V Dar es Salaam skvěle funguje autousova doprava. Je samozřejmě mnohem levnější než taxíky. Jezdí minibusy a větší autobusy. Do minibusu se pohodlně vejde asi 15 lidí, narve se tam i 25 lidí. Stojí vždy 200Ths (asi 3,50kc) ať jedete jak daleko chcete.
V posunovacích dveřích do zadního prostoru stojí černoch a křičí kam se jede – a lidí naskakují. Ten stejný černoch pak vybírá peníze, klepe v ruce mincemi a volá „mia mbili“. Jednou jsme jeli tak plní (večer), ze tři mužští viseli ze dveří ven. Většina lidí je naší přítomností v městské hromadné dopravě překvapena, po očku nás pozoruji, jakmile ale Dan začne svahilski, většinou se začnou s námi bavit. Jednou dokonce Dan vyvolával kam se jede a smál se celý minibus.
Jednou jsme jeli větším busem, tam se narve okolo 40 lidí (je kratší než naše karosy). Protože jsme jeli do okrajové čtvrti, což je z centra daleko, platili jsme 300Ths. Bus byl opravdu děsné narvaný a vybírač peněz se dral mezi lidmi.
Legrace je pozorovat lidí u silnice jak koukají, když vidí v buse bílé. Nejlepší jsou děti, které se smějí a mávají.
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Teď jsme v Mbeyi. Sem jsme přijeli busem se společnosti Skandinavia. Na centrálním autobusovém nádraží jsme si koupili jeden den dopředu za 25000Ths lístek (asi 415Kc), je to asi 700km. Ráno v 6.15 jsme vyráželi směr Mbeya. Překvapilo mě jakým jsme jeli pěkným busem. Mohl by snadno zapadnout v provozu i na evropských silnicích. Výhoda oproti současným evropským busům je ta, že busy v Tanzánii mají velká otevíratelná okna, takže se permanentně nedusíte. Navíc během jízdy jsme dostali sušenky, limonádu a vodu! A na dvou televizorech běžel nejdřív film s Brucem Willisem o záchraně misi v Nigérii a potom nějaká akční komedie s bílým a černým policistou. Vždy, když bus zastavil, se k okýnkům nahrnuli prodavači s kešú oříšky, pečenou kukuřicí, nějakými blumami, sušenkami, limonádami… Ve vesnici, kterou obývají lidé z kmene Hehe, přišel kluk s krásnými náušnicemi, náramky a náhrdelníky ze dřeva.
Bus dělal pravidelné zastávky na záchod. Jedna stanice byla opravdu luxusní – supr záchody (šlapky), čistá jídelna, výběr z mnoha jídel. Pak jsme jednou zastavili prostě uprostřed stepi. Chlapi šli na jednu stranu a ženské na druhou, byly tam jen takové nízké keře. Potřebovala jsem taky na záchod a všichni koukali jak jdu. Mezi keři jsem viděla, jak se chlapi zastavili a pokukovali. Pak se jedna černoška vracela kolem mě a doslova mi zírala na můj bílý zadek:)
A teď to nejlepší! V Tanzánii hodně území zabírají národní parky. Takže přes ne vedou i normální silnice. My jsme projížděli parkem Mikumi, průjezd trval asi půl hodiny. Za zvuku samopalu Bruce Willise jsme s Danem probodávali očima Africkou savanu. A najednou antilopa – byla asi 20m od silnice a koukala na nás. Autobus sviští dost rychle, mimo park jede divoce přes stovku, v parku jsou příčné prahy, takže občas musí zpomalit. Takže jsme se sotva stačili vzpamatovat z antilopy a najednu se těsně u silnice mihla paní prasnice bradavičnatá se dvěma selátky. Jedeme dál a vidíme stádečko antilop. A pak Dan volá: „sloni, stádo slonů na druhé straně“. Nekoukám se, protože vidím asi 6 slonů na své straně, asi 60m od silnice! Tiše zírám a pak jen říkám: „tady byly taky“ – „nekecej!“. Za chvíli žirafy! A další velké stádo antilop. Bruce mezitím zachránil celou vesnici. Korunu tomu všemu dala lvice zvolna se procházející po hraniční cestě parku kolmé k hlavní silnici. Byl to jen okamžik, kdy jsem jí zahledla, takže si nejsem úplně jistá – ale nepřišla jsem na jiné zvíře podobné barvy a tvaru, které by se tu mohlo potulovat.
Autobusová doprava v Tanzánii je skvělá!
