Casablanca jak ji z filmu neznáte

Casablanca jak ji z filmu neznáte

Největší marocké město, které obrovsky proslavil hollywoodský trhák o osudové lásce na pozadí druhé světové války, má s filmovou romantikou společné vlastně jen jméno.

Casablance dělá už 64 let bezplatnou, ale velmi účinnou reklamu jeden z nejslavnějších milostných příběhů všech dob, který jeho autoři umístili právě do marockého přístavního města na pobřeží Atlantiku. Přitom se snad nejklasičtější filmová romance, ve které v hlavních rolí milenců excelují Humphrey Bogart a Ingrid Bergmanová, skoro celá natočila v interiérech hollywoodských studií a divák během sledování vlastně ani nepozná, že se děj odehrává v arabském světě. Zapomeňme na slaďák z biografu, sundejme „romantické“ brýle a poznejme Casablanku bez filmového make-upu.

Marocké „Národ sobě“

Procházím dost zbídačenou částí Casablanky. Mezi omšelými baráky s plechem místo střechy a se spoustou smetí kolem se hemží děti honící se za merunou a mezerami v zástavbě tu a tam vykoukne světlá špička minaretu nejluxusnější mešity na světě.

Je to ohromný kontrast. Zatímco mnozí obyvatelé živoří v opravdu bídných podmínkách, pomodlit se mohou v neskutečném přepychu – v mešitě, která je zvenku i zevnitř obložená mramorem a plná ručně vytesaných či namalovaných ornamentů.

Mešita Hasana II. má pro Maročany podobný význam jako pro české vlastence v 19. století Národní divadlo. Třicetimilionový národ si ji postavil sobě z drobných finančních darů. Dodnes mají mnohé marocké rodiny certifikát hrdě oznamující světu, že také ony přispěly svým dílem ke stavbě chlouby Casablanky. Jméno získala po tehdejším marockém králi, který ji měl oficiálně předat věřícím v den svých šedesátin 9. července 1989. Náročná a nákladná stavba se však o čtyři roky zpozdila. Není se co divit,mešita je to totiž kolosální. Posuďte sami.

Každý večer tmavou oblohu nad Casablankou rozřízne zelený paprsek. Laserové světlo, které vychází ze špičky minaretu, jenž se svou výškou 210 metrů se kouká na ostatní světové „muezínské hlasatelny“ pěkně z vrchu, po celou noc ukazuje třímilionovému velkoměstu, jakým směrem leží Mekka. Dovnitř mešity se vejde 25 tisíc věřících a na mramorovou „Letnou“ v jejím okolí se může přijít pomodlit a vyslechnout kázání dalších 80 tisíc muslimů. Mešita částečně stojí nad hladinou moře a její střecha se může celá rozevřít jako u fotbalového stadionu. Na výstavbě a výzdobě tohoto muslimského velechrámu pracovalo 12500 dělníků a umělců.

Blížím se k němu a skoro se bojím šlapat na nablýskané kamenné desky na nádvoří, abych je podrážkami neušpinil. Vše vypadá až nemocničně čistě. Skoro až sterilně.


Mešita otevřená i nemuslimům

Odpolední modlitba je daleko a tak je na ohromném prostoru kolem mešity prázdno. Jen sem tam zahlédnu uklízeče, kteří pečlivě „šúrují“ mramor, skupinu školaček na exkurzi, studenty naplno zažrané do své knihy nebo mladé arabské párečky na rande, které se letmo drží za prsty. Desetitisícové davy, pro něž je mešita určena, tu lze spatřit pouze během postního měsíce ramadánu nebo o jiných významných muslimských svátcích. Ve všední den se však Maročané kvůli návštěvě svatostánků zrovna nepřetrhnou.

V Hasanově mešitě však nezahálí a plonkovou dobu mezi modlitbami využijí k tomu, aby pýchu marocké moderní architektury a tradičního umění předvedli západním turistům. Žádné váhání nad výší vstupného (120 dirhamů – v přepočtu zhruba 320 Kč) není na místě, zde mám unikátní příležitost navštívit něco, co je jinak v celém Maroku pro nemuslimy absolutní tabu. Hasanova mešita je totiž jediná v zemi, do jejíhož interiéru mohou zavítat i nevěřící.

Před vstupem nám průvodce velí sundat si boty a začne rozdávat bílé plastikové sáčky, do kterých si obuv ukládáme. Vstoupím dovnitř po studených dlaždicích, které mě chladí do bosých chodidel, a s úlevou kvituji, že téměř celá podlaha je vystlaná tlustými koberci. Nohy mi tu neomrznou.

Obrovský prostor je ohromující. Na rozdíl od kostelů chybí lavice a to optický dojem velikosti ještě umocňuje. Rozhlížím se kolem sebe a žasnu nad perfektní geometrickou symetričností ornamentální výzdoby, která mě obklopuje. Propracované vzorce jsou všude, jakoby stěny byly z uháčkovaných deček. Průvodce ukazuje na reproduktory, z nichž se během bohoslužeb rozléhá kazatelův hlas, schované mezi ornamenty v dřevěném obložení tak dovedně, že bych je bez upozornění ani neměl šanci objevit.

Maročané si se svou mešitou opravdu vyhráli, vůbec se nedivím, že porušili své zvyklosti a pustili sem i západní turisty. Něco takového se prostě nedá skrývat. 


Orient pro začátečníky

Nejen duchovnem živ je člověk. Takže vzhůru do ulic „Casy“, jak Maročané s něhou nazývají komerční centrum svého státu. Široké bulváry, po kterých se v bezchybně fungujícím chaosu míhají stovky aut francouzské výroby, vozíky tažené mezky a dobrodružně přecházející „pěšáci“, mluví jednoznačnou řečí: na první pohled je poznat, že Casablanku mají „na svědomí“ Francouzi.

Právě oni ji vlastně vytvořili. V první polovině 20. století během své protektorátní vlády nad Marokem z dosud nevýznamného městečka učinili výstavbou umělého přístavu středisko zdejšího obchodu. Ekonomický vzestup Casablanky sem přilákal (a stále láká) tisíce lidí z celé země, což vedlo k tomu, že město začalo praskat ve švech a kolem něj rychle jako plevel vyrostla slumová předměstí. Jedno hned vedle mezinárodního letiště, kam přistává vetšina letadel z Evropy.

Arabskost je patrná hlavně v malé medíně (středověké centrum města), která demonstruje jak bezvýznamná byla Casablanca v předfrancouzské době. Je to takový Blízký východ pro začátečníky. Zdejší křivolaké a propletené uličky, které vás po pár minutách chůze za chvilku „vyplivnou“ ven z hradeb, mohou nezkušenému turistovi posloužit jako trénažér před blouděním v mnohem složitějších labyrintech v královských měst Marrákeši, Miknásu či Fesu.

Nemyslete si ale, že se v medíně zastavil život někde ve středověku. Lidé tu sice žijí v prastarých domech, ty jsou však posety talíři satelitů. Mezi obchůdky s koberci, ovčími hlavami, datlemi či pomeranči jsou roztroušeny i prodejny, které přetékají mobilními telefony, cédéčky, přehrávači a další elektronikou, nebo takové, které nabízejí hodně odvážné sexy prádélko.


Marocká vášeň pro merunu

Brána do mešity v klasickém kapkovitém tvaru se mimo dobu modliteb mění v bránu fotbalovou. Jedna oprýskaná místnost zas slouží jako počítačová herna, kde místní výrostci s nagelovanými vlasy a řetězy kolem krku po síti „paří“ fotbalovou hru FIFA.Jakou taky jinou v zemi, kde je kopaná vášní pro muže všech generací.

Casablanca vyléčí také možné předsudky o arabské módě. V uličkách medíny můžete potkat ženy zahalené vyjma očí od hlavy až k patě, stejně jako mladé dívky, které drží krok s evropskými trendy (pravda, v odhalování se přeci jen krotí). Muži často nosí tradiční džellabu (plášť s kapucí), ve kterých připomínají přerostlého Křemílka s Vochomůrkou, ale západní způsob oblékání u nich převažuje, zatímco u žen stále vítězí muslimská klasika. Sako a kravata nebo baseballová čepice jsou tu stejně časté jako třeba fez.

Prostě ideální místo pro začátečníky v arabském konci světa. A mnohem zajímavější než to, co Hollywood představil po jménem Casablanca.

Autor je redaktorem MF DNES a článek na podobné téma napsal také pro tento deník.

Zkušenosti čtenářů

jirka

v casablance jsem byl v roce 2001, ale z mešity znám pouze toalety v podzemí, právě měnili koberce před návštěvou krále a návštěva byla nemožná

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí