provincie Jayapurou.Naprostá většina z nemnoha turistů, kteří se výlet na Papuu rozhodnou podniknout, se omezí jen na blízké okolí tohoto údolí. Pro výpravy do vzdálenějších míst je nutno získat speciální povolení a hlavně mítvýbornou kondici pro pěší putování těžce prostupným horským pralesem.

Vliv indonéské správy je také přímo úměrný těžké přístupnosti do těchto míst. Civilizaci zde představují zejména křesťanští misionáři. Pomineme-li možnost využití (mimochodem i finančně nákladného) letu malým misionářským letadlem, zůstává jediným způsobem dopravy pěší cesta. Ve škále náročnosti pěších putování, zde lze asi bez velkého přehánění hovořit o extrému.

Ve snaze minimalizovat negativní civilizační vliv na místní obyvatele se vydáváme na cestu pouze ve dvojici. Není to poprvé. S Alenou jsme už dobře sehraná dvojka, která nikdy nespoléhá napomoc profesionálních průvodců. Vše potřebné si neseme na zádech a věříme, že na cestu se doptáme domácích, kteří nás případně v obtížných místech doprovodí. Plánovaná trasa pochodu naznačená v ručně kreslené mapě je uzavřena v nepravidelný kruh. Délku jeho obvodu lze odhadnout na 260 kilometrů. Jen poslední část cesty by mohla být ulehčena výraznějším stykem s civilizací.

Nepřítel k obědu

Papua je spojována s kanibalismem. Pověsti o lidojedských choutkách domorodců se šíří dodnes. Praktikování kanibalismu je však již dlouho oficiálně zakázáno. Přesto na naší cestě budesetkání s lidmi, kteří na chuť lidského masa ještě pamatují,velmi pravděpodobné. Počet Jaliů, kteří zřejmě již všichni přestoupili na křesťanskou víru, čítá odhadem 20-25 tisíc. Jejich předkové žili přibližně 30 tisíc let uprostřed pralesů v naprosté izolaci vysokých hřebenů hor a patřili k těm nejhorlivějším kanibalům.

Kmenové území na jedné straně sousedí s teritoriem obávaných válečníků kmene Dani (dnes již výrazně ovlivněného civilizací). Za druhou pomyslnouhranicí žijí lidé kmene Kim -Yal.Ti prý kanibalských praktik zanechali v době hodně nedávné. Jaliové první kontakt s bílými lidmi zažili údajně roku 1945, kdy se na jejich území zřítilo americké průzkumné letadlo.

Kanibalismus u novoguinejských domorodců neměl vždy rituální důvod. Často šlo jen o doplnění jídelníčkuna bílkoviny jinak velmi chudého, což bylo způsobeno nedostatkem zvířecího masa. Pro ostrov je typický i tzv. endokanibalismus, což jepojídání těl zemřelých příbuzných. Ve většině případů to však byla tradiční součást kmenových rituálů. Nepřátele nejenom jedli, ale často i kamenovali a různými způsoby potupovali.

Do obřadů takového postupného zabíjení byly od útlého věku zapojeny i děti. Zabití člověka bylo dokonce někdy pro dospívající hochy podmínkou ke vstupu do společenství dospělých. Další specifická forma je tzv. soudní kanibalismus. Za prohřešek mohl být viník odsouzen do role potravy. Zajímavé jsou i zaznamenané poznatky o chuti masa. Jeden z náčelníků například prý zabíjel ženy ve vysokém stadiu těhotenství. V jiném kmeni zase považovali za největší delikatesu končetiny mladých chlapců.

Hrůznému překvapení neušli ani zakladatelé první protestantské misie na území Jaliů lékař Wim Vriend a Siegfried Zoelner. Domorodci jejich učení o večeři Páně a slova „… toto je má krev a mé tělo“ pochopili svým osobitým způsobem. Před zraky misionářů usmrtili lidskou oběť a rozdělili si tělo a krev.

Nekonečná cesta

„Stále a stále nahoru dolů neskutečně krásnou a divokou přírodou. Desítky nejrůznějších setkání s místními lidmi. Každé je jiné. Hlavně dětináš příchod často s jásotem vítají. Někde je všakznát rozpaky a nedůvěru.

Krásné jsou večery strávené s domorodci u ohýnku za zpěvu písnív začouzených chýších. Dlouhé noci, kdy déšť vytrvale dopadá na plátno našeho stanua nenadálé přívaly deště během denních pochodů. Desátý den jsme se konečně přiblížili ke střediskové obci Elilin. Pomyslný seznam obtížně přístupných vesnic na naší trase by měl být tímto vyčerpán. Podle získaných informací měla být až sem zbudována cesta sjízdná terénním autem.

Doufáme, že nějaké pojede a docela hodně se už na ten okamžik těšíme. Jsme vyčerpaní mimořádnou náročností cesty.Tradiční vstupní brána do vesnice nám tady připadá jako slavobrána oslavující konec útrap. Desítky obyvatel k nám přibíhají a vítají nás. Společně s nimi sdílíme veselí. Euforie nás však brzy přejde. Tady po silnici auta nejezdí. Pro svezení si budeme muset popojít ještě o notných pár desítek kilometrů dál. Smutné zjištění. Není třeba se tu dál zdržovat. Do večera ještě můžeme ukrojit pár kilometrů.

Promáčenéa již téměř zcela zničené boty dosloužily. Necháváme je domorodcům. Dál to snad již půjde v sandálech. Chodidla jsou pokryta plísní a otevřené rány potřebují vzduch a sucho. Po zpevněné cestě se jde celkem dobře.Objevuje se však nový nepřítel – slunce. Neúprosně pálí. Horko, těžký batoh a opět z kopce do kopce. Nadmořská výška se pohybuje v extrémech od dvou setdo dvou tisíc metrů.

Občas procházíme kolem malých vesniček. V jejich blízkém okolí obdělávají lidé políčka, podél cesty dřevorubci kácí stromy. Potkáváme putující vesničany, ale jejichzprávy o vzdálenosti do střediskaPass Valley nejsou příznivé. Cesta před námi je ještě daleká. V mnohým místech nelze vůbec uvažovat o její případné sjízdnosti autem. Rezivějící vraky silniční techniky jsou svědky marné snahy o údržbu cesty. Dravá příroda a neustálé přívaly dešťů způsobující sesuvy půdy nedávají výstavbě komunikací žádnou šanci.

