Cestopisy a reportáže

V Turecku jí říkají nargile, v Egyptě šíša (to ze slova hašiš), Libanonci boura nebo argila. V anglickém slovníku ji najdete pod názvem hookah. Znáte i vy vodní dýmku?

Toto je deník z cesty do Brazílie, kterou jsme podnikli s kamarádem Luďkem Erbenem od 19. května do 12. června 2006.

Do Parati jsme dorazili ve čtyři a po chvíli jsme se ubytovali v pousadě do Careka.

Další část deníku Jana Kovandy z cest Brazílií a pobytu na tamější farmě. O nočním pozorování zvěře, mravencích a cestě do Cuiaby.

Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a pak autobusem přes centrum Cuiaby odjeli k místnímu akváriu.

Ostrov Sulawesi je jeden z nejpestřejších ostrovů Indonésie. V jeho centru narazíte nejenom na krásnou a nezničenou přírodu, ale také na fascinující kulturu kmene Toraja (čti Toradža). Jejich zvyky a architektura překvapí každého.

Jazd Kam se vypravíme dál? V Teheránu je v listopadu zima, tak se jede do pouští. Alespoň podle naší představy by tam i v listopadu mělo být teplo. Tedy do města Jazdu. Jede tam vlak a noční přejezd vlakem by neměl být problémem ani s miminkem. Íránské vlaky jsou čisté, každý po výjezdu vlaku dostane čisté povlečení, každý  vagón má svého stevarda, který prodává velmi levný čaj a sušenky či donese večeři.

Ahoj, poslední dny byly trochu hektické, tedy trošku se zpožděním další zážitky z Indie.

Více jak měsíc po návratu domů dopisujeme poslední zprávičky, bilancujeme naši cestu a začínáme se těšit na tu další. A jak bychom ten náš poslední výlet uzavřeli? Jednou větou se dá říct, že vše dopadlo dobře. Vrátili jsme se v plném počtu, bez vážnějších zdravotních problémů a dokonce bez „přátelských bakterií“. :-)) Zato jsme obohaceni o velké množství zážitků a poznatků.

Írán jsem navštívila mnohokrát, a tak jsem se rozhodla vzít s sebou i svého třinácti a půl měsíčního Karímka. Írán je totiž moderní země, ve které je k dostání vše pro miminka stejně jako u nás.

Směr naší cesty (nejdříve Laos a pak Kambodža) jsme určili také podle přísloví: „To nejlepší nakonec.“ Převládl názor, že po shlédnutí komplexu Angkor by nám už další chrámy a historické památky mohly připadat jako slabý odvar. Nakonec ale o Angkor vůbec nešlo. To nejlepší byli stejně lidé a krása země jako celku.

Bylo nebylo. Narodilo se jedno miminko. Takový modrooký blonďatý drobeček, který dokázal mámě zpřeházet život od základu. Bylo mu jedno, že máma miluje cestování a půlku srdce zapomněla kdesi v dalekém Íránu a ještě vzdálenější Indii.

Putujeme z Thajska do kambodžského Siam Reapu a prvních 50 kabodžských kilometrů za hranicí jedeme po něčem, co vypadá jako zorané pole. Hrůza, utrpení a modřiny po celém zadku!

Qom, Teherán, Ahmádábád Qom. Pomalu se začínalo stmívat, když jsme vystoupili v Qomu před hrobkou Fáteme, sestry emáma Rezy, který je pohřben v Mašhadu. Zaplatili jsme taxíkáři a zůstali jsme stát na ulici s batohy na zádech. Já tedy i s uvázaným Karímkem na břiše.

Gonbade Kávus, Gálíkaš Po výletu ke Kaspickému moři do Bandare Torkomán, jsme opustili Gorgán a vypravili jsme se do Gonbade Kávus. Gonbad, Gonbad, Gonbad, (rozumí se Gonbade Kávus) vyřvával náhončí na minibusovém nádraží. Jakmile se minibus naplní, už je přistaven další.