Cestopisy a reportáže

Po mnoha dnech či týdnech náročné cesty je občas dobré si odpočinout a načerpat síly. Zde jsou naše tipy na ta nejlepší místa k relaxaci mezi Istanbulem a Pekingem.

Komunistická strana Nepálu, známá pod názvem Maoisté, vede již téměř deset let partyzánskou válku s nepálskou vládou. Usilují o sesazení krále a vytvoření komunistické republiky.

Přinášíme slíbený rozhovor s šéfredaktorkou geogarfického časopisu Koktejl Dagmar Cestrovou, v němž odpovídala i na otázky, které jste jí položili sami vy, čtenáři.

Výlet do Jižní Ameriky jsme plánovali celkem dlouho. Vzhledem k omezenému počtu volných dní (oba již nejsme studenti) jsme byli nuceni pečlivě zvážit a naplánovat každý den. Věděli jsme, že bychom při jedné cestě rádi najednou navštívili Argentinu, Uruguay, Chile i Ohňovou zemi, a proto jsme si na internetu a v průvodci Lonely Planet zjistili veškeré dostupné informace o místech, které stojí za to navštívit (památky, přírodní úkazy atp.) včetně jízdních řádů autobusů a místních leteckých společností.

Uruguay je placatá zemička s luxusními přímořskými letovisky a jednoduchými, chudými domečky ve vnitrozemí.

Po návratu do Argentiny jsme se vydali ihned nočním přesunem do vinařské oblasti zvané Mendózav západní části země. Volíme strategii ubytovávat se v hostelech blízko nádraží, abychom se nemuseli zbytečně tahat s batohy.

Noční přejezd narušený celní kontrolou na argentinsko-chilských hranicích jsme zakončili v malém přístavním městečku Valparaíso. V průvodci se tvrdí, že je to příjemné “rajské městečko” na břehu Tichého oceánu. Ve skutečnosti je to však špinavé, nehezké, všudypřítomnými odpadky silně zapáchající město, které už dávno není to, co bývalo.

Trasu s PA (Chile) do Ushuaii (Argentina) v Ohňové zemi jezdí několik autobusových společností (Tecni Austral, Pacheco, Bus Sur aj.). Některé jezdí každý sudý den v týdnu, jiné každý lichý. Cesta trvá 12 – x hodin, většinou se jezdí přes den, to proto, že cesty nejsou udržované, osvětlené a bývá pravidlem, že ve vyjetých kolejích někde zapadnete jezdí několik autobusových společností (Tecni Austral, Pacheco, Bus Sur aj.).

Mým celoživotním zážitkem se stal zpáteční let zřejmě již odepsaným rádoby letadýlkem společnosti LADE (národní aerolinky). Proč byla ceny letenky tak nízká, jsme pochopili vzápětí.

8.8. Douz – 06.00 get up, snídaně – kafe, máslo, jam, sýr a k tomu hodně ale hodně hutná placka upečená v popelu – pár soust a člověk je maximálně plnej, všude skarabeové, balíme a zase velbloudí jízda z5 do Douzu, na konci výletu mám trošku menší výstup s Malekem ohledně peněz za turbany

29.7. Praha – 0.00 máme sbaleno, mám mírný extraterestriální potíže, takže usínám až kolem 02.00, 05.10 vstáváme, 06.00 „taxikář“ pan Plachý dorazil, přišla se s náma rozloučit i Lucka, 6.40 jsme na Ruzyni, Alčin batoh má 13 kg, můj 15 kg, dáváme rychle kafčo z automatu (k těm vyděračům nejdeme ani náhodou – kafe v kelímku stejný kvality mají za 50 Kč!), pak už rychle do letadla – letíme s ČSA, čteme Právo (šílenej plátek), odlet s 20minutovým zpožděním, snídaně – sýrovej sandwich, luxusní výhledy na Alpy, chvíli po 09.00 Milán

1.8. Bizerte – Hardcore day, okolo 10h opouštíme hotel, taxíkem na stanoviště louage a vzápětí odjíždíme do Sejnane, asi za hodinku a čtvrt jsme tam, trošku vyklepaný, ale aspoň rychlá jízda, přijíždíme do Sejnane – bágl Alčy vypadává ze zadního prostoru louage do prachu na ulici, navíc Alča narazí při vylejzání z louage slunečníma brejlema do stěny auta, takže se nožička u brejlí ohne a při narovnávání se zlomí.

4.8. Tozeur – 08.00 jdeme na snídani – klasika – kafe, fíkovej jam, domlouváme večerní tour do Ong Jemal a pak šlapeme splašit kola (nakonec jsem Alču ukecal), kola jsou v hodně slušným stavu, ale taky si za to pořádně připlatíme, je vedro k padnutí, frčíme do palmérie – banánovníky, datlovníky, fíkovníky, hroznový víno, různě to tu projíždíme a jednou zase odbočíme prozkoumat hájky důkladně – ooops, najednou kolem nás psi

13.8. Sousse – vstáváme v 07.00 abysme stihli vlak, jsme bez snídaně, protože ty tady podávaj od 8 do 11h, na vlakovým nádraží kupujeme rovnou zpáteční jízdenku do El-Jemu ve 2. třídě, vlak samozřejmě plnej, takže celou cestu stojíme v uličce, někdo furt musí lozit, takže pořád uhybáme, paní s děckem si bere dítě na klín a pouští Alču sednout, za hodinu jsme na místě

Tahle cesta byla už od první myšlenky na podzim 2002 jiná, než všechny předchozí. Především jsem se hodlal přestat honit za památkama a za chimérou “stihnout objet co nejvíc míst”, jak jsem to ve větší či menší míře dělal do teď. Přestože na tom stále nevidím nic špatného, jsem už na konci “honícího se” období a doufám, že začíná období jiné. Období, kdy budu mít možnost trochu hlouběji proniknout pod povrch věci, což se mi při honbě za místy mohlo dařit jen těžko. Ne náhodou jsem si jako začátek vybral Afghánistán – k turistické destinaci má snad nejdál ze všech zemí světa.