Cestopisy a reportáže

V Dar es Salaam skvěle funguje autousova doprava. Je samozřejmě mnohem levnější než taxíky. Jezdí minibusy a větší autobusy. Do minibusu se pohodlně vejde asi 15 lidí, narve se tam i 25 lidí. Stojí vždy 200Ths (asi 3,50kc) ať jedete jak daleko chcete.

Vientiane je hlavní město Laosu a pro nás jedno z nejpříjemnějších hlavních měst, jaké jsme kdy viděli. Působí opravdu rodinným dojmem, asi jako hlavní vesnice. Žádné paneláky, žádné mrakodrapy. Jen pár domků, nějaký ten chrám a hromada motorkářů.

Dnes spíme naposledy v našem útulném hotelu v Daru, zítra v 6.15 odjíždíme do Mbeyi. Užila jsem si nočního města. Odpoledne jsme byli na návštěvě v okrajové čtvrti a vraceli jsme se až za šera. K minibusu nás doprovodil malíř Sayuki a než jsme se dostali na hlavní silnici, byla tma. Hlavní silnice znamená asfaltku, která vede rovně do centra a na ní kolmo navazuji široké prašné cesty, kolem nichž je zástavba s úzkými uličkami. Noční Dar má zas úplně jinou atmosféru. Všude se to hemží lidmi tak do jedenácté hodiny.

V Nezávislém státě Samoa narazíte na tyrkysové vody Pacifiku, které se snoubí s oslňující bělostí plážového písku. Má-li být někde ráj, pak je to tady.

Večer jsem si všimla otrhané upoutávky na recepci, která nabízela výlety po okolí. Zaujala mě vesnička Abyaneh. Je to jedna z vesnic, kde se stále drží tradice a ženy nosí květované kroje typické pouze pro tuto oblast. Říká se, že pokud by měl cestovatel navštívit jednu íránskou vesnici, pak by to měla být právě Abyaneh, která je jednou z památek spadajících pod ochranu UNESCO. Vesnice je celá postavená z červených cihel a domy mají dřevěné vyřezávané dveře, okenice a balkóny. Obrázky na hotelové nástěnce vypadaly naprosto úchvatně a proto jsme si výlet zamluvily v hotelové recepci.

Pokus předat český ambasádě v Tokiu formulář s našimi údaji, já nevím, třeba pro účely sčítání cizinců po zemětřesení nebo aby nás pozvali na nějakou veselici.

Po nácviku trekování v proudech deště na Abel Tasmanu jsme se vrhli na pořádný sedmidenní přechod hor nad Nelson Lakes, s dětinskou radostí, že další trek už nám na Zélandu nemůže přece celý totálně propršet.

Tento „cestopis“ bych chtěla zcela nezištně věnovat především těm, kteří jsou s cestováním s baťohem teprve v začátcích a uvítají něco jako návod na několik dní aktivně užívací dovolené v Thajsku. Budu psát konkrétně o jižním Thajsku na straně Andamanského moře.

Za ty další dva dny v Daru jsem viděla spoustu rozdílů mezi životem jedněch a druhých. Už na ulici vidíte v jakých džípech se někteří vozí a pak přijdete domů k některému malířovi a žasnete…

Bílé tričko, černé střevíčky a taktéž kalhoty in black. Nástup ve 4h odpoledne. Jaké to bude, zvládnu to?Budu všemu rozumět? Kdo ví, kdo mi na to odpoví?

Když se řekne Írán, tak si jistě každý představí pouštní nebo polopouštní krajinu, ke které patří i nedostatek srážek a vody vůbec. Vyjímky však potvrzují pravidla.

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Jsou to jen výsledky našeho pozorování. Nedělám si patent na mexického znalce. A taky vím, že spoustu z uvedeného platí i pro jiné části světa. Spíš mně šlo o porovnání s našim českým světem.

Průvodce Lonely Planet je vyhlášený. Přesto však existují krásná místa, která byste něm, respektive v jeho českém kompilačním překladu Jižní Amerika, hledali marně. Jedním takovým místem je Muela del diablo (Ďáblova stolička). Je to skála tyčící se nad La Pazem, která už z dálky přitahuje vaši pozornost a skutečně připomíná zub – stoličku.

Ráno 1.12. Jsme já a Daniel přiletěli do Dar es Salaamu. V Africe jsem poprvé, takže mě překvapuje úplně všechno, zatímco Dana už nepřekvapuje nic.