Cestopisy a reportáže

Při snídani není veselo. Médicins Sans Frontičres se stahuje ze země, což je hodně špatná zpráva – především pro Afghánce, ale i pro všechny bělochy. MSF působí v Afghánistánu od roku 1979 a za tu dobu se jich nikdo ani nedotkl. Všichni věděli, že bez jejich pomoci by statisíce Afghánců neměli přístup ke zdravotní péči – provozují několik desítek nemocnic a zdravotnických zařízení. Poslední útok však vše změnil. Změnil i klima v celém Afghánistánu – to se prostě ještě nikdy nestalo.

Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů” – zpívají Slováci ve své hymně. Když seshora vidím přibližující se Emiráty, odhaduju, že místní hymna bude znít nějak jako “Nad pouštíííí je prach a nic neníííí viiiidět”. Kvůli prachu pod námi skoro nevidím ani Perský záliv, od kterého se přibližujeme k pevnině. Dost vybledlý odstín modré přechází ve stejně vybledlou hnědou. Ta hnědá jsou Emiráty. Jakmile překračujeme hranici pobřeží, začínám matně rozeznávat budovy.

Dodávka suzuki, jež jsou v Pákistánu konvertované na pidi-nano-autobusy pro 10 lidí – plus někdy několik pasažérů na střeše, avšak vždy pár dalších lidí visících na zadní stupačce – mě veze ztichlým městem na Radža (Raja) bazar, propletený konglomerát ulic a uliček, z velké části sloužících jako bazar pro všechno možné.

Sprcha moc nepomáhá, protože v Péšávaru je vedro a vlhko jako v tropech, tak se jdu radši najíst. V krámku za rohem přes ulici dostávám to, po čem celou dobu toužím – kabuli.

Péšávar je od afghánské hranice vzdálen necelých 60 km, takže hory jsou vidět už z okraje města. Několik kilometrů za Péšávarem míjíme bývalý Pašerácký bazar a zastavujeme u cedule “Khyber Agency

Hajatulláh mě zve k sobě domu. Takovému pozvání se nedá odolat. Abych pravdu řekl, tak se mi splnila další představa, kterou jsem si už dlouho před odletem vytvářel – že mě první večer v Afghánistánu někdo pozve k sobě domů. Nejedeme do centra, ale vystupujeme na jednom z mnoha kruhových objezdů. Hajatulláh vzápětí zastavuje taxík a už jsme na cestě dál. Zatím ještě ne domů, nýbrž nejdřív za přáteli.

Janin film je o lásce a Afghánistánu, což je docela zajímavé téma samo o sobě. S Tomášem tady natáčí už měsíc. Většinou si domluví schůzky, najme auto a tlumočníka a jedou natáčet.

Na dnešek jsem domluven s Katarínou, že s ní pojedu do provincie Kapisa severně od Kábulu. Její Človek v ohrozeni se v Afghánistánu teprve registruje a ona mezitím hledá místa, kde by mohli pomáhat s opravami škol.

Ahoj všem, zdravím Vás z deštných pralesů Kameronské vysočiny. Naše cesta je sice ještě v plenkách, přesto již řadu podnětů a nových zjištění přinesla. Třeba že ten, kdo má alergii na sluníčko má sedět doma a nejezdit do tropů. Nebo že bloudění pralesem bez mačety je kravina, která vysiluje chatrné tělesné schránky – aplikace skautské poučky o tom, že se má jít v případě bloudění po potoku, který nás zavede k lidem, se neosvědčila a je třeba ji naprosto zásadně přepracovat na „vylez Jeníčku na strom a rozhlídni se….“. V pralese by zabloudili i Rychlé šípy.

Tak kam tentokráte? Na jeden semestr jsem se ocitl ve Vídni, městě valčíku a kaváren. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, ze velikonoční prázdniny zde trvají celý jeden měsíc. Ihned jsem vzal do ruky mapu světa a začal přemýšlet, kam jet. Nejprve byla v plánu Venezuela – neumím španělsky. Potom Indie – tou dobou vedro. Indočína – tam už jsem byl. Indonésie – no podivejme se, počasí ujde a letenka také. Tak bylo rozhodnuto, jede se do Indonésie. Přesný plán nemáme jen asi nebudeme vyhledávat místa plná turistů…

Jirka Malous
KONECNE!!! Po dlouhych mesicich netrpeliveho cekani vyrazime. Jeste par dni, konkretne ve stredu, vyrazime do Jihovychodni Asie. Nase vysnena cesta muze zacit. Budu vas vsechny, doufam dostatecne casto, informovat primo z mista deje, podle dostupnosti internetu a zbylych prstu na rukou.

Hnedle po odchodu z internetove kavarny jsme se rozhodli, ze den travit v BKK rozhodne nechceme a ze se radeji vydame do Kambodzi. Jak rekl, tak tez udelal. Hned rano jeste vyzvedavame pasy v cestovce a kolem 11 hodin jsme na severnim autobusovem nadrazi.

1. Ahoj všichni, tak jsme šťastně dorazili na Borneo. Píšu z Kuchingu, což je hlavní město Sarawaku. Zatím, kupodivu, jde všechno hladce. SARS je tady prakticky neznámý pojem, i když na letišti jsme museli vyplňovat nějaké dotazníky, ale podle místních už tu více jak dvacet dnů nebyl žádný případ. Takže v tomhle ohledu můžeme být docela klidní, což taky jsme. Jinak pro ty, co jsem nestačil informovat, zařídili jsme si tuto adresu, ze které, pokud to půjde, budeme průběžně posílat zprávy o stavu naší expedice a o jejích úspěších. První zpráva – je tu příjemné tepílko. A pozítří už možná budeme za nos tahat opice nosaté a čuchat k rafleziím.

6. Vážení a milí, po čase se znovu ozývám z Miri. Máme za sebou krásný a poklidný týden v nadmořské výšce 1500 metrů, kde byla teplota jako u nás v létě – krásně se spalo!!!

Před Kaprunem zahýbáme doleva na Grossglockner, a tam začíná opravdová výzva hor – jsme v Alpách pod Salzburgem – známý lyžařský centra jako Kaprun atd. jsou všude okolo.