Třináctýden pochoduse konečně blížíme k civilizaci. Vesniček kolem silnice přibývá. Ale i zde hledí domorodci na dva osamělé bělochy putující s batohy na zádech pěšky po silnici s úžasem. Asi na šedesátém pátém kilometru nesjízdné silnice uslyšíme tak dlouho očekávaný zvuk motoru auta. K naší radosti přijíždějící řidič posunkem dává znamení, že nás vezme. Ale ani jízda autem není žádnou výhrou. V malém terénním automobilu, určenému k přepravě šesti osob, nás je namačkáno a i z venku navěšeno celkem dvanáct.

Z nepohodlné polohy ztuhlé údy protahujeme při občasném vyprošťování vozidla z bahnitých kolejí. Po šesti hodinách krkolomné jízdy, kterou je nutno absolvovat k překonání zbývajících 75 kilometrů, se opět ocitáme ve Wameně.“


Jaliové už strach nevzbuzují

V dnešní době má zřejmě každý z Jaliů zkušenosti s vnějším světem civilizace. Kamenné a kostěné nástroje rychle nahradilo železo, vedle tradiční přípravy jídla pomocí rozehřátých kamenůpoužívají donedávna neznámé nádoby. Stalo se tak důsledkem vybudování poměrně velkého počtu přistávacích ploch.

Vliv misionářů a indonéské správy přináší hliníkové hrnce, nádoby z plastů, trička a další části oděvů. Jaliové již strach nevzbuzují. Neustálé kmenové války ustaly. Zřejmě je dobře, že se nedaří realizovat plánovanou výstavbu silnice. Kolo tak domorodci stále znají jen z podvozku letadla nebo z návštěvy Wameny. Je dobře, že i díky tomu, stále žijí lidé v souladu s přírodou asi tak jak žili i naši dávní předkové. Většinou bez šatů a s domovem v dosud nedotčené přírodě hor a pralesů s tisíci druhy rostlin a živočichů.

Jejich život ještě neovlivňují televizní reklamy a nechybí jim coca-cola ani internet. Stále dovedou ulovit potravu luky a šípy, zapálit oheň bez zápalek a udržet ho i ve vytrvalém dešti. S nepřízní klimatických podmínek si dokáží poradit. Nepoměrně větší hrozbu pro ně přestavuje náš konzumní svět. Jejich bohatstvím nejsou peníze, ale vlastní kultura navazující na tisícileté tradice předků.

Papua - na treku

Pro Evropana pobyt na Papui asi nenaplňuje obecné představy o pohodové dovolené. Útrapy, fyzická námaha, hlad, osamocenost, strach, úzkost, nejistota. I dobře psychicky a fyzicky připravený člověk si po několika dnech pobytutyto pocity prožije a začne skrytě pomýšletna návrat k naučené jistotě. Negativní pocity jsou však vždy vzápětí převáženy neobyčejnou krásou krajiny a ojedinělostí života domorodých obyvatel.

Zkušenosti čtenářů

Komous

260 km dlouhy trek?! … snad 26, ne? No nic, budu pokracovat v psani cestopisu, jak jsem presel pesky Asii, preplaval do Japonska a kdyz jsem videl jejich ceny, preplaval jsem zpet a zapich to na plazi v Portugalsku!!!

Komous
Komous:

Nevim jestli ten trek byl dlouhy presne 260 km. To je samozrejme odhad, v horach a v pralese se jde neustale neustale nahoru dolu. Vzdalenost se meri spise na dny pochodu. Tenhle vylet trval 13 dni, z toho 12 dni pouze pesky a posledni den jsme jeli uz terennim autem. Az preplaves do Japonska, rad si prectu 🙂

Dany
Komous:

Omlouvam se za spatne odeslani odpovedi Komousovi do diskuze. Nejakym nedopatrenim ve formulari odpovedi zustaly predepsany jeho inicialy. Milan Danek

Dany
Komous:

Do you have anything about this in English. I have worked here in Papua since 1975.

Roger Doriot rogerdoriot@yahoo.com
http://www.rogerdoriot.com More pictures

Vasek
Komous:

Zdravim, dobre a pravdive napsany clanek. Vratil jsem se z papui pred mesicem a sel jsem s jednou slecnou z Wameny pres Mt.Elit do Anggruk. Bez nosicu, bez pruvodcu, bylo to super, uz se tesim, az se tam zase vratim.
Kdyby jste meli zajem, rad bych s Vami nekdy pokecal, mam to ted blizko.

David Gladiš
Vasek:

A nechceš o tom pro náš web napsat trochu více? Určitě by to zajímalo ostatni…

Dany
Vasek:

Vasku, na pokec o ceste k Jalium (a o Nove Guineji vubec) si cas radi udelame. Napis na muj mail navrh kdy. Tesime se. Dany

ak47
Komous:

ahoj komousi, nemyslis, ze v mistech, kde dochazi k tolika porusovani lidskych prav a lide ziji ve zbytecne bide, ve strachu z dalsich brutalnich ataku indoneske armady, jsou tva "romanticka" dobrodruzstvi nefer luxusem "bileho" muze? co vsichni ti muceni, hladovi, zabiti,…? co jim, tem na jejichz uzemi jsi se bavil, tvoje cesta prinesla? jo a roger doriot je jen dalsi misionarskej parchant.

Dany
Komous:

Dik za nazor. Tva sebejistota o pravde z nej vyzaruje. Kdyz jsi jel treba na Sumavu, tak jsi mel cil neco lidem prinaset? Nase cesty jsou za poznanim – lidi, prirody i sama sebe. Pokud cestujes a divas se kolem sebe, tak taky driv nebo pozdeji dojdes k poznani, ze radikalni nazory nemusi byt vzdy uplne nejlepsi. Mas pravdu, ze Jalium nase cesta nic primo neprinesla. Zaroven tvrdim, ze ani nevzala. Sli jsme po svych, dva lidi s batohem toho nejnutnejsiho vybaveni na zadech. Nikoho jsme neomracovali dokonalosti zapadni civilizace. Ba naopak my jsme jim museli pripadat jako neobratni, nesikovni a ja nevim jak jeste. Mistni zde neziji ve zbytecne bide, ale tak jak zili jejich predkove po tisicileti. Slovo bida dost mozna ani v jejich slovniku neexistuje. Na cesty nejezdim pro luxus bileho muze, ale za poznanim. Nevim, kde jsi nabyl presvedceni, ze Jaliove ziji ve strachu z brutalnich utoku, jsou muceni, zabijeni a hladovi. Kdyby ses zajimal hloubeji, zjistil bys, ze to neni tak jednoduse cernobile. Stejne jako uloha misionaru, ktera je opravdu na Papuy v nekterych ohledech hodne kontroverzni. Rogera Doriota neznam. Ty snad ano, ze ho nazyvas parchantem?

ak47
Komous:

diky za odpoved. priklad cesty na sumavu je vystizny. pokud pojedu na sumavu, nebudu vstupovat na cizi pudu. ta puda je cechu a ja jsem jeden z nich. vzath domorodych narodu na jejich pudu je jiny, nez ten nas. muzeme jej pririvnat ke vztahu k nasemu vlastnimu pozemku. libilo by se ti, pokud by na tvuj pozemek vztupovali cizi lide? potazmo bez predchoziho pozvani? jen proto, ze chteji poznavat? ve svem prispevku jsem se pouze ptal. jediny nazor, ktery jsem projevil, byl na misionare Rogera doriota. ne, rogera osobne neznam. zato mam s misionari velkou osobni zkusenost ve vice zemich. pokud je jednou z jeho hlavnich naplni "church planting" (jak uvadi na svem webu), tak si stojim za svym radikalnim nazorem. pokud si myslis, ze tva cesta nemela zadny negativni dopad, tak zkus zacit u dopadu ekologickeho a kulturniho. z ceho usuzujes, ze "mistni zde neziji ve zbytecne bide"? usuzujes tak na zaklade sveho vyletu nebo se problematikou zabyvas? nedochazi k brutalnim utokum na domoroda etnika ze strany indoneské armady? pak prave tva odpoved ukazuje, o jak jednostranou zabavu se v pripade "zapadnich" turistu jedna…

ak47
Komous:

Mr. António Guterres
United Nations High Commissioner for Refugees Case Postale 2500
CH-1211
Geneve 2 Dépôt
Switzerland

1st June 2006

Dear High Commissioner

I am a tribal leader from West Papua, and an international lobbyist on behalf of my country. Further to my letter of April 06, I am writing to you to express my continuing concern about the plight of my people, and to urge you to do all you can to help them. As you know, many West Papuans are forced to flee their homes as a result of violence and intimidation from the Indonesian authorities. Many cross the border to seek sanctuary in neighbouring Papua New Guinea, but many also remain within Papua, hiding out in the jungle.

I understand that the Indonesians have barred you from entering West Papua, and that you cannot provide direct help to these internally displaced people. However, I would urge you to continue to apply pressure to Indonesia to allow access, and also to do your utmost to investigate the situation in West Papua by interviewing people who are crossing the border in to PNG.

Secondly, I am concerned about reports that Indonesian intelligence and security services are crossing the border in to PNG. This is very worrying, as their presence seriously jeopardises the safety of West Papuan refugees. Please do all you can to monitor and control this situation, and ensure that the refugees who have already suffered so much do not have to live in fear again.

As a refugee myself, and a leader of my people, I feel very deeply for all those who have escaped to Papuan New Guinea and are attempting to rebuild their lives. I call on you to do everything you can to protect and help them.

Yours sincerely

Benny Wenda

pavel
ak47:

ptas-li, co domorodcum cesty zapadnich turistu prinaseji, odpovidas si sam hned v nasledujicim prispevku, benny wenda je prece pruvodce, ktery z turistu zije, jmeno si udelal samozrejme sam, ale take prostrednictvim Kala Mullera, nemuze se z tech tvych prispevku zbavit jistych smisenych pocitu, na jedne strane uctyhodna snaha nekomu pomoci, na druhou stranu jiste elitarstvi typu my jsme si vybrali Danie, Akhy … a my vime nejlepe, jak by meli zit, jak by jim melo byt pomahano, obavam se, ze osn nejaka kmenova uzemi neuznava, i kdyz se muzeme bavit, jestli zapadni papua patri indonesii, sobe nebo PNG, z vlastnich zkusenosti, netyka se benny wendy, bych zase neidealizoval ty tzv. domorode vudce, casto jsou to stejni prospechari a zlodeji jako ti indonesti dustojnici, coz neni samozrejme jen pripad Papuancu, podivejte se na tu velkou cast barmske opozice v thajskem exilu, ktera si ze situace ve sve zemi udelala skvely byznys a vlastne po nejakych zmenach ani netouzi, muzete nam jeste vysvetlit vasi predstavu, jak by papuanci meli byt vyvedeni z bidy, pokud by si meli udrzet svuj puvodni zpusob zivota, tak by asi meli zustat na urovni, kterou je jejich civilizace schopna dosahnout
hezky den

Martin Tocik
ak47:

Trochu jiny clanecek, pokud to nekoho zajima:

"Papua Shrouded by Misperception",
Sidney Jones in The Australian Financial Review
29 August 2006
The Australian Financial Review

The crisis with Indonesia over Papuan asylum seekers is over for now, but the core problem hasn’t gone away. Many Australians continue to see Indonesia as a giant jackboot crushing valiant Papuan freedom fighters; many Indonesians continue to see Australia as the secret patron of Papuan separatists. In the midst of these suspicions, some important truths get lost.

Papua today is governed by Papuans

The area that politically correct Australians call West Papua is split into two provinces, Papua and West Irian Jaya. Both have indigenous governors, directly elected last March in reasonably fair elections with high turnouts. At the next administrative level down, there are now 29 regencies or municipalities, every one of which is headed by a Papuan. These officials are not puppets: they have real authority and real access to resources, indeed, sometimes too much. One common complaint now is not that Jakarta exercises too much control but too little, and shows no inclination to exert any oversight over absentee or corrupt local executives. Former president Soeharto did a miserable job of providing basic services outside urban areas, but Papuanisation of local government has produced its own set of problems, highlighting the woeful lack of skilled civil servants and the pull of ethnic and tribal loyalties.

Papua is awash in cash

The annual budget for all of Papua for fiscal year 2006 is 4 trillion rupiah (about $578 million, far more than the annual budget of East Timor) for a population of about 2.3 million. (Non-Papuan migrants constitute about 35 per cent of that total, according to UN figures.) All this money, much of it made possible by a 2001 law on special autonomy, has made Papua one of the wealthiest provinces per capita in Indonesia, yet its people remain the poorest, with close to half living below the poverty line. Obviously something is very wrong, but it’s not clear independence would fix it. The problem isn’t that Jakarta’s hoarding the money; it’s that there’s no capacity to introduce development programs that work, or to monitor local government spending.

Independence

It’s probably true that most Papuans, if asked, would favour independence, as an alternative to what they have now: poverty, disease and condescension, sometimes bordering on outright racism from many of the non-Papuans they encounter, particularly in the security forces. But independence is as much the idea of instant prosperity and freedom from abuse as it is the creation of a separate state, and there is little to suggest that either the small guerilla movement, the OPM, or the radical proindependence student movement responsible for recent protests in Jayapura, the Papuan capital, represent the Papuan people. The challenge for Indonesia is to allow a genuinely representative body to emerge that can articulate aspirations and grievances, and ensure that both will be heard in Jakarta.

The Indonesian military is not genocidal

The Indonesian armed forces have a largely deserved reputation for abuse and rapaciousness in Papua, but over the last five years, serious human rights violations have become more infrequent and usually in response to the use of violence by others. The real problem is not so much widespread killing and disappearances but chronic, low-level extortion and humiliation that could be addressed by better training, fewer troops, greater reliance on locally recruited civilian police, and attention by the Yudhoyono government to the lack of military accountability. Not only do many Australians seem to see the Indonesian army as evil incarnate and incapable of change, but, in rooting for the underdog, they also tend to see the OPM as credible and somehow pure. It’s not: the OPM is no more a reliable source than the military in terms of reporting on incidents, often less, and its members are no angels they have also engaged in hostage taking and other attacks on civilians.

Indonesians have got it wrong, too. Those who blame independence activities on Australian incitement have made no effort to understand the source or extent of Papuan resentment, and the malfeasance of every Indonesian administration since the Dutch handed over responsibility in 1963. Yudhoyono has promised much and thus far delivered little. It remains to be seen whether his government, and the two newly elected Papuan governors, with significant resources at their disposal, can turn things around.

Sidney Jones is South East Asia Project Director at the International Crisis Group

papuanec
Martin Tocik:

Martine, ty jsi ale frajer. Dlouhodobe vedecke vyzkumy tvrdi naprosty opak "Tve" zpravy. Toto je z Indigenous World 2006:

WEST PAPUA
West Papua covers the western part of the world’s second largest
island, New Guinea, bordering the independent nation of Papua
Niugini (Papua New Guinea). Around 240 different indigenous
peoples live in West Papua, each with its own language and culture
closely related to those of the peoples in Papua Niugini.
In the late 19th century, West Papua became a Dutch colony while
the British controlled the northern and the German the southern parts
of the eastern half of the island. After World War II, the eastern half
was administered by Australia, and gained independence in 1975. The
Dutch government also recognized the Papuan peoples’ right to selfdetermination
according to article 73 of the Charter of the United Nations,
and made preparations for West Papua’s independence. Indonesia,
however, laid claim to West Papua, arguing that it was part of the
Dutch colonial territory. In an agreement between the Netherlands and
Indonesia, ratified by the UN General Assembly on 21 September 1962,
the Netherlands was to leave West New Guinea and transfer authority
first to a United Nations Temporary Executive Authority (UNTEA)
and then, on 1 May 1963, to Indonesia. The Papuans were never consulted.
The Agreement stipulated that the Papuans had the right to
self-determination and that they would, within six years, and in a free
and fair manner, determine whether they wanted to remain under Indonesian
control or not. Indonesia, however, immediately established
tight military control of West Papua and, in 1969, in a staged “referendum”,
1,022 hand-picked people out of a population of one million
were made to publicly declare loyalty to Indonesia. The international
community turned a blind eye on this fraudulent “referendum”.
Ever since then, the Indonesian government has maintained a
strong military presence and has suppressed with brutal force any attempts
of the West Papuan people to assert their right to self-determi266
nation. Military operations have above all targeted the West Papuan
resistance movement, the Organisasi Papua Merdeka (OPM – Free Papua
Movement), founded in 1965. At least 100,000 Papuans have been
killed and many more dispossessed and displaced by one of the most
brutal colonial regimes the world has ever seen.

Resource extraction and resettlement
The Indonesian government is extracting West Papua’s natural resources
on a large scale. Its forests are plundered and mineral deposits
exploited without any consultation of the indigenous communities,
and without any benefits flowing back to them. By means of a statesponsored
transmigration program that started in the 1970s, the Indonesian
government has resettled up to 10,000 families annually from
Java and other parts of Indonesia. In addition to this, an unknown
number of people have migrated on their own to West Papua. It has
been estimated that over 750,000 Indonesians have settled in West Papua,
now making up over 30% of the total population of 2.2 million. It
is feared that the Papuans will eventually become a minority in their
own land. Resource extraction and resettlement have resulted in dispossession
and numerous large-scale conflicts between the Papuans
and the Indonesian army.

Indigenous peoples’ survival threatened
Massive violations of human rights have been reported ever since West
Papua was occupied by Indonesia.1 The most recent comprehensive
report was launched on 18 August 2005 by the University of Sydney’s
Centre for Peace and Conflict Studies and Elsham, the Institute for Human
Rights Study and Advocacy, based in Jayapura, West Papua.2
Entitled “Genocide in West Papua? The role of the Indonesian state
apparatus and a current needs assessment of the Papuan people”, the
report documents the ongoing human rights abuses, systematic violence,
including rape, torture and destruction of property in the West
Papuan territory, occupied and claimed by Indonesia as one of its own
provinces. In the authors’ own words, it
details a series of concerns which, if not acted upon, may pose serious
threats to the survival of the indigenous people of the Indonesian province
of Papua. It covers the threats posed by the Indonesian military to the
province’s stability, the recent increase in large scale military campaigns
which are decimating highland tribal communities, the HIV/AIDS explosion
and persistent Papuan underdevelopment in the face of a rapid and
threatening demographic transition in which the Papuans face becoming
a minority in their own land.3

Militarization
The report analyses in detail the role of the Indonesian security apparatus
in West Papua and comes to the unambiguous conclusion that
the Indonesian armed forces are the main source of suffering and instability
in the province.4
A ‘culture of impunity’ exists in Indonesia which sees its highest manifestation
currently in Papua and Aceh. Military operations have led to thousands
of deaths in Papua and continue to cost lives, yet the Republic’s
armed forces act as a law unto themselves with no real accountability for
crimes against the Papuan population. The report discusses a number of
areas of Indonesian security forces’ involvement, including: illegal logging
and corrupt infrastructure and construction work; destabilization and manipulation
of local politics, and orchestration of attacks blamed on pro-Papuan
independence groups; the introduction of illegal arms and militia
training and recruitment; and prostitution and the spread of HIV/AIDS.5
The deployment of 15,000 additional troops is planned for the period
2005 to 2009, which will bring troop presence up to between 45,000 and
50,000.6 It is part of the armed forces’ plan to set up a new division of
elite troops in West Papua. Most of these will be stationed in the border
area with Papua Niugini.

