Cestopisy a reportáže

Mladý chlapec se přede mne postavil a ptá se „co chceš? Mám všechno“ a ukazuje na krámek s látkami. Chcete CD, ale je pro vás příliš drahé? Na břehu řeky Gangy vám ho ochotný prodavač vypálí.

„Po cestě Tuniskem jsme zjistili, kam bývalí estébáci ulejvaj svoje vytunelovaný peníze …“

Domluvit se s nějakým Japoncem se rovná malému zázraku. Je třeba se totiž ponížit na úroveň japonské výslovnosti. Např. když zajdete do „Makudonuradu“, tak musíte poprosit o jeden hambaagaa.

Je několik možností, jak utéct před všudepřítomným hlukem a vůbec všemi nezdravými atributy tokijského mraveniště. Ale největší relax není ani jogging po břehu Tokyo Bay, ani čumění na YouTube, ale kupodivu příroda.

Díky programu Work and Travel (WAT) podporovanému americkou vládou mají studenti možnost získat vízum a pracovní povolení. Stačí být studentem a zaplatit asi čtyřicet tisíc korun.

Mesa Verde (Zelený stůl) je jediným parkem v USA, který je zaměřen výhradně na archeologické nálezy. Je to velice unikátní památka, která byla naštěstí dlouhou dobu ukrytá v krajině, stranou od civilizace. Zříceniny staveb byly náhodně objeveny a prozkoumány bělochy až roku 1888.

Městečko Page leží na arizonské straně hranice v údolí Glen Canyon, nad jezerem Lake Powell.

Kdo chce vidět v Indonésii orangutana ve volné přírodě, má v zásadě dvě možnosti – jet na Sumatru nebo na Kalimantan. Vyrazili jsme tedy do městečka Kumai v provincii Kalimantan Tengah.

Většina lidí by řekla, že autem do Albánie se vydá jenom šílenec. Přinášíme zprávu takových šílenců, kteří si navíc do těžkého albánského terénu vybrali unikátní vozidla – dvě škodovky 120.

Z naší střechy je vidět ta nádhera – směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. O kousek dál je pak měsíční krajina, kde jsou na strmých svazích náhorní plošiny naváté gigantické duny.

„Džullé, džullé,“ loučím se s úsměvem se svými studenty dole pod klášterem a stoupám po nekonečných schodech vzhůru k tešaku, kde bydlím u mého kamaráda Chamby, mnicha v klášteře v Thiksey.

Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes. Stojíte na nejzápadnějším místě na Zeměkouli. Zkoušíte, jestlipak vám žabka z oblázku brnkne o datovou čáru a chytrácky předpovídáte počasí! No přece kouknu a vidím!

V západní části mexického poloostrova Yucatán se fádní rovina rozvlní nepříliš rozsáhlou kopcovitou oblastí. Je označována „Puuc“ a právě tak je nazýván i místní architektonický styl, který nemá jinde obdoby.

V poledne nás vítá letiště Praha – Ruzyně. Je sobota, 14. září 2002. Po přivítání s rodinou v Praze a obědem z české kuchyně opět balím a jedu na chalupu. Nějak ale vůbec nemám apetit, všechno jídlo mi chutná stejně mdle.

Ráno vstávám v půl šesté. Veš­kerou ranní hygienu konám u řeky. Na­šel jsem si horký pramínek, který po smíšení s vodou Indu má optimální te­plotu. Se snídaní to je horší. Hospoda nad silnicí má ještě zavřeno, i když se mi včera několikrát dušovali, že v šest ráno otevírají. Spokojuji se tedy s pár sušenkami. Přijíždějí kluci. V domnění, že odjíždíme, sedám na kolo. Teprve později pozoruji, že jsem zůstal osa­mo­cen.