Cestopisy a reportáže

Návštěva Jeho Svatosti 14. Dalai Lámy Tenzinga Gyatsa v buddhistickém Ladakhu je velká událost. Při jeho příletu do Lehu byly ulice směřující od letiště do jeho sídla v Choklamsaru lemovány krojovanými obyvateli. Mnozí putovali i několik dní horami ze své vesnice, aby mohli Dalai Lámu pozdravit. Dlouho očekávané veřejné učení si nenechal ujít žádný buddhista v okolí.

Po příjezdu do Dillí, člověk zažívá pravý nefalšovaný kulturní šok. Přijeli jsme vlakem na nádraží New Delhi a okamžitě jsme se vydali do čtvrti Pahargandž, kde jsou stovky levných hotýlků. Od nádraží je to opravdu jen malý kousek pěšky, ale než vejdete do ulice Main Bazar, tak vás okřikne spoustu nadháněčů a prodavačů čehokoliv.

Systém vodních kanálů, které přivádí vodu a s ní i život a ptactvo do Keoladea, nechal postavit místní maharádža již na počátku osmnáctého století. Nevedl ho k tomu žádný zvláštní ornitologický zájem. Chtěl prostě jen snadno ulovit dostatek kachen a jiného vodního ptactva pro svůj stůl. Dnes obchází kolem jezírek pouze turisté, jejichž jedinou zbraní je výkonný dalekoled či atlas asijského ptactva.

V Indii jsme strávili čtyři měsíce. Pobyt v horských oblastech Ladakhu (1,5 měsíce) a Sikkimu (1 měsíc) byl opravdu „za babku“. Bez jakéhokoliv omezování jsme v pohodě vystačili s pěti dolary na osobu a den. Brouzdání po památkách v Radžastánu a přesuny z jednoho konce Indie na druhý (1,5 měsíce) náš rozpočet zdvojnásobily na deset či jedenáct dolarů na osobu a den. Podtrženo a sečteno: za čtyři měsíce v Indii jsme každý zaplatili zhruba 900 USD. Výdaje jsou poněkud vyšší, protože jsme Indii navštívili poprvé v životě a chtěli jsme proto vidět hlavní kulturní památky severní Indie.

Milí čtenáři, protože naši cestu napříč pobřežím Západní Austrálie považuji doposud za nejúžasnější cestovatelský zážitek, rozhodla jsem se s Vámi o podrobnosti naší 11-ti denní cesty podělit a snad i cestovatelům, kteří mají namířeno na druhou stranu světa, něco málo doporučit. Vraťme se tedy časově do doby před pár lety, konkrétně do období Velikonoc, kdy jsme (můj manžel, já a náš dvouletý syn Daniel) zmíněnou cestu podnikli.

Den šestý nás čekala opět dlouhá cesta a mnoho míst k zastavení, takže jsme nezaháleli vyspáváním a vstali časně ráno. Krátce na to jsme ale zjistili, že banánové plantáže, kde jsme si plánovali dopřát pravou banánovou snídani, otevírají až v 10 hodin.

Městečko Tom Price, kde jsme se toho rána probudili, bylo založeno v roce 1960 na základě velkého naleziště železa, které se zde od té doby těží.

Po ženách oblečených do pestrobarevných sárí pokukujeme už skoro pět měsíců. Je to zázrak, jakou parádu dokáží Indky i Nepálky udělat s obyčejným pěti či šestimetrovým pruhem látky. Bez jehly, bez niti, bez špendlíků. Zamotané do lehkého hadříku sebevědomě vykračují ulicemi. A já chci také sárí.

6.8.2001, pondělí Po celonoční jízdě přistáváme na bus terminálu v Shirazu. Taxíkem objíždíme tři hotely. Zakotvujeme v Daria hotelu, nic moc, taková pohodka jako v Kabiru už to asi nikde nebude (po zkušenostech z Darie doporučujeme brát pokoje bez toalet a sprch – lepší když smrdí na chodbě, kam si člověk může v pohodě odskočit). Do 12 chrupkáme a vyrážíme na jídlo. Skopový kebab je dobrý, ale na můj rozdrážděný žaludek je to bez piva velká bomba a ještě dlouho ho cítím v žaludku.

9.8.2001, čtvrtek V Kermanu bez problémů přesedláváme na bus do Bamu. V Bamu na terminálu se spolu s nevím kolika lidmi soukáme do shared taxi. Musí nás být asi dost, neboť jen vepředu sedíme čtyři J. Vždycky když chce taximen přeřadit, musí se maník vedle mě nadzvednout (sedí na řadící páce). Kolik jich sedí vzadu, nevím, protože se nemůžu ani otočit J. Taxíkář je pěkný démon a fičí si to takhle Bamem asi 110 km/hod starým vychrochtaným Peykanem (značka super íránských vozítek). Ubytováváme se v hostelu Ali Amiry (je skvělý) a vyrážíme k pevnosti.

14.8.2001, úterý Den začíná celkem slibně, daří se nám (teda hlavně mně) vstát opravdu v 6 hodin, jak jsme si předsevzali. Krátce po 7. jsme na yazdském bus terminálu. Bohužel nám těsně ujíždí autobus do Kashanu v 7 hodin. Hledáme další bus, u jedné přepážky nám jeden slizoun (jinak jsou Íránci sympatičtí lidé) nabízí lístek za 40 000IRR na 7:30!

28.7.2001, sobota Sedíme ve výstupní hale mezinárodního teheránského letiště Mehrabat, je 2:30 ráno. Zatím nemůžeme s Lenkou uvěřit, že vše proběhlo až tak neskutečně hladce.

30.7.2001, pondělí Někdy kolem páté ráno mě budí všudypřítomné celkem depresivní kvílení z ampliónů – bylo to moje první seznámení s muezínem. Před odjezdem jsme očekávali, že v době hlavních modliteb, tj. ráno, v poledne a večer ustane na chvíli život, každý sebou bací na zem a bude poctivě drtit modlitbu ( třeba jako v Saudské Arábii), ale nic takového.

10 km za Erfoudem potkáváme volně pobíhající velbloudy. Je to krásný pohled. Další podívaná je na fontánu, která vyvěrá ze země a chrlí teplou vodu. Je to super, voda a okolo samý písek. Náhle končí silnice a začíná pista (nezpevněná cesta). Po té jsme dojeli do „Merzougi“.    

Miluji Kambodžu! Uchvacující Angkor Wat, neobjevené písečné pláže, zapomenuté severní provincie, skvělé kafe a obložené francouzské bagety – to jsou věci, na které se nedá jen tak zapomenout.