A new apartheid?
In their second chapter, the authors compare the restrictions on freedom
of movement imposed by the Indonesian state to the system of
apartheid in South Africa during the era before democratic elections
and self-rule. Restrictions include the difficulty of free movement due
to arbitrary acts on the part of the security apparatus, the requirement
to have a travel permit when traveling to one’s home village; arbitrary
detention without charge for unspecified and often lengthy periods;
Papuans who are members of the Indonesian army sometimes do not
receive arms; Papuans often have to wait years to get a job while newcomers
easily obtain one.

The demographic transition
As mentioned above, the Indonesian state has for decades been encouraging
and sponsoring large-scale migration to West Papua. OffiAUSTRALIA
cially, the migration program is a national government policy to develop
West Papua and peripheral regions. The report however states
that it leads to
a sharp inequity between migrants and locals. Papuans are becoming a
minority in their homeland, unable to compete and being further stressed.
Official transmigration programs and spontaneous migration alike have
led to a rapid increase of the non-Papuan population in Papua, outstripping
the Papuans, especially in district towns like Jayapura, which is
immediately apparent in areas like shopping centres.7
In transmigration areas, local communities lose their traditional
land rights. One example given is Arso district in Keerom region. In
1970, the population numbered no more than 1,000. By 2000, it had
reached around 20,000 and Papuans had become a marginalized
minority.8
At the same time, low health standards and the bleak state of local
clinics, which are ineffective, under-equipped and lack trained staff,
result in high mortality rates among the Papuan population. Furthermore,
HIV/AIDS cases in Papua are rapidly increasing. The report
concludes that a “sustained, intensive, regular publicity program is
needed on the dangers of HIV/AIDS and how to prevent it. HIV/AIDS
will impact severely on the population growth and productive lives of
Papuans.”9

Failure of Special Autonomy
The report notes no noticeable progress with respect to the granting
of Special Autonomy as set out in the Special Autonomy Law of 2001.
Since the new government under President Yudhoyono came to power
in 2004, however, even mere symbols of Papuan nationalism, such
as the Morning Star flag and national anthem, have been denied once
more. Furthermore, the government’s proposal for an all-Papuan upper
house of the local parliament has greatly diluted the powers envisaged
for it in 2001, and provides for only 42 representatives. It is
utterly cynical that the Special Autonomy funds of the central government
should be used for military operations.10
At its Congress on 4 February 2005, the Papuan Customary Council
(Dewan Adat Papua, sometimes also referred to as the Papuan Tribal
Council) gave August 15 as the deadline for correcting the deficiencies
in the Special Autonomy Law. Dissatisfaction with the law
culminated in the council organizing demonstrations in many areas
of West Papua, demanding that the West Papuan provincial government
reject the unimplemented “special autonomy” offered by central
government. Between 15,000 and 20,000 people demonstrated in
the provincial capital, Jayapura, in support of the Papuan Customary
Council.11

Human rights violations
According to the report, the human rights situation has deteriorated
further over the last two years.
Particularly destructive have been the series of military operations which
began in the Kiyawage area in 2003, then in the Puncak Jaya region in
2004/05 and since January 2005 in the Tolikara regency. According to the
results of an investigation released by the Baptist Church of Papua in
May 2005, military operations such as these have been cynically engineered
by the TNI [the Indonesian armed forces, ed.].
Apart from the operations making large numbers of people homeless and
leading to scores of deaths, the impacts have been exacerbated by poor
delivery of aid to the refugee communities. Yet the siphoning off of Special
Autonomy funds to the military to conduct these same operations, money
that was targeted to help the communities through health and education
projects, has made a tragic situation doubly evil.12
In September 2004, Law 27 was passed, providing for the establishment
of a Truth and Reconciliation Commission by the Indonesian
government. The authors of the report feel that President Yudohyono
is trying to resolve the human rights violations of the past in a reconciliatory
atmosphere but that “if no justice is served for the crimes in
Papua there could be a feeling of betrayal and profound disappointment,
compounding the lack of trust in Papua for Jakarta.”13

Recommendations
The authors of the report conclude with the following recommendations:
• Indonesia to immediately commence demilitarization of the Papuan
highlands, ending military campaigns and human rights
abuses, which have included extrajudicial killings, rape, torture,
arson, destruction and theft of property.
• Indonesia to cancel plans to deploy 15,000 additional troops to
Papua. Existing troops should be transferred from military security
operations against civilians to civil projects aimed at improving
provincial infrastructure.
• An international agency (such as the International Commission
of Jurists or Transparency International) to investigate the operation
and funding of the Special Autonomy Law in Papua,
including allegations by the Baptist Church of Papua concerning
misappropriation of Special Autonomy funds by the Indonesian
Army.
• An independent commission to inquire into the operation and
funding of the Special Autonomy Law.
• The UN Refugee Agency to request immediate access to the Papuan
highlands to assess the humanitarian needs of internally
displaced persons who have been forced to flee their homes and
villages as a result of army operations, especially in the Puncak
Jaya region.
• Indonesia to grant access to UN mechanisms and international
parliamentary and human rights delegations to report on the
human rights situation in Papua.
• Indonesia to request international assistance in the investigation
of crimes allegedly linked to pro-independence groups.14

Notes
1 Source for the paragraphs above: West Papua Action home page (http://westpapuaaction.
buz.org/); West Papua Information Kit (http://www.cs.utexas.
edu/users/cline/papua/); Mines & Communities website (http://www.minesandcommunities.
org/Company/freeport6.htm); and J. Wing and P. King 2005
(see below).
2 Wing, John, and Peter King, 2005: Genocide in West Papua? The role of the Indonesian
state apparatus and a current needs assessment of the Papuan people. The West
Papua Project, Centre for Peace and Conflict Studies, University of Sydney, and
ELSHAM Jayapura, Papua. The report is the result of research carried out by the
authors during the years 2003 to 2005. It can be downloaded at http://www.
arts.usyd.edu.au/centres/cpacs/wpp.htm
3 Ibid. p. v
4 Ibid. p. 2
5 Ibid. p. v
6 Tani Amemori, 2005: West Papua military build-up threatens Land of Peace. West-
Pan. Canada’s West Papua Action Network.
http://www.westpapua.ca/?q=en/node/399
7 Ibid. p. 16
8 Ibid.
9 Ibid.
10 Ibid. pp. 13 and 19
11 Irian News 10/19/05 (Part 1 of 2). http://www.kabar-irian.com/pipermail/
kabar-irian/2005-October/000714 .html
12 Ibid. p. 19
13 Ibid. p. 14
14 Ibid. p. 25

Martin Tocik
papuanec:

Co myslis tim "frajer"? Podepis se prosim nejakym obcanskym jmenem, pokud bys rad seriozne diskutoval. Tvoje verze je proste prilis aktivisticka, ucelova. Casto se odvolava na skutecnosti stare 20-40 let (nasilnosti velkeho rozsahu atd.). Sam jsem o militarizaci a podobnych vecech provincie psal pred rokem na nasem serveru Tenggara (http://www.tenggara.net/view.php?cisloclanku=2005 032001), ale jak se zda, urcite zpravy jako napriklad o militarizaci provincie se nepotvrzuji, co se tyce velitelstvi Kostrad, tak je ticho po pesine… a 50 000 vojaku je CIRY NESMYSL. Napis kdyztak mail, muzeme probrat primo, spoustu ctenaru tyto dlouhe uryvky otravi. Martin

papuanec
Martin Tocik:

Toto neni"moje" verze. Ja ji nepsala. Je to odborny material, ktery vychazi ze studii zpracovanych mimo jine univerzitnimi profesory. "Tvoje" verze je napsana reditelkou projektu nejake organizace. Kdo bude mit vetsi zajem na manipulaci s daty? Ty zijes dlohodobe na papui, ze jsi tak jisty? Delal jsi tam vyzkum nebo jen cerpas z medii? Prosim, neber to jako utok, spis jako rozhorceni nad tim, jak smahem zamitas odborny, vedecky material a opiras se o "clanek z novin".

Martin T.
papuanec:

Mila Papuance zenskeho rodu, o Papui se zajimam, ziji docasne v Indonesii. International Crisis Group je organizace zpracovavajici doporuceni vladam po celem svete za ucelem omezeni a prevenci nejruznejsich konfliktu. Zaber pres Kosovo, Darfur, Afghanistan po Mindanao, Aceh ci analyzu teroristicke skupiny Noordin M.Topa. Doporucuji stranku http://www.icg.org. Sidney Jones byla jiz za svou cinnost dvakrat vyhostena indoneskou vladou ze zeme. Skupina ICG zahrnuje byvale prezidenty, ministry zahranici, atd. Zdaji se ti jmena lidi ve spravni rade ICG jako napr. Martti Ahtisaari, Fidel Ramos, Christopher Patten, Lakhdar Brahimi ci Anwar Ibrahim jako obskurni jmena nejakych hazecu kamenu? Na jejich strankach si najdi nejnovejsi 16-strankovou studii o Papui. Zajimave cteni. Zprava, kterou uverejnujes, je do znacne miry postavena na starych datech. Zejmena je rozpor v tom, zda na P. probiha systematicka genocida ci nikoliv a jake pro to jsou ci nejsou verohodne dukazy. Jednotliva zverstva samozrejme nikdo nezpochybnuje, je ale zpochybnena systematicnost porusovani lidskych prav.

Dany
Komous:

Ahoj Ak47, trochu jsem si na Tebe poopravil nazor. Tebou predkladana temata jsou vsak na velmi sirokou diskuzi, kterou dost obtizne lze vest touto formou. I Tve otazky vyjadrovaly nazor. Nemam potrebu se ospravedlnovat. Pokud Tva predstava o diskuzi vyzaduje odpovedi na otazky, tak vyhovim a prvne odpovim na nyni polozene: Kdyz na muj pozemek vstupuje clovek, tak ho predem nepovazuji za nepritele. Samozrejme budu rozlisovat, zda-li jsem ho pozval ci ne, ale rozhodne nebudu bezduvodne nepratelsky k tomu, koho jsem predem nepozval. Nevadilo by mne, pokud by vstoupil jen proto, ze chtel poznavat a pritom me nijak neomezil, neuskodil ani neobtezoval. V nazoru na cinnost misionaru, bychom asi v mnohem dosli ke schode. Presto je "v jednom pytli" nebudu nazyvat parchanty, ale prvne si overim o koho jde a co dela. Pohledem relativity se k negativnim dopadum muzeme asi nanejvys priblizovat nule, takze nebudu tvrdit, ze zadny nebyl. Jsem vsak presvedcen, ze na na mistni obyvatelstvo a krajinu vlivem nasi cesty byl minimalni. Popravde receno nepochopil jsem, co konkretne mas u ekologickeho a kulturniho dopadu na mysli. Na otazku ohledne "zbytecne bidy" jsem uz jednou odpovedel. Takhle uvazuji misionari, ktere nemas rad. Nechci na tradicnim zivote mistnich, kteri opravdu hodne pravdepodobne ve slovniku pojem "bida" nemaji, neco nasilne menit. Prave takovy pristup "pomoci" ma Tebou zminovane ekologicke a kulturni dopady (ztrata identity…). Neusuzuji takhle jenom na zaklade sveho "vyletu" a pokud se ptas, zda-li se touto problematikou zabyvam, tak opravdu ano. Nejsem sice odbornik s akademickym vzdelanim, ale od detsvi se zajimam o Indiany a o obyvatele Nove Guinee intenzivne zhruba 6 roku. Informace sbiram z dostupnych pramenu i vlastnim poznanim behem cest. Novou Guineu jsem navstivil trikrat a videl jsem krome krasnych veci i zlo pachane Indonesany, misionari dokonce to, o kterem se uz tolik nemluvi – pachane Americany (popravde receno od naroda, ktery navenek hlasa humanitu, mne to zarazilo nejvice). Ale to uz zachazim do oblasti, ktere by si zasluhovaly k vysvetleni vice prostoru. Nepopiram tedy, ze dochazi k brutalnim utokum ze strany indoneske armady, ale unika mi, proc toto zduraznujes prave v navaznosti na jednostranou zabavou zapadnich turistu a ve spojitosti s uvedenym clankem. K dopisu od Benny Wenda – tohle nema take primou spojitost s obsahem uvedeneho clanku. Politicke problemy, utlak, boj za samostatnost….. je siroke a vubec ne cernobile tema. Nebranim se mu. Rad bych vsak trochu osobneji, kontakt na mne mas uveden.

ak47
Komous:

dany, jak jsem napsal ve svem drivejsim prispevku, vztah k pude domorodych narodu a nas je jiny. tvuj vlastni vztah k imaginarnimu pozemku nevychazi ze zkusenosti a pozice domorodych narodu a kolonialnich statu. vychazi z pozice dobre zajisteneho cecha. zastupci domorodych narodu opakuji znovu a znovu sve prani/pravo na vyjadreni plneho souhlasu za predpokladu ziskani vsech informaci – free and prior informed consent. v nasem pripade to muzeme prirovnat k tvemu "Samozrejme budu rozlisovat, zda-li jsem ho pozval ci ne". v naproste vetsine "zapadnich" turistu stale pretrvava kolonialni pocit nadrazenosti a rasismu. uzivaji si pocit toho, ze se dostali mezi "krovaky" z "doby kamenne". ukaji se pocitem sve neschopnosti v pro ne cizim prostredi a schopnosti domorodcu v nem prezit. prijeli ze sveta, kde se vice ci mene podileli na destrukci zivota domorodych narodu a pak si par dni ci tydnu uzivaji v jejich teritoriich, aby se zase vratili do sve jistoty a zivota, ktery znamena (vice ci mene) destrukci tech, za kterymi jezdi. proc se na vec nepodivaji take ocima domorodcu? no, ono uz nam to totiz nejak nejde. nezazili jsme co je poradny a dlouhy hlad, nezazili jsme co to je byt utlacovanou minoritou ve sve vlastni zemi. zajisteni prijizdime do uzasnych a zachovalych (biosfericky) oblasti, abychom neco (MY) ziskali – "Nase cesty jsou za poznanim – lidi, prirody i sama sebe." dany, bida existuje vsude. duvod, proc ji (mimo mnoha dalsich, jako napr. hiv/aids, drogy, atd.) misionari pouzivaji ovsem neni shodny s tim, proc o ni pisu ju. cilem misionaru je kazat slovo jezise krista. nic vic, nic min. toto jim uklada evangelium. znovu opakuji, ze roger doriot uvadi na svych webovych strankach jako hlavni napln sve prace "church planting". jde o vystavbu kostelu v tradicnich vesnicich – zpusoby "church planting" a tomu predchazejici a navazne aktivity jsou nechutne a v rozporu napr. s ilo 169. mechanismy prace misionaru jsou vsude na svete stejne, pouze taktika se meni, tak aby vyhovovala danemu prostredi. vsak take jejich seminare tomu odpovidaji. toto je opravdu velmi slozite (a take zajimave) tema. bohuzel prilis siroke se o nem ted rozepsat. tim vsak nemyslim, ze je mozne hazet vsechny misionare do jednoho pytle. ukaz mi ale jednoho, pro ktereho nebude sireni jmena jezise krista tou hlavni prioritou (ne nakrmit ci vylecit – to je pouze jedna z cest k nasledne konverzi). pokud ho najdes, potom to jiz neni, z pohledu cirkve, dobry misionar. jinymi slovy, neplni svoji misi, svuj cil. rozumim tomu, ze se ti libi videt domorodce zijici v bide. jak sam rikas: "tak jak zili jejich predkove po tisicileti". domorodi lide ovsem maji, stejne jako ty, pravo k vlastnim rozhodnutim. a jak uvadi napriklad report Roberta F. Kennedyho z listopadu 2005:"Despite Enormous Natural Wealth, Most Papuans Live in Misery". pokud te lidska prava papuancu zajimaji hloubeji, muzu te odkazat na kolegy, kteri se touto problematikou zabyvaji. jeden z nich byl letos na jare prave pro svoje aktivity zatcen a uveznen indoneskou armadou. tema porusovani lidskych prav papuancu je temer vzdy soucasti konferenci domorodych narodu. duvod, proc jsem vubec na tvuj clanek reagoval, byl tvuj pohled zajisteneho zapadaka, ktery popisuje zivot domorodcu jako romantickou podivanou. pokud, jak sam pises, jsi navstivil tato mista opakovane a problematikou se zabyvas, pak bys mel snad neco vratit i tem, u kterych se ti, aniz by te pozvali, libilo. a to minimum, ktere jsi mohl udelat, bylo informovat sirokou verejnost o jejich slozitem (presto uchvatnem) zivote a porusovani jejich lidskych prav. v tvem pripade jsi ovsem z celeho vyletu tezil pouze ty sam.

Jirka
ak47:

Musím se Danyho zastat. Jak ho znám, tak by byl ten poslední, kdo by chtěl těm lidem uškodit. Jestli si AK47 myslíš, že Dany tam někomu uškodil svou přítomností, tak mu to můžeš napsat normálně a zkusti mu to přátelsky vysvětlit. Třeba uzná, že máš pravdu. Ale není moc férové ani rozumné ho ostře odsuzovat. Trochu z těch Tvých příspěvků čiší povýšenost nad ostatními cestovateli jako je třeba Dany, kteří jsou všichni zlí. Ale třeba mají jen jiný názor nebo nad tím jen nepřemýšleli takovým způsobem jako Ty. Většina cestovatelů jak je znám jsou rozhodně lidé, kteří chtějí domorodcům pomoct a když jim to neagresivně vysvětlíš, tak se podle toho budou řídit.
Nehledě na to, že jsou věci daleko horší, než okukovat domorodce. Stačí zajít do obchodů s nábytkem a uvidíš spoustu stolů z teakového dřeva, vyrobeno vše v Indonésii … padly další pralesy a území kde by mohly domorodci žít se zase zmenšilo. SPíše proti tomu bych brojil!

Martin Tocik
ak47:

Vim, ze tahle diskuse se uz pomalu presunula do jineho clanku, presto si ale neodpustim poznamku, zejmena pro AK47 – alias Tomase Rysku: snazis se vyvolat diskusi, ale pouzivas k tomu zaprve celkove neomaleny ton (uz cekam jak mi napises "bud konkretni"), zadruhe argumenty uplne zavadejici, jako napriklad, ze domorodci na Papui ziji v bide, a ze by diky tomu meli vsichni delat vsechno proto, aby se jejich pozice zlepsila. Jenomze zapominas, ze napriklad v relativni "bide" mnohdy srovnatelne s Papuanci zije 1/3 az polovina obyvatel Indonesie, at uz se jedna o vec spojenou s represi ci nikoliv. Ja kuprikladu "svoji troskou do mlyna" pomaham obetem zivelnych katastrof… Aceh, Java… tam vsude vidim chudy zivot a problematikou se zabyvam, nicmene necinim si patent na rozum, a nenapadam ja nevim herpetologa, ktery hleda v pralese jeden druh male sedive jesterky a kvuli tomu nevidi treba destrukci okolnich kultur a nebo aspon se aktivisticky nezasahuje o zjednani napravy a jde mu jen o tu jesterku. Jsou mimochodem Javanci a Acezane domoroda etnika, nebo nejsou?
Kazdy by se sice mel zajimat o to, co vidi kolem co nejvice (sam jsem brojil ohledne nejakych plytkych az urazlivych prispevku), ale na druhou stranu by se svec mel drzet sveho kopyta, a pokud nekdo nema povolani "aktivista", nemusi to byt zrovna jeste "povyseny rasista, sirici ci schvalujici bidu". On Dany rad nekde nekomu vhodnym zpusobem prispeje, jen rekni jak si to presne predstavujes, at to tady zvazime.

Pokracovani priste.

ak47
Martin Tocik:

martine, jsme na cestovatelskych strankach a dany (ktereho si mimochodem vazim a uhly pohledu jsme si vyrikali osobne) psal o vyletu za papuanci. reagoval jsem na jeho clanek, proto ne o ostatnich obyvatelych indonesie. a jak by mohl dany pomoci? co treba clanek o problemech papuancu? vzbudit to povedomi, o kterem uz nekdo na tomto situ psal. preji ti hodne chuti a energie do tve prace. tr

Dany
Komous:

Ak 47, tohle je verejna diskuze a ja na ni reaguji, protoze predkladas pro verejnost zajimava temata. Veci, o kterych pises existuji a myslim, ze na ne nejsme v zadnem nazorovem rozporu. Proc se me tedy porad snazis manipulovat do pozice protivnika a osocujes mne z cinu, ke kterym jsem dle meho nazoru nezadal duvod. Vtesnat do jednoho clanku temata, jak by sis to Ty predstavoval neumim a kdybych se o to snazil, tak to neni clanek na web ale kniha. Sam vidis, ze i takto napsany clanek muze vyvolat zivou diskusi a hlavne probudit zajem se zajimat vic. Tvou posledni vetu vnimam zase negativne a nevim, kde jsi k ni sebral argumenty. Z jednoho kratickeho clanku? Porad se me snazis nekam zaskatulkovat a tlacis mne do pozice, abych se hajil. Promin, ale takhle si diskusi nepredstavuji.

ak47
Komous:

dany, duvodem teto diskuse je zpusob vyberu a podani informaci v tvem clanku, ktery poukazuje na tve preference. skoda, ze si to neuvedomujes…

nebylo treba hned psat knihu. znovu, jde o vahu, kterou prikladas jednotlivym informacim. co treba, kdybys misto odstavce o kanibalismu (ci promacenych pohorkach ;-)) napsal o opravdovych problemech etnika, ktere zminujes? dam ti priklad. budes psat o malych detech. tyto deti budou sexualne zneuzivany. nemyslis, ze je vaznejsim tematem jejich zneuzivani nez ze placou, cumlaji si palec a kakaji do plinek?

ja si naopak diskusi takto predtsavuji. kazdy reagujeme na nazory toho druheho. dany, tobe vadi moje posledni veta? vzdyt jsi sam napsal:"Mas pravdu, ze Jalium nase cesta nic primo neprinesla." komu tedy pokud ne tobe?

ted neco pro jirku – verim (navic, kdyz to tvrdis :-)), ze dany je kvalitni clovek a v zadnem pripade si ho nedovoluji kritizovat za nic jineho, nez co jsem jiz ucinil. tato kritika se nevztahuje pouze na nej. take chapu, ze to v mnohych z vas – turistech – vyvolava negativni pocity. samozrejme, jde to totiz primo do centra vaseho mysleni. chapu ze vase "ego" trpi. v jednom s tebou ovsem souhlasit nemohu. nemyslim, ze by cestovatele, ve velke vetsine, chteli domorodym lidem pomoci. pokud by tomu tak bylo, proc to nedelaji? nebo se mylim? ve vetsine pripadu pociti cestovatele, v dobe sve cesty, soucit. tento soucit vsak vetsinou rychle po navratu vyprcha…

deforestace pralesu je jiste vazne tema, stejne tak jako negativni dopad turismu. a tyto stranky prave o turismu jsou. navic, turismus a deforastace spolu svym zpusobem souvisi.

a nakonec – jirko, nejde mi o uznani pravdy. existuje snad nejaka? slo mi pouze o predlozeni jineho pohledu na vec. a podle tve reakce verim, ze se to povedlo.

alice in wonderland
ak47:

ak47, urcite by bylo zajimavy, kdybys sem na web napsal clanecek o tom, jake ma nebo muze mit cestovani dopady a jak se ma podle tebe chovat cestovatel, ktery chce zanechat hlavne pozitivni dopady.

mozna bys mohl i pripojit svoje zkusenosti nebo zminku o tom, odkud cerpas s takovou jistotou info o tom, jak ruzna temata (vlastnictvi pudy, navstevniky atd.) vnimaji papuansti domorodci.

David Gladiš
alice in wonderland:

Články na toto téma najdete v sekci RADY – JAK OMEZIT NEGATIVNÍ DOPADY TURISTIKY.

alice in wonderland: to jsem rád, že jsi zpátky mezi diskutéry 🙂

alice in wonderland
David Gladiš:

Davide, o clankach v sekci Rady vim 🙂

Jenom me napadlo, ze by se ak47 mohl o svuj jiste zajimavy nazor podelit hezky v celku od zacatku do konce i s ostatnimi ctenari. Urcite by ho nasledovala zajimava diskuse ;-).

Tema je to samozrejme pomerne kontroverzni, tedy zalezi na "ideologii" HS, jestli se do nej chce poustet na main page nebo radeji v ustrani diskuse k clanku.

jara

Nazdar.
Chtel bych se zeptat jak jste resili malarii.
Diky. jara

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí