Cestopisy a reportáže

Když v roce 1890 pronikl holandský dobrodruh van Rijin jako vůbec první běloch do vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi, objevil zde pozoruhodný národ, který o sobě tvrdil, že pochází z hvězd. Aby stanul van Rijin v této oblasti, izolované od okolního světa přirozenou bariérou neschůdných pohoří a prudkých řek, musel při své cestě překonat vysoké horské hřebeny zarostlé hustým tropickým pralesem. Přinesl však senzační zprávy o kmeni Torajů, který uchovává lebky nepřátel jako trofeje, zná otroctví, bydlí ve zvláštních dřevěných lodích na kůlech a jí lidské maso.

Přirozenou hranici Španělska a Francie tvoří nádherné a respekt budící vrcholky Pyrenejí. Právě nedaleko této přirozené hranice jsou dva výchozí body nejznámější verze Svatojakubské cesty – Saint-Jean-Pied-de-Port a Puerto de Somport. Tentokrát se projdeme právě po prvních úsecích trasy a kousek z ní i odbočíme, abychom autonomní oblasti Navarru a Aragonii poznali co nejvíce do hloubky. Podíváme se na zelené vrcholky hor, do historických měst i zapadlých horských vesniček, v nichž je ve srovnání se závěrečnou Galicií poutníků ještě dosti poskrovnu.

Přílet Procházím starobylým palácem z mramoru. Kolem mě s grácií procházejí krásné a tajemné Indky v pestrobarevných hábitech. Každý jejich krok je doprovázen cinkotem zlatých náramků na rukou i nohou. Jejich zvuky se mění v melodii a Indky se roztančí v jejich rytmu.

Zuzana Tarabusová Pouštní hvězdy Jadu si na svých dlouhých nohou vykračuje pouští. Sem tam se zhoupne v bocích v rytmu stříbrných rolniček, které mu visí z uší. Občas zatřepe nesouhlasně hlavou: „Kam to vlastně tak dlouho jdeme?“ A jindy se otřese celý a já se kymácím a padám… Jadu je můj velbloud a válčíme spolu už druhý den.

Ten, který přichází Objímám Shampu i mého malého dvouměsíčního kmotřence. Jméno jsem mu mohla vybrat sama. Jako většina indických žen, i Shampa rodila doma, a protože to byl porod předčasný, byla s ní jen matka. Zrovna jsem přišla na návštěvu a dobrou kávu, kterou mě Shampa vždy hostila. Všude po místnosti se válely kusy prádla a Shampina matka křičela snad víc než Shampa. Mám doběhnout pro pomoc anebo raději rovnou zůstat a pomáhat.

Den v monasterii Je už po páté hodině večer a začíná se šeřit. Scházím po serpentinách do malého skalnatého údolí. Jdu po úzké, trávou porostlé pěšince a ztrácím se ve směsi pouličních obchůdků. Jsou to jen takové dřevěné stánky s okýnkem, ze kterého vykukuje většinou jedno až dvouzubý Ind, vychvalující ten nejlepší indický čaj – ten svůj.

Světlo života Je konec listopadu. Všude po Indii se slaví Divali, svátek světel. Pověst vypráví, že před dávnými a dávnými věky světu vládl král Balu. Byl tak krutý, že i bohům se znelíbil a nejvyšší bůh Ráma se rozhodl jej ze světa zprovodit. Vrátit se smí jen na čtyři bezměsíčné noci a to do domů, kde vládne temnota a zlo. Proto za těchto nocí se ve všech indických domech rožnou olejové lampičky. Je to svátek vítězství světla nad tmou a dobra nad zlem. Rodiny jsou pohromadě, všichni hodují, obdarovávají se a mají se rádi.