Apulie

„Apulie je cyklistický ráj nabízející rodinnou pohodu strávenou s kamarádem bicyklem u nádherně nekonečných žlutopísčitých plážích spojenou s koupáním ve smaragdově modrých mořích, které naráží na roztodivné tvary skalnatého pobřeží, kde se vůně nedalekých rozlehlých olivových a piniových hájů mísí s vůní právě se k ránu probouzejícího rybího trhu, kde teprve v ranním oparu spatříte pravou krásu místního klidně plynoucího života mezi impozantními architektonickými památkami snad ze všech epoch lidstva.“

Tak snad jsem vás chytnul…

Pro nás cykloturisty je kraj mezi Jaderským a Jónským mořem přímo předurčen. Asfaltové nebo polní cesty s mírným provozem se vinou sluncem zalitou mírně zvlněnou krajinou s výškovými rozdíly maximálně 300m podél olivových hájů a vinic, ze kterých vystupují významné památky, které ukojí snad všechny touhy každého historií zaujatého člověka. Nejvhodnější typ kola je kolo trekové nebo silniční. Horské kolo bych doporučil jen v případě, že chcete za úplňku machrovat na nocí zalité pláži a jezdit po písku na hraně vln.

Nejvhodnější doba pro návštěvu je květen, červen či září, kdy nejsou pláže plné lidí a satelitní rekreační městečka jsou smutně poloprázdná. Ke konci září bude mít občas i pocit, že projíždíte vylidněnou měsíční krajinou, kde si jen vítr hraje s dvířky okenic. Slunce nepálí tolik, že by jste se na kolo radši ani nevydali, a tak vám ujeté kilometry budou rychle naskakovat. Ceny v ubytovacích zařízeních jsou také mimo sezonu podstatně pro našince příjemnější. Restaurace a kavárny jsou sice občas zavřené, ale zato ty, co otevřeno mají, vám dají ochutnat naturel místního života. Jelikož co mimo sezonu otevřeno jest, tak většinou jen pro místní obyvatelstvo funguje. Na polední kávu s rybáři jen tak můj nos nezapomene. Pakliže nemůžete volit jinak, a zvolíte hlavní sezonu, připravte se na to, že čarokrásné poběží a historické památky jsou hojně navštěvované. Na kole se ale rušným plážím vzdálíte rychleji, než byste stačili říct „pizza“. Obzvláště pakliže si číšník vzpomene, že siesta není jen název sušenky, ale i polední pauza s blíže neurčenou časovou hranicí. To si stačíte natrhat u cesty i čerstvé fíky. Servisy a prodejny kol jsou jen ve větších městech. Připravte se na to, že zde uvidíte spíše drahé modely italských „silniček“ než bohatý výběr obyčejných součástek, ze kterých byste si právě potřebovali něco koupit.

Z Prahy do Bari, které leží asi uprostřed oblasti našeho zájmu, je to asi 1600 km. Nejlepší je využít pohodlí individuální osobní dopravy, která umožňuje podnikat hvězdicové výlety na lehko po blízkém i vzdálenějším okolí. Lze též využít služeb na cyklozájezdy specializovaných cestovních kanceláří, které vyřeší problém s dopravou vašeho oře a studováním a vymýšlením tras pro kolo. K řadě památek se veřejnou dopravou nedostanete. Apulie přímo vybízí svým mírným výškovým profilem k expedičnímu putování na těžko.

Mapy seženete jen ve dvoustovkovém měřítku, ale zato na každé benzinové pumpě. Stovky, tak oblíbené u nás, nebo jiné podrobnější mapy prostě nejsou. Ale i podle těchto map nebudete mít problém s orientací. Bližší informace hledejte v běžně dostupných průvodcích o Itálii. Apulie je zde zběžně popisována. Pro hlubší studium historie bude muset hloubavý student zalovit hluboko v regálech knihoven.

Z Čech si nevozte velkou zásobu potravin.Vše tady nakoupíte za ceny srovnatelné s našimi. A čím míň si toho vezmete z domova, tím více budete nuceni ochutnávat místní vyhlášenou kuchyni, která kouzlí z všemožných i nemožných darů moře, oliv, čerstvé zeleniny a těstovin takové divy, že na babičin štrůdl ani nevzpomenete. Různé kombinace fíků, mandlí, fenyklu, sušených rajčat, sýrů, čekanky, melounů, oliv, marinovaných olihní, chobotnic, slávek… no snad všech možných surovin, co byste si dohromady nikdy v jednom jídle nedovedli představit, vás tady zprvu lehce překvapí a následně omamně zachutnají tak, že ještě při vzpomínce se budete oblizovat až za uchem. A když budete mít štěstí, tak někde na zápraží domu ve stínu stoletého olivovníku uvidíte i tradiční výrobu typické orecchiette: těstoviny ve tvaru malého ouška, která se ručně vytahuje z nevelkých kousků těsta.

Z Říma až do Brindisi, které bylo námořní branou římského světa na východ, vedla slavná, kolem roku 190 př. Kr. dostavěná, Via Appia. Po ní šlapali boty římských i řeckých vojáků, Normanů i Španělů, ale i Saracénů a Byzantinců. Vždyť právě proto je na místech, jako je Ostuni či Galipolli, hodně cítit vliv arabské kultury.

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na takto malém prostoru vám nemohu popsat všechny krásy Apulie, ale vzhledem k tomu, že chvíle strávené v sedle bicyklu budou nejspíš jen doplňkem ke „koupací“ dovolené, dovolím si vám doporučit tři trasy, po jejichž projetí jistě dostanete chuť ochutnat plnými doušky z toho nejdůležitějšího a nejkrásnějšího, co Salentský poloostrov může nabídnout.

První zastavení musí být u nejnápadnějšího orientačního bodu, který se tu už přes 800 let tyčí na vrcholku kopce jak pohozená královská koruna: Castel del Monte. Tajemný osamělý hrad či jen lovecký zámeček, nebo dokonce astronomická metafyzická stavba, která svůj čas vzniku značně předběhla? Historikové i architekti se ještě v dnešních dnech přou, proč a nač na svou dobu tak sofistikovaná stavba vlastně vznikla. Odpověď snad najdete sami v sobě, až stanete před strohým matematicky přesným objektem bez střechy, kde se vše točí kolem osmičky. Osm stěn, osm věží a osm zdobených oken zlákalo už nejednoho filmového producenta k natočení historického filmu. Nejznámější je film Jméno růže, ale filmovou velkou knihovnu tu nehledejte, to byla jen rekvizita. Tady u hradu Fridricha II. sedneme na kola a vydáme se skrz olivové a piniové háje skoro po rovince do 20 km vzdáleného Ruvo di Puglia. Zde v Museo Archeologico Nazionale Jatta můžeme obdivovat nádhernou červenočernou antickou keramiku s korintskými vzory, která se zde dělala už v 2. století před Kristem. Dóm ze 13. století zde zastupuje typickou ukázku apulijského románského slohu. V jeho výzdobě se potkávají na jednom místě byzantské, antické i saracénské motivy. Přes Dolmen di Chianca, který se nachází hned vedle dálnice E55 (jak vidno, nekončí tady jen Via Appia :-)) a kde může pozorný hledač prý najít zkamenělou stopu dinosaura, se po mírném sjezdu a nádherném výhledu na mořské pobřeží dostaneme opět asi po 20 km do ve středověku velmi významného přístavu v Trani. Pakliže pojedeme od dolmenu směrem na Biscéglie a u mořské hladiny se dáme doleva, potkáme těsně před přístavním zálivem malý klášter S. Maria di Colona. Krátká zastávka je jenom takový zákusek před velkolepou návštěvou majestátní bílé normanské katedrály na Piazze Duomo (vystavěna v letech 1159–1186). Katedrála prošla výraznou restaurátorskou dietou a díky ní dnes můžeme obdivovat vitální jednoduchost čistoty normanského slohu. Bohatá vnitřní sochařská výzdoba na podpěrných sloupech, z jednoho kusu odlité bronzové dveře od mistra Barisana di Trani (obdobné jsou i v Monreale), starověká krypta s ostatky sv. Mikuláše, kterému je i celý dóm zasvěcen, nás snad nepřesytí historií natolik, že bychom nezvládli návštěvu nedalekého rozlehlého hradu z 12. století, který si nechal postavit císař Fridrich II. Hohenštaufský. Jedna z jeho mohutných zdí končí přímo v moři. Při podrobné prohlídce lehce zjistíte, proč byl hrad donedávna využíván jako trestnice. Kdo by rád viděl templářskou svatyni a nemocnici pro rytíře zraněné v křížových výpravách vydá se k chrámu Ognissanti (12.st.).
Pro ty, kdo už budou mírně unaveni, lze nabídnout procházku starým přístavem, kde se časně k ránu a v čase těsně před setměním odehrává nefalšovaný rybí trh. Lodě plné ryb přijíždějí a bodří rybáři je vykládají na dlouhé pojízdné stoly, se kterými potom vyrazí do ulic města k prodeji. Není problém zde koupit velmi levně třeba mečouna. Pro ty z vás, kteří by si s nakoupenými dary moře stejně nevěděli rady, je tu v okolí přístavu spousta útulných restaurací a kaváren. Pozorovat začínající noční život na konci našeho prvního výletu u skleničky bílého locorotrondského vína má svoje nezapomenutelné kouzlo. Podvečerní mořský vzduch tak příjemně osvěžuje, že vám rušný noční život vůbec nevadí a začínáte mu i pomalu přivykat. Možná až teď plně pochopíte, proč jsou Italové přes polední siestu tak poklidní, až skoro zdá se líní. Správný Ital totiž přes poledne popíjí a večer tančí! Na práci tu proto moc času nemají.

Trulli. Tajemné kruhové domky s homolovitou střechou postavenou jen z kamene, bez použití malty, jsou pro Apulii tak typické, že neprojet krajinou, kde je jich největší koncentrace, by byl neodčinitelný hřích. Proto druhý výlet začneme u unikátní krasové jeskyně – Grotte di Castellana. V nejdelším podzemním labyrintu v Itálii můžete dle zvolené prohlídky (1 hod./€8, 2 hod./€13) obdivovat rovnocenný a nikdy nedokončený souboj vody, skály a času, po kterém tu zůstávají úžasné tvarované stalagmity a stalaktity. Bílá jeskyně Grotte Bianca na konci nejdelšího 3 km dlouhého okruhu je opravdu unikátní a za ty investované peníze to určitě stojí. Takovou jemnost tvarů by nedokázal vymodelovat žádný barokní umělec a že jich tu po tomto kraji už chodilo…
Od jeskyně je to přibližně 15 km do Alberobella. Je jedno, jakou cestu zvolíte. Milovníci asfaltu i vyznavači polních cest si mohou vybrat, co jim libo jest. Silniček se tu klikatí tolik, že se občas budete muset i vracet. Všude v krajině narazíte na trulli, které jsou zde přestavěny do sýpek, garáží, chlívků a ty větší dokonce i do obydlených domků. Při pohledu do dálky vypadají tyto bílé stavby jako žampiony na louce. Nesnažte se je ale sbírat, protože pak by se vám místo nohou na pedálech díky jejich nezanedbatelné váze protáčely spíše jen panenky v očích. Tento pohon by vás do Ostuni, kam potřebujete dojet, jen těžko dopravil. V Alberobellu je z trulli vystavěno hned několik čtvrtí. Ve čtvrti Rione Monti v jižní části města je asi 100 trulliků a mnoho z nich je přestavěno na krámky se suvenýry, víny, sýry a tisíci jinými věcičkami, co pak pár let jenom překáží na krbové římse. Kdo má rád komerční turistický servis, zavítá sem. Ti ostatní, co je jim milý klid a místní kouzlo, se raději vydají do východní čtvrti Rione Aia Piccola. Zdejší Zona Trulli má až 400 baráčků, které jsou dodnes obydlené normálními Alberobellany. Přes Locorodronto, kde budeme projíždět přes vinice, kde roste a zraje to výtečné bílé suché víno, co jste popíjeli v přístavu v Trani, se propleteme vesničkou Cisternino a na 45. km dojedeme do Ostuni. Kdo by chtěl obdivovat rokokové balkony, vezme to přes Martina Franca.

Ostuni. Již z dálky je vidět toto městečko vystavěné na třech vápencových výčnělcích. Při proplétání po dlážděných schodištích hubených uliček mezi nabílenými strohými domky budete mít pocit, že jste se alespoň na chvilku ocitli v severoafrické arabské medině. Bílé domy tu velmi kontrastují s modrou oblohou. Když se podíváte od gotické katedrály z 15. století (najdete ji lehce, protože její střešní kupole je pokryta břidlicí v zelené, žluté a bílé barvě) směrem k 7 km vzdálenému moři, uvidíte hlavní produkt této oblasti. Olivové háje jsou všude, kam jen oko dohlédne. Pokud se budete držet cedulí Frantoio Ipogeo Medioevále, po chvilce proplétání až 500 let starými olivovými stromy dorazíte k olivárně Loropagliáro, kde vám za €3 ukážou perfektně zrestaurovaný starý podnik na tradiční zpracování oliv. Kamenné lisy, odstředivky, místo pro odpočinek, kuchyň i stáje pro oslíky, kteří točili lisy, jsou stále funkční. Zajímavé je i to, že kvůli teplotě (aby jim olivy nekvasily) je to celé vytesáno ve skále v podzemí. Nechce se ani věřit výkladu, že zde dělníci byli zavření v tak malém prostoru skoro 3 měsíce v kuse po celou dobu sklizně. Proběhne i ochutnávka různě zpracovaných oliv, sušených rajčat a nakládaných fíků, která je už v ceně. Pakliže si pořád do nekonečna pokládáte otázku: „Proč jsou některé olivy zelené, černé nebo dokonce červené či růžové?“, jeďte sem – tady dostanete odpověď. S plnými pupky dojedeme už jen 15 km z kopce dolů k moři k přírodní rezervaci Torre Guaceto. Zde, kromě jemného žlutého písku, je v okolí pláží ještě původní fauna a flora. Za poslechu serenád štěbetajících ptáků se můžete báječně nořit do vln Jaderského moře. Kdo rád šnorchluje, bude ve svém malém podvodním světě velkým objevitelem. Díky tomu, že je zde rezervace, nesmí tady rybáři vůbec lovit. Ty mořský potvůrky jako by to už věděly a vyskytují se tady v přehojné míře. Určitě se proto vyplatí vzít šnorchl s sebou!

Třetí a tedy poslední tip na závěr.

Univerzitní hlavní město salentinského poloostrova Lecce je díky své kráse a bohatostí svých z měkkého pískovce vytesaných a ozdobených památek označováno za „Apulské Athény“ a rovněž i za “Florencii baroka“. Tato dvě označení skvěle ladí s intelektuální elegancí místních obyvatel a nezaměnitelnými stopami historie na většině budov ve městě. Lecce se prostě vynechat nedá. Je zde tolik krásných staveb, že ani celý den by vám nestačil na jejich shlédnutí. Minout byste určitě neměli proslulou baziliku Santa Croce z 16.–17. století: čítankovou ukázku stylu „barocco leccese“. Skrz město vede doporučená vyznačená naučná stezka. Jděte po ní a nic významného nemůžete minout. Až se dokocháte kyprými tvary baroka, sedněte ještě do auta a popojeďte do 50 km vzdáleného Otranta. Toto město bylo založeno Řeky, pak mu pár let vládli Byzantinci a až Roberto Guiscardo v roce 1068 n. l. město dobyl a vymanil z arabského vlivu. Město bylo opevněno a začalo bohatnout především z činnosti místního přístavu, výhodné geografické polohy, umožňující intenzivní obchodní vztahy s Východem, a rovněž z přesunů křižáků na cestě do Svaté země. Normani mu vládli až do roku 1480 n. l. Toto je pro město nejsmutnější okamžik historie. Turci se vrátili s velkou námořní flotilou a město dobyli zpět. Ve vyvražděném městě zbylo 800 lidí. Turecký panovník Moametta II. jim dal na výběr – za životy své mu museli slíbit, že se zřeknou křesťanství a přijmou islám. Všechny jejich ostatky jsou pochovány v místním normanském domu na Via Duomo. Hrad, který byl svědkem tohoto křížení kultur, je hned vedle přístavu. Nenechte si ho ujít.
Z tohoto starověkého přístavu, odkud vyjížděli křižáci na svatá tažení, vyjedete i vy. Akorát nepoplujete po moři, ale vyrazíte pobřežní cestou pořád na jih. Než dorazíte po 60 km na náhorní vápencovou plošinu Santa Maria de Leuca, užijete si divokého skalnatého pobřeží. Mimo hlavní sezonu pohodlnou asfaltkou, opravdu bez velkého provozu, která se bude klikatit podél moře. Bude stoupat 200 m nahoru na útesy a pak zase klesat k plážičkám zařízlých ve skalnatých zátočinách, kde se jen pohupují rybářské bárky a rackové si suší perutě. Zastavte se v termálních lázních S. Cesarea. Lázně mají sice už svá nejlepší léta dávno za sebou, ale pořád je tu cítit kouzlo poklidného, dříve hodně bohatého, řeckého lázeňského města.
Nezapomeňte odbočit k moři k návštěvě podmořské jeskyně Zinzulosa (€3). Ve sladkém jezeře tu žije speciální druh korýše bez očí (něco jako bílá kreveta), jenž se živí mikroorganismy vznikajícími z trusu netopýrů, se kterými tu musí žít v nedobrovolné symbióze. Bez jejich exkrementu by jinde nepřežil. Zde si můžete pronajmout loďky a prozkoumat divotvorné poběží z rybářské perspektivy. Ať už z vody nebo z kola si nelze nevšimnout vesničky Castro, které je vůbec jedním z nejpůsobivějších míst v celé Apulii. A to díky své panoramatické poloze a kouzelnému mořskému břehu, na kterém se rozkládá. Rozkošné rybářské a lázeňské staré městečko s kostelem obehnaným kruhovou hradbou vysoko nad mořem vás jemně přinutí k dodržení polední siesty. Blížíte se k hranici mezi Jaderským a Jónským mořem. Tak se moc nedivte, že zde trochu fouká a krajina je nějak bez stromů. Táhlým stoupáním se dostanete na starokřesťanský konec světa a „předsíň Ráje“ v poutním místě u sochy Madony „Finibus Tereze“ v Santa Maria de Leuca. Je zde prý až 50 m vysoký maják. Nebojte se tedy, že byste to minuli.

Tady ukončíme naše putování. Tři trasy a šmytec. Jako předkrm k dalšímu poznávání to musí stačit.
Ale věřte, že není problém si zde vytvořit plnohodnotný 10denní cyklistický program. Okouzlující příroda, bohatá a krásná historie, osvěžující koupání, dobré jídlo a pití, pohodová cykloturistika… No alespoň o tom snad už přemýšlíte.