HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Toradžovský svátek na Sulawesi

Toradžovský svátek na Sulawesi

Ostrov Sulawesi je jeden z nejpestřejších ostrovů Indonésie. V jeho centru narazíte nejenom na krásnou a nezničenou přírodu, ale také na fascinující kulturu kmene Toraja (čti Toradža). Jejich zvyky a architektura překvapí každého.

Jelikož se Republika Indonésie rozkládá na 17 508 ostrovech a ostrůvcích (což bylo spočteno na nedávných satelitních snímcích) a my máme víza jen na 2 měsíce, je naší první starostí zjistit lodní dopravu mezi ostrovy, abychom jich mohli alespoň pár za tu dobu navštívit. Tu zajišťuje společnost Pelni, jejíž lodě pravidelně pendlují mezi ostrovy po čtrnáctidenních, nebo měsíčních trasách. Hledání jejich kanceláře v Denpasaru na Bali nám zabírá celý den, protože nikdo vlastně pořádně neví, kde by to mělo být. A to ani na turistických informacích. Nakonec ji ale přece jen nacházíme a dozvídáme se, že loď na Sulawesi pojede za 12 dní. Cestou zpět se ještě stavujeme v jedné cestovní kanceláři, kde mají letenky na Sulawesi s 50% slevou. Stojí teď 300 000 indonéských rupií (přičemž 1000 rupií jsou asi 3 Kč), což je jen o 90 000 víc než lodní lístek do nejlacinější třídy. Snad je to proto, že téhle společnosti v poslední době pár letadel jaksi spadlo…

Namísto dvou dnů plavby lodí nás letadlo po hