HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

MotoExpedice ATLAS 2003

MotoExpedice ATLAS 2003

10 km za Erfoudem potkáváme volně pobíhající velbloudy. Je to krásný pohled. Další podívaná je na fontánu, která vyvěrá ze země a chrlí teplou vodu. Je to super, voda a okolo samý písek. Náhle končí silnice a začíná pista (nezpevněná cesta). Po té jsme dojeli do „Merzougi“.    

Přesun do Tangeru

Odjíždíme z Trutnova na „Rozvadov“, „Norimberk“, „Heilbronn“, „Karlsruhe“ směr hranice Francie dále na „Lyon“, „Marseille“, „Montpellier“, „Perpignan“ směr španělská hranice a poté do „Gitina“.

První africká etapa

Je 19.11. Dnes vyrážíme na první africkou etapu. Z „Tangeru“ vyrážíme na „Tetouanu“ a dále na „Oued-Laou“ a zde projíždíme po písečné mořské pláži. Je to paráda, odbočili jsme na „Chefchaouen“ kde nakoupíme jídlo na večeři. Další směr je na „Beni Ahmed“. Pokračujeme horami a obřími soutěskami. Obdivujeme vodní elektrárnu vysoko v horách. Teď máme trochu problém s domorodci, kteří se nás snaží zastavit a prodat hašiš nebo marihuanu. Musíme ujíždět jde o krk. Stmívá se a potřebujeme se utábořit. Nakonec se to povedlo vysoko v horách daleko od domorodců, protože moc přátelští tady nejsou. Ujeto 40 km.


Je 20.11.2003 probouzíme se, přetrpěli jsme noc plnou zimy a strachu. Oheň stále nechtěl hořet. Žijeme a balíme si věci. Jirka opravuje těsnění pod víčkem olejového filtru. Vyrážíme směrem na „Beni-Ahmed“. Cesta se táhne soutěskami a horami. Krajina je překrásná, ale všude chudoba. Říkáme si z čeho tady ti lidé žijí. Už je nám to jasné. Prodávají „haš“ . Ti slušní jsou pastevci a zemědělci obdělávající terasovitá políčka. V „El-Bali“ jsme špatně odbočili a jedeme na „Taounate“, ale zato jedeme super enduro .

PS : Příště musíme doma vyzkoušet účinnost materiálu. (stavba stanu atd.)
Poznámka : Kempink Fes – Áin Chkeff (Diamant), 6 km směr dálnice na Mikény (Miknés)

Panenská příroda

Je 21.11.2003. Dnešní den jsme věnovali údržbě motocyklů. Bas a já jsme vyměnili oleje a filtry v motorech. Jirka opravil zaseknutý plovák v karburátoru a dolil olej. Já musel vyměnit ložiska v zadním kole a taky jeden drát. Potom jsme odpočívali a provedli pořádnou hygienu. V tom nám moc pomohl Jirka protože přišel na to, jak se zapíná ve sprchách teplá voda. Tak, do dnešního dne se celý kemp sprchoval ve studené vodě, jen Češi v teplé. Říkám Češi proto, že Bas to nepochopil a tak se taky sprchoval ve studené. S Basem jsem pak jel do města koupit něco k jídlu. Jirka hlídal motorku a materiál.

Dnes je 22.11.2003. Vstali jsme dneska dříve. Máme totiž před sebou těžkou trasu. Balíme saky paky, dali jsme sbohem holandskému cestovateli, foto na památku a odjíždíme. Jedeme směr Taza, zhruba po 35 km odbočujeme doprava na „Ribat – el – Kheyr“, tam opět vpravo na „El – Aderj“. Zde skončila civilizace i silnice, ale mi to nevzdáváme a pokračujeme pořád dál obrovským horským kaňonem.

Okolo nás jsou zasněžené vrcholky Atlasu které v těchto místech dosahují až 2 400 m.n.m. Když už jsme mysleli, že už to dál nepůjde neboť před námi čněl horský masiv potkali jsme dvě ženy kráčející po pěšině. Jirka říká „máme vyhráno“! Poté nás v tom utvrdil potok jehož proud plynul našim směrem. Usoudili jsme tedy, že tam kaňon musí pokračovat. Byl to správný úsudek. Zvítězili jsme a napojili se na další silnici která navíc vedla k našemu dnešnímu cíli cesty. Bylo to úžasné dobrodružství. Jízda panenskou přírodou, která se pozvolna měnila z vysokých hor na náhorní plošinu, která připomíná polopoušť.

Kroupy v Beni Tajjite

Je 23.11.2003. Dnešní den je jedno obrovské dobrodružství které začalo již v noci. Včera jsme si koupili kapie (želavu), to je marocký národní kroj. Jirka se v noci staral o oheň, léčil si bolavá záda a přitom měl tenhle obleček na sobě. Bas se v noci probudil a spletl si Jirku s domorodcem. Měl z toho pořádný šok a zvolal na Jirku „Jirko kde ty“???? Ráno jsme nabrali směr na „Beni – Tajjite“. Cestou nás překvapil hrozný liják a kroupy. Schovali jsme se v chýši která byla u silnice a uvařili si polévku. Bas nás bavil svou roztomilou češtinou.

Vyrazili jsme dál přestalo pršet, ale ne nadlouho. Znovu jsme zmokli a v  Beni natankovali. Ještě kousek jedeme po normální silnici, kde nás zastihla mírná písečná bouře. Silnice končí a dál vede jen cesta kamenitá písčitou pouští. Pokračujeme dál protože cesty zpět není. Je to úžasně krásné, ale stejně i tady jsme zmokli, avšak již naposledy. V dáli je modrá obloha tak nás to žene kupředu.

Trochu jsme zabloudili, ale to nevadí alespoň vidíme trochu více z té panenské přírody. I v těchto odlehlých končinách žijí lidé hlavně podél koryt řek, které jsou řekami jen v období dešťů. Opět jsme našli správnou stezku. Objevují se malé oázy s vesničkami. Jedeme kaňonem až se dostáváme na hlavní silnici. Pokračujeme směrem na „Ertouch“. Po silnici jedeme asi 50 km, na křižovatce se dáváme vlevo. Po ujetí asi 8 až 10 km objevujeme krásný kempink v senzačním zeleném údolí. (Camping Tissirt café + restaurant) Ubytovali jsme se v pravém nomádském stanu. Popíjíme čaj, jíme datle a vaří se nám večeře. Po dnešku je nám tady moc dobře. Dnešní etapa byla opravdu pro DRSŇÁKY! Ujeto 270 km.

Poznámka : malá závada na karburátorech obou husarů, moc vzduchu (odstraněno)


Dnes je 24.11.2003 a my se věnovali údržbě motocyklů. Ráno jsme si teda trochu pospali. K snídani máme čaj a chleba s máslem. Jíme skromně a nedělá nám to žádné problémy. Občas mám pocit, že proti tomu co nám tady stačí k životu doma trpíme obžerstvím. Trošku jsem odbočil od té údržby. Já jsem si vyměnil olej a filtr v motoru, provedl výměnu vzduchového filtru a sem tam něco promazal. Zkontroloval šrouby atd. Jirka provedl kontrolu náplní a spojů. Bas to samé.

Následovala relaxace a odpočinek ke kterému nám vyhrávala hudba linoucí se od domorodců z recepce. Sem tam přijdou pro pohlazení i domácí zvířátka (kočka, pes). Jirka na mě vymyslel tunel. Prochází se po kempu, prohlíží si stromy a hlavně co na nich roste. Samozřejmě i ochutnával. Na jednom rostli plody připomínající malé švestky. Jirka ochutnal a ono hnus humus atd. Jenže za mnou přišel s tím, že je to moc dobré a tak jsem si kousnul. Hned mě to napnulo. No hrůza. Bas zrovna spal a tak o tom nevěděl. Jasně že jsme ho taky nachytali na tom hnusu. Prskal, frkal a hrozil na nás prstem. Hráli jsme taky karty. Nikdo nevyhrál a ani neprohrál, zkrátka to skončilo nerozhodně.

K večeři jsme si objednali jednu z místních specialit. Kuře, hranolky a salát. Ve skutečnosti to byla vaječná omeleta s kuřecím masem, ale toho tam dali po málu. Naštěstí jsme se dojedli chlebem. Proběhla také večerní očista ve sprše a příprava zítřejší trasy. Můžeme jít spát.


RZ Paříž-Dakar a snowboardování v poušti

Je 25.11.2003 ráno balíme a vyrážíme z kempu. „Tissint“ směrem na „Eufoud“. Tady zastavujeme. Musíme koupit ložiska do zadního kola Jirkovi Hondy, olej do motorů, baterky do GPS, vodu a chleba kdyby nás v poušti snad přepadl hlad a žízeň. Dál pokračujeme na“ Erg – Chebbi“ a „Menzougu“. Tak 10 km za Erfoudem potkáváme volně pobíhající velbloudy. Je to krásný pohled. Další podívaná je na fontánu, která vyvěrá ze země a chrlí teplou vodu. Je to super, voda a okolo samý písek.

Náhle končí silnice a začíná pista (nezpevněná cesta). Po té jsme dojeli do „Merzougi“ v ní dotankujeme do plna benzín pochybného oktanového čísla od domorodců, kteří ho právě přinesli z krámku ve kterém prodávají mimo benzínu úplně všechno. Čeká nás 250 km Saharou až do „Tagounite“. Touto cestou vedla jedna z RZ slavné Rally Paříž – Dakar.

Ujeli jsme zhruba 50 km pouští a postihla nás závada na Jirkově Hondě. Odešlo zapalování. Zkusili jsme úplně všechno, ale Honda prostě stávkuje. Co teď?. Kupodivu i v poušti žijí lidé a asi 2 km od nás je osada. S jedním domorodým chlapcem tam odjíždím. Mají 207 Mercedes. Prosím řidiče o odvoz zpět do nejbližšího města. Smlouváme o ceně. Podařilo se nám ho stáhnout ze 600 EUR na 120 EUR. Mezitím se setmělo. Nakládáme XR do auta a vyrážíme.

No, jízda noční Saharou to je panečku. Černoch v turbanu co řídí auto jede mezi dunami jako šílenec. Museli jsme ho s Basem předjet, protože ve tmě a v prachu se prostě jet nedá. Dojeli jsme do města „Rissani“. Tady má řidič známé, kteří se vyznají v opravě motorek. Opravář nám potvrdil to, co už jsme věděli. Je v prdeli cívka zapalování. Říká „no-problem“ a že to opraví za dva dny.

Dnes je středa 26.11.2003. Vzbudili jsme se o půl dvanácté tak je skoro poledne. Venku je krásně jasná obloha. Málem jsme si mysleli, že se budeme nudit než opraví Jirkovu motorku, ale vše je však jinak. Najedli jsme se a dostali nabídku, že se můžeme projet na velbloudech do pouště. Dále do oázy kde přespíme a ráno se vrátíme zpět. Ochotně jsme souhlasili. Po dobu naší přípravy na cestu si jeden z bratrů majitelů restaurace kde bydlíme půjčil moji motorku a zmizel kdesi v poušti. Naštěstí se vrátil v pořádku.

Po krátké přípravě jsme osedlali koráby pouště a s Alim a jeho přítelem průvodcem, který se jmenuje také Ali jsme vyrazili směrem ke zlatým dunám na obzoru. Je to prostě nádhera. Houpeme se na hřbetech dromedárů a okolo nás je jen divoká poušť a jasný obzor. Pravda, úplně super by to bylo kdyby Jirkův velbloud nekousal toho mého do prdele a ten sebou pořád neškubal. Přijíždíme k malé oáze kde jsou jen stany nomádů.

Utábořili jsme se. Ali s Alim o nás vzorně pečují a půjčili nám snowboard. Tak máme jedinečnou možnost si zajezdit na písečných dunách. První vyrazil Bas a úspěšně sjel asi 100 m dlouhý úsek. Já to zkusil z větší výšky asi 300 m. Udělal jsem asi tři zatáčky a jsem dole, paráda. Potom jsme si sedli společně s našimi průvodci na koberec před stany a při popíjení vína a piva jsme povídali o všem možném a nemožném. Rozumíme si, protože když si lidé rozumět chtějí tak to jde.

Potom Ali udělal večeři ( tadjine ). Najedli jsme se a chlapi přinesli bubínky a začali na ně hrát africké rytmy. Nádherná atmosféra saharské noci nás úplně dostala. Je tu překrásná hvězdná obloha. Romantika každým coulem. Všechno jsme snědli a vypili. Jdeme spát do nomádských stanů. Bas strašně prdí a říká tomu mokrý teplo. To bude jistě mít orýsovanou brusli na slipech. No tak dost. Ráno vyrážíme zpět na základnu.

Tadjine – marocké národní jídlo


A máme tu další den 27.11.2003. Vstáváme brzy ráno a jdeme se podívat na východ slunce. Jirka s Basem zůstali kousek vzadu a já šel dál za obzor. No to byla velká chyba. Přepadla mě totiž potřeba odkaliti se. No jo, ale do oázy daleko a já neměl papír. Tlak ze strany potřeby byl tak silný, že jsem to musel udělat do písku a utřít se po vzoru domorodců prsty. Pro Evropana to je potupa. Mám to holt za sebou.

Osedlali jsme velbloudy a jedeme zpátky. Jirka netrpělivě čeká, jak dopadne oprava motorky. Bas se šel svést na motorce po dunách. Potom jsem vyrazil i já. Je to skvělé, spousta nových zkušeností. Je tu jiný písek než kdekoli v Evropě. Poznal jsem také jeho tvrdost. Chtěl jsem přeskočit dunu, vznesl se do vzduchu a asi po 8 m jsem dopadl do celkem měkkého písku, ve kterém se mi zastavila motorka, a já pokračoval střemhlav dál bez ní přes rejdy. Docela to bolelo, ale vše je o.k.

Naši hostitelé nás pozvali na privátní oběd. Dostali jsme marockou pizzu. Je to zelenina a omáčka zapečená do chleba, pikantní a moc dobré. Potom nám přinesli Tadjine, to je marocké národní jídlo (jehněčí se zeleninou) a jako desert máme banány. Dnes skončil Ramadán, tak se domorodci pěkně rozšoupli. Po obědě jeli kluci do „Rissani“ zkontrolovat jak vypadá stav Hondy. Já tady zůstal sám. Ali mě vzal na projížďku k jezeru. Spíš tomu budu říkat „kačák“, co jiného na kraji pouště očekávat. Jsou na něm ptáci, plameňáci a kačeny.

Pak se jedeme podívat na fotbalový stadion kde zrovna probíhá mač pouštních samot. Pokračujeme dál do hospody. Dáváme si pivo a jedeme zpátky na základnu. Bas s Jirkou se vrátili s nepořízenou. Honda ještě nevrčí a Jirka je zděšen stylem opravy.

Musíme počkat ještě jeden den. Aláhu buď k nám milostiv. Jirka vypráví o tom jak jim čekání v opravně zpříjemnili tím, že je pohostili čajem, který se nesmí odmítnout. Udělali ho na záchodě tím způsobem, že tác položili na šlapky ze kterých se normálně vypouští obsah tlustého střeva do díry. Vodu použili z malého kohoutku hned vedle no prostě hroznej kentus. A potom se dívali jestli jim chutná. Jirka to chtěl vylít ale byl ostře sledován a tak to prostě nešlo.

Ještě jedna věc mě dneska dostala. Když jsem byl s Alim na okružní jízdě málem jsem se skácel smíchy. U jednoho obchůdku měli půjčovnu lyží, snowboardů a běžek. To je tady úplně normální, ale vedle měli opřené i vodní lyže a to už bylo moc. To by dnes stačilo.

Jízda pouští

Dnes je 29.11.2003. Vstáváme v devět hodin ráno a probíhá malá ranní hygiena. K snídani máme čaj s čerstvou mátou a chleba s máslem a marmeládou a spoustou dotěrných vos. Bas zavolal do opravny, jak to vypadá s Hondou. Je hotová. Máme radost a zároveň obavy jestli Honda náročnou cestu přes poušť vydrží. Vyrážíme do „Rissani“. Jirka zaplatil opravu a hned reklamoval netěsnění víka zapalování. Čekáme než to předělají. Bas zatím odjel do „Erfoutu“ do banky vyměnit peníze. No je opraveno, odzkoušeno. Jedeme zpátky na bivak.

Balíme a jsme nadrženi pokořit poušť. Zaplatili jsme ubytování, vyměnili si pozdravy a dárky. Dotankovali do plna stroje a obstarali vodu a jídlo. Vyrážíme, před sebou máme bezmála 300 km pouště. Podle předem připraveného itineráře míjíme vytyčené body. Cesta se neustále mění. Kamení střídá písek a prach. Projeli jsme malou osadou a za ní vjeli do obrovského vyschlého koryta řeky. Je zde spousta naplaveného jemného písku. Probíjíme se dál, ale cesta je zrádná. Místy je povrch tvrdý a záhy do písku zapadnete po motor. Máme co jsme chtěli, je to však nádhera.

Ráno 29.11.2003 mě probouzí šramot. Otevírám oči, aha Basovi je jako tradičně zima. Jó Sahara je k ránu moc studená. Dnes mohlo být kolem nuly. Bas to vyřešil, rozdělal oheň a uvařil si čaj. Vůně čaje nás probrala. Snídáme v leže a pozorujeme východ slunce. Bas šel na velkou a já ho v nestřeženém okamžiku vyfotil. Obrázková dokumentace musí „bejt“!

Balíme fidlátka a vyrážíme do druhé poloviny našeho saharského dobrodružství. Včera večer jsme udělali malou chybu ve směru jízdy, tak jsme se trochu odchýlili ze stanovené trasy, ale to vůbec nevadí, tady je také zajímavá krajina. Jirka se vyděsil k smrti když mu opět zdechla Honda. Po chvíli zase naskočila a jelo se dál. Tak se to opakovalo ještě několikrát a Jirkovi z toho naskočili mrtvolné skvrny.

Ze širokých písčitých plání jsme se dostali na cestu plnou kamení (pistu). Base postihnul první defekt proražení kola. Z kamenů jsme vytvořili stojánek a společnými silami jsme to přední kolo opravili. Pomalu se blížíme k civilizaci, potkáváme lidi a velbloudy. Přijíždíme do „Zagory“. Paráda, dokázali jsme to! Vzájemně si gratulujeme. Tady ve městě jsme si nechali opravit duši.

Datum dnešního dne je 30.11.2003. Jako každé ráno snídaně, balíme a vyrážíme na cestu. Dnešní etapa začíná v Agdz, pokračuje dále do „Mekob“, tady odbočujeme z asfaltky na pistu. Vjíždíme do hor cesta se strmě zvedá, je plná sutě a taky jsou na ní skalní plotny. Vyjeli jsme na první hřeben do výšky asi 1 500 m.n.m. Najednou vidíme to, co by tady nikdo nečekal. Vyprahlými pustými horami se táhne velký kaňon plný palem, políček a skromných příbytků. Je to nádhera, projíždíme tímto údolím a na konci se zastavujeme a místního „café“.

Fatima nám nalévá ovocnou limonádu (není moc dobrá). Jirka fotí překrásný skalní masiv. Pokračujeme dál na „Ikniounn“ a zase se cesta vine příkře k nebesům. Ohromný výjezd vrcholí ve výšce 2 300 m.n.m. I tady žijí domorodci. Obdivujeme jejich drsný styl života dokonale spojeného s přírodou. Klesáme dolů. Všimli jsme si kusu ledu na cestě, který ve stínu neroztaje byť je na slunci pěkných 25 stupňů. Dole v údolí jsou zase malé vesničky ve kterých nám vždy běží vstříc malé děti. Buď jen mávají, žebrají nebo něco nabízejí.

Dál pokračujeme na „Tinerkir“. Opět musíme přejet několik horských hřebenů, ale cesta je již lepší tak to trochu valíme. Na začátku jsme nastavili souřadnice na GPS, tak jsme zvědaví jestli nám to vyjde. Přijíždíme do města, podařilo se. Souřadnice sedí. Hned v prvním kempu jsme se ubytovali a večeříme konečně maso. Pokrm se nazývá „pručetes“ (mleté maso na jehle asi z velblouda) a k tomu máme salát. Jirka si dal tadjine a opět bylo skoro bez masa a předstírá, že mu to nevadí. Byl to dnes opět krásný ale náročný den, jsme unavení a jdeme spát. Ujeto 200 km.

Kaňonem „Gorges du Todra“

Prosinec 1.12.2003. Probudili jsme se do krásného rána. Obtěžkáváme své stroje materiálem. Plníme bříška snídaní a hurá do kaňonu. Vyjíždíme z „Tinerhiru“ do turisty vyhledávaného údolí řeky Todra je tu obrovský kaňon „Gorges du Todra“. Je to krásné. Prostě ráj horolezců, trekařů a motorkářů. Každý si tu najde to svoje. Hluboký kaňon lemují stylové hospůdky a malé krámky se suvenýry.

Pokračujeme dál do hor(Ait Morrhad) na „Ait – Hani“. Silnice končí a začíná pista, která nás vede až k přejezdu pásma hor ve výšce 2 700 m.n.m. Sjíždíme do údolí a zastavujeme v „Agoudalu“. V malé restauraci při cestě pojídáme vaječnou omeletu s chlebem a pijeme čaj. Poté jedeme na „Imilchil“ kde najíždíme opět na asfaltovou silničku, která prudce stoupá a stoupá.

Ocitáme se ve výšce 3 000 m.n.m. Je to zatím náš motorový výškový rekord. Je tu sníh, led a fouká ledový vítr. Po silničce vytesané ve skalách sjíždíme serpentinami dolů. Změnilo se počasí. Na jižní straně hor je úplně jasno a tady na severní je to fičák. Zima, prší a fouká ledový vítr. Dole v údolí zase končí silnice a tak jedeme několik kilometrů říčním korytem. Divokou horskou říčku několikrát brodíme ze strany na stranu. Překonali jsme i tuto překážku a ujíždíme dál na El – Ksiba.

Je 2.12.2003. Včerejší noc byla opravdu příšerná. V hotelu hrozná zima, vlhké zdi. Šaty nám vůbec neuschly a ty, které byly suché nám ještě navlhly. Vstali jsme brzo a rychle pryč dokud neprší. Máme natankováno a vyrážíme směr „Beni – Mellal“ dále pokračujeme na „Marrakech“. Cestou se stavujeme na jídlo v docela pěkné hospodě. Zastavili jsme právě v čas protože začalo opět pršet. Během jídla se to přehnalo a můžeme v klidu pokračovat v naší cestě. V „Tameleltu“ odbočujeme na „Sidi – Rahhal“. Mysleli jsme že dnes to bude pouze asfaltová etapa, ale silnice končí a nám znovu začíná „ENDURO“. Po několika km má Jirka nepříjemný pád na blátě. Naštěstí se mu nic nestalo. Malinko bloudíme ale jeden místní člověk nám říká, že jedeme správně a tak pokračujeme. No to jsme si dali. Chtěli jsme dojet do „Touama“, ale cesta byla blátivá a kamenitá táhnoucí se vysoko do skal tak, že jsme se báli podívat dolů. Ale tím to zdaleka nekončí.

Sjíždíme do údolí řeky a hledáme místo vhodné pro přebrodění. Jenže v tomhle psím počasí se zvedla hladina řeky a proud je moc silný. Zkoušíme s Basem přejít na druhou stranu, ale hrozí že nám proud podtrhne nohy a zřítíme se pod brod (výška cca 6 m ). Místní chlápci to zkoušejí přejít z druhé strany k nám. Podařilo se jim to, ale jde mi z toho mráz po zádech. Nedá se nic dělat musíme zpět. Hrozná cesta a navíc se setmělo. Mám strach aby někdo z nás nespadl do propasti. Konečně jsme se vrátili na správnou cestu. Máme opravdu smůlu. Tady voda strhla most přes řeku tak musíme změnit trasu. Došel mi benzín a přepínám na rezervu. Jedeme dál.

Sněhem přes hřebeny

Je 3.12.2003. Příjemně jsme se vyspali. Jirka přikládal uhlíky do topeniště a proto nám bylo po dlouhé době teplíčko. Vstáváme, tlačíme do bříšek snídani. Naservírovali nám placky pečené na ohni, které si namáčíme v olivovém oleji. Sbaleno máme protože jsme si včera ani nevybalili. Takže vpřed. Teda vlastně vzad. Musíme se totiž asi 20 km vrátit do „Sidi-Rahhal“. Objíždíme řeku, která se nedala přebrodit. Pokračujeme spojkou na hlavní silnici od „Marrakeche“ na Ouarzazate.

Tato cesta vede nejvyšší částí Atlasu, je to síla. Projíždíme neuvěřitelnými serpentinami, silnice odvrácená od slunce je namrzlá a místy je na ní 3-4 cm sněhu. Je to o hubu. Míjíme kamiony v hrozném technickém stavu a obdivujeme jak to dokážou slanit dolů nebo vyšplhat nahoru. Protože nejvyšší bod téhle silnice je 2 400m.n.m. Zvládli jsme to a už sjíždíme do údolí. Víme, že nebude dnes poslední. V hospůdce dáváme čaj a kafe. Trošku se vyhřejem na sluníčku a pojedem. Cesta nás přivedla do „Agouinu“, tady odbočujeme na pistu vedoucí do hor.

Nemůžeme se nabažit překrásně se rozprostírající krajiny kolem nás. Před námi je mohutný horský masiv. Podle mapy je vysoký 3 950m. Míjíme tento kolos a pokračujeme přes horský hřeben na kterém je sníh do „Taliouine“. Je nám trochu zima, ale jinak super. Vidíme nejvyšší horu Atlasu „Jbel-Toubkal“ (4 167m.n.m.). Tak a teď už klesáme dolů do tepla. Několikrát se brodíme přes horské řeky. Projíždíme kolem rozeklaných skal a horských vesniček. Fascinuje nás na jakých místech se dá žít. Dorážíme do „Taliounine“, domlouváme ubytování. Zítra budeme opět dělat údržbový den a potom hurá na západní Saharu. Ujeto : 300 km

Dodatek : dnešní cesta byla plná profilů, hodně smyků na ledu, několik nedobrzdění do zatáček a nakonec málem srážka s „Peugeotem“ domorodců.Vše dobře dopadlo.

Dnes je 4.12.2003. Punčošku si dnes za okno nedáme. Tady se jistě sv. Barbora nedrží. Snídáme omeletu, chleba, salát a čaj. Vrhli jsme se na údržbu motorek. S Basem jsme vyměnili olej a filtry, zkontrolovali pevnost spojů atd. Jirka má zlomenou podsedlovku. Musíme svářet. Sehnali jsme dílnu, ale Honda opět začala trucovat, ne a ne naskočit. Jirka psychicky zkolaboval. Leží na posteli a koumá co dělat. Říkám mu, že až vyjde ven, tak chytne. A ono to vyšlo. Vyrazili jsme do dílny. Jeden stařík zkontroloval rozsah poškození. Pomohli jsme mu to připravit a on to pak svařil. Jeho pacholek natřel výfuk a jedeme zpět.

Cestou kupujeme pivo, v přepočtu stojí 0,3l 60,- Kč. Málem nás ranila mrtvice. Ale pivo je pivo. Později Jirka ještě provedl zkoušku startu. Zítra můžeme pokračovat v našem dobrodružství. Dnes jsme si alespoň pěkně odpočali. Kluci vyprali prádlo. Já ne. Jsem humusák. Já se z toho nezblázním. Po dobré večeři uléháme k blahodárnému spánku.

Turistické město Agadír

Je 5.12.2003. Tak jo! Dneska u nás budou doma chodit čerti, Mikulášové a andělé. To tady určitě ne. Vstali jsme a začali vše připravovat k odjezdu. Jsme sbalení, po snídani a můžeme vyrazit. Ach jo. Jirkova Honda a Base Husar jsou proti. Asi jim neprospěl noční liják. U Base to spravila výměna svíčky. Jirku jsem zapřáhl na lano a táhnu ho za sebou jen 5 km. Potom Jirka zařadil rychlost a XR běží jako o závod. Kvůli problémům s technikou jsme museli trochu změnit trasu tak jedeme přímo do „Agadiru“. Trošku jsme zmokli, ale žene nás dál vidina sluncem zalitých pláží Atlantiku. Čím blíže jsme k moři, tím lepší je počasí.

Projíždíme Agadírem, je to velké turistické centrum. Tady to žije. Obrovský rozdíl na první pohled. Na předměstí bída a v centru přepych a snobárna. To je nám ale fuk protože jsme dojeli na pláž. Je to nádhera. Atlantik nás uchvátil. Fotíme se při jízdě v příboji vln a při západu slunce. Úplně jsme přitom zapomněli na ubytování. Bas uviděl McDonald a už ho nic nedokázalo zastavit. Honem tam musíme jet. Dáváme si to nej co mají v nabídce. Bas si to dal 2x. No a co teď? Kde složíme hlavy? Jedeme z města kupujeme si něco na ráno k snídani .

Nalezli jsme prázdnou pláž. Stojí tu sice pár karavanů a stan hlídače. Ten k nám hned zamířil a nabídl nám nocleh ve skladu lehátek za 100 dirhanů. No nekup to. Trošku nám to tam upravil a může se jít spát. Teď sedíme před stanem a posloucháme jak šumí příboj ve svitu měsíce. Je to tady moc prima. Do stanu se nám moc nechce, trochu to tam smrdí. Basovi to nevadí on si to tam zaprdí, vůně se tím smísí. Snad ho ráno nejdeme živého. Ujeto : 200 km.

Dnes je 6.12.2003. Noc byla super. Šumění moře nás dokonale uspalo. Prostě romantika. Akorát ten sex s nějakou pěknou šťabajznou tomu trochu chybí. Počasí ráno je ještě nic moc, ale to se určitě vylepší. Vařím snídani. Gulášek v prášku a chleba. Chlapi co nás ubytovali nám uvařili čaj. Pozvolna objíždíme okolí. Dochází mi, že ne všichni co prodávají ryby jsou rybáři. Pozoruji totiž chlapce, který chodí okolo útesů a tu a tam sáhne pod kámen a vytáhne rybu. Prostě bere co moře vyvrhlo. Vylepšilo se počasí. Jdeme se koupat, zápasíme s vlnami a je to docela makačka.

Rozhodli jsme se s Basem, že pojedeme do města nakoupit. Jirkovi se nechce, užívá si volný den. Dojeli jsme na pláž a domlouváme si zítřejší ježdění na vodních skútrech. Jezdíme po pláži sem a tam a sháníme kde bychom si dali pivo. Našli jsme restauraci (německou). Hurá! Mají nejen pivo ale také řízek. To nemůžeme odolat. Škoda, že tu není Jirka. Má smůlu. Snědli jsme to nato tata. Akorát po pivu jsme se trochu zmazali. Toto vypadalo. Po městě jezdíme po zadním atd. Nakoupili jsme zeleninu, vodu a chleba a jedeme zpátky.

Musíme nachytat ryby na večeři. Jirka mezitím co jsme tu nebyli, tak se taky vykoupal v Atlantiku a proháněl XR po pláži. Máme vše na večeři, akorát nám chybí pivo. Vyrážím s jedním domorodcem do města. Nakupujeme pivo, víno, koření, dřevěné uhlí a také sardinky. Na cestě zpět nás prohání dvojice marockých motorkářů. Pěkně za to tahají. Jízda po zadním kole, ve stoje, na sedadle atd. Trošku jsme si za závodili. Potom nám málem došel benzín, ale dorazili jsme a chystáme večeři. Pomáhá nám jeden z našich domorodých přátel. Je to dobrá bašta. Ryby na roštu, salát a´lá oheň (moc feferonek), víno, pivo a chléb. Zase jsme trošku zakalili. Jdeme spát. Takhle nějak si představuji šťastný život.


Dnes je 7.12.2003. Máme ještě jeden volný den. Potom snídaně, zase maličko relax, protože je zase krásně a tak se jdeme poprat s vlnami. Vrháme se do nich střemhlav. Je to nádhera. Voda je akorát, pro Evropana vyhovující. A zase relaxujeme. Jsou dvě hodiny odpoledne, žhavíme motorky a jedeme do města na centrální pláž. Usadili jsme se v německé restauraci, opět si dáváme řízek dnes i Jirka a k tomu pivečko. Super – super – super.

Jdeme se svézt na vodních skútrech. Jirka nemůže protože mu nějaká mořská příšera uštědřila jedovatý úder do nohy. Místní maňík nám slibuje že když mu koupíme pivo, tak nás nechá místo 20 minut jezdit 25 minut. Přijímáme. Lítáme s větrem a vlnami o závod. Parádní adrenalin. Borci nás zastavují. Jirka naměřil 18 minut, takže na ně s tím pivem sereme. Raději si dáme každý o jedno navíc. Sedíme na terásce a popíjíme, když tu se vzala německá blondýnka a jeví o nás zájem. Má sice sebou partnera, ale zjevně jí to nedělá problémy. Lísa se k nám jako by tušila, že jsme po tři týdenním sex půstu totálně nadržení. Nejvíce si oblíbila Jirku. Ale potom ji její druh odvolal z akce a mi utřeli hubu pytlem. I tak to bylo příjemné zpestření.

Ještě trocha exhibice na pláži. Bas si potom málem přerazil nohu a vyrážíme zpět k našemu bivaku. Tady jsme taky trošku zablbli pro oko diváka. Děláme k večeři salátek. Ošetřujeme Basovi nohu, přemýšlíme o tom, jak se nám ta blondýna líbila. Ale nakonec si říkáme, že ty naše holky jsou stejnak lepší. Najeto : 80 km


S endurem po pláži směr Casablanca

Dnes je 8.12.2003. Po snídani jsme chtěli vyrazit do „Safi“. Jenže Jirkova Honda a Basova bolavá noha stávkují. Pravděpodobně odešla opravená cívka. Tím byla další naše cesta vyřešena. Já s Jirkou a Mustafou jsme jeli do Agadíru zkusit štěstí s opravou v nějakém servisu. Bas si v bivaku lečí haksnu. Ve městě nemůžeme narazit na pořádný servis a až po hodině ho nacházíme. Pořádný teda rozhodně není, ale chtějí nám pomoct. Jirka rozdělal zapalování a odhalil záhadu. Mechanik si stále tvrdil svou a nutil nám, že je špatné CDI. Potom se sebral a jel změřit cívku. Vrátil se, že je dobrá. Dali jsme to do kupy a ono nic. Tak znova.

Chlapík odjel a vrátil se s tím, že nám cívku převinou. Jirka se tam jel radši podívat a říkal že to jsou profíci, tak by to mohlo dopadnout. Čekáme na to tři hodiny. Zatím jsme si došli na jídlo. Chlapík cívku dovezl a dáváme to do kupy. No a ono zase nic. Teď ale máme měřák,který jsme koupili nedaleko v obchodě. Jirka měří a říká, že je to O.K. Mechanik zase mele něco o CDI a že už musí zavřít. Myslíme si svoje, platíme 300dh. Zapřáhl jsem Jirku a Hondu za Husara, za mě si sedl Mustafa a vyrazili jsme na bivak. Těsně před kempem tam Jirka zkusil dát kvalt a ono to chytlo. Tak je velká radost. Bas nás potěšil, že noha se zlepšila tak ráno vyrazíme dál.
Poznámka: Nezapomenout multimetr!!!! (vyřešil by mnoho problémů)

Dnes je 9.12.2003. Je krásné slunečné i když trošku větrné ráno. Balíme, platíme a loučíme se s fajn lidma. Vše funguje jak má a tak vzhůru do „Safi“. Čeká nás cesta dlouhá 330 km. Celou cestu jedeme kolem Atlantiku. V půli je město „Essaouira“ tam se stavujeme na čaj, salát a chleba. Pokračujeme dál a vidíme dlouhatánskou pláž. Neodolali jsme a už po ní upalujeme k obzoru. Chceme ještě dál, ale písek a duny se začínají bořit. Musíme šetřit motory a tak se vracíme na silnici ale bylo to zase moc pěkné endurko.

Přijíždíme do „Safi“ a začíná pršet tak hledáme ubytovaní. Chvíli nám to trvá. Bas potom objevuje docela pěkný hotel v rekonstrukci. Přicházíme na pokoj a jásáme. V koupelně je vana. Tak to jsme opravdu nečekali. Po osobní hygieně půjdeme někam do hospody na večeři, no a zítra pojedeme dál směr „Casablanca“.


Dnes je 10.12.2003. Ráno mizíme z hotelu. Nedělalo nám to tam dobře, nejsme na takovej luxus poslední dobou zvyklí. Večer tam byla zábava. Holky pěkný, muzika příšerná. Tak jsme z toho usnuli. Teď už je dobře protože svištíme do „Casablanky“. Pořád podél moře, fouká vítr až nám to zvedá kšilty na helmách. Cestou se stavujeme na tadjine u silnice v jedné restauraci, protože jsme ráno nesnídali. Tak máme docela hlad. Je to divný ale přijdeš do hospody sám a dostaněš jedno tadjine a přijdete tři a dostanete taky jedno tadjine, ale stačilo nám to. Dojedli jsme se opět chlebem. Pokračujeme dál a vidíme dlouhou pláž. Hned na ni najíždíme.

Je to paráda svištíme s vlnami o závod. Potom objíždíme záliv po pistě, takže zase trošku enduro, a tak to má být. Před městem „El – Jadida“ zastavujeme zase u vody. Před námi je totiž velký mrak plný vody. Bas se jde podívat na vlny. Jedna je trochu vetší a řítí se na břeh. Bas utíká, utíká ale neutekl. Vlna ho pohltila. Já s Jirkou jsme se dešti vyhnuli a jedeme suchý. Bas se taky vyhnul dešti, ale v botách má potopu.

Procházíme se po pláži která je plná fotbalistů. Probíhá tady současně tak 15 zápasů. Přišla mi SMS. Aha to je Bas. „Venca kde Ty“?? odpovidám, „15 minut by hotel O.K“. Odpověď „Ne ich wartung by Beach restaurant“. Dopadlo to dobře. Našli jsme se. Jdeme na večeři. S Jirkou si dáváme kus – kus. Pak pokračujeme s Bastienem do pizzerie, natlačil pizzu, vypili jsme fantu a jdeme pomalu zpátky na hotel. Relaxujeme před další cestou, která nás čeká zítra. Taky jme dneska navštívili surfshop. Chtěli jsme koupit nějaká trička nebo něco. Ale moc draho tak zkusíme zítra štěstí na trhu.



Dnes je 12.12.2003. Dnes jsme předposlední den na africkém kontinentu. V hotelu balíme věci. Po kolikáté už? No mockrát, ale bohužel to uteklo jako voda. Vyrážíme směrem na „Rabat“, cesta ubíhá pořád podél oceánu. Zastavujeme u jednoho útesu a ještě naposledy si vychutnáváme sílu a razanci příboje, koukáme se do nekonečných vln. Obědváme tadjine, pořád nám moc chutná a jedeme dál. Projíždíme „Kenitrou“, míříme k „Larache“. Před tímto městem nás zmátl jeden policista. Jeli jsme dobře ale on nás poslal jinam, tak nám nadělil padesát km nevíc. Našli jsme správný směr. Najíždíme na dálnici směr „Tanger“. Zkusit se musí všechno. Dálnice jsou zde placené.

Teď nám cesta docela utíká, ale je to ukrutný adrenalin. Svítí nám totiž jen přední světla a to ještě mizerně, je tma jak v pytli a tak čekáme každou chvíli ránu ze zadu. Přežili jsme a přijíždíme do „Asilahu“. Odtud je to do „Tangeru“ padesát km. Stavujeme se za městem v restauraci na večeři, Jirka a já máme omeletu, salát, hranolky a čaj. Bas si dal krevety na oleji a tím si proti sobě navždy poštval „Greenpeace“, protože tolik sežraných zvířatech najednou mu nikdy neodpustí. Jedeme dál. Asi 30 km před Tangerem odbočujeme na pláž. Rozdělali jsme oheň a vychutnáváme si poslední trempskou africkou noc. Moře šumí a nám je fajn. Ujeto : 400 km

Trajektem do Algercias

Dnes je 13.12.2003. V noci jsme se střídali v udržování ohně. Ráno se probouzíme do krásného počasí. Děláme snídani, po ní balíme naposled věci a vyrážíme. Naše cesta dnes končí v Tangeru. Ale ještě jedeme 20 km po nádherné pláži je to zase super adrenalin. Jedeme co to dá. Konečně přijíždíme do cíle. Ještě nakoupíme nějaké suvenýry. Jirka shání nádobí na tadjine, tak křižujeme město sem a tam až se nám zadařilo. Kupujeme také originální konvice na čaj. Ještě se podíváme po tradičním koření. Taky jsme ho sehnali. Jedeme do přístavu. Musíme zakoupit jízdenky na trajekt. Máme hodinu čas před naloděním a tak jedeme do hospůdky na něco k jídlu. Po baště odjíždíme k celnímu odbavení. Tady zase chodí falešní úředníci a nabízejí nám své služby. Kašleme na ně protože už máme zkušenosti. Odbavení prošlo bez problémů a jedeme na loď.

Ještě hodinu čekáme v přístavu než se naplní břicho lodi auty a kamiony. Vše je hotovo. Loď se hnula a plujeme do Evropy do přístavu „Algercias“ ve Španělsku. Sbohem Afriko, bylo nám tu fajn. Cesta trvá s trajektem asi 1.5h. Po přistání u mola následuje další letmé odbavení to je ale velmi rychlé. Vyjíždíme z přístavu. Jedeme si pro dodávku a jsme napjatí jestli tam auto bude. Hurá, hurá, hurá, je na místě. Moc jsme si odechli. Naložili jsme motorky, zaplatili 170Euro za parkovné a můžeme vyrazit domů. Vyjíždíme v šest večer a budeme se střídat v řízení. Cestu z Algercias do Trutnova dlouhou 3200 km ujedeme asi za 49 hodin. Je to vyčerpávající cesta, ale jsme šťastní, že naše EXPEDICE ATLAS (bobkový list – jak to nazvali naši kamarádi) dobře dopadla.

Autoři:  www.drapaci.cz

Vašek Šolín ( CZ ) – Husaberg 500FE
Jirka Tůma ( CZ ) – Honda XR 600R
Sebastian Nijentwilhaar ( NL ) – Husaberg 500FE

Zkušenosti čtenářů

richard

Dost dobrý, čte se to samo. Pěkný dobrodružství. Absolvovali jste před cestou speciální trening ?

Kajman
richard:

Dobrý, ale proč jsou probůh všechny názvy v uvozovkách?

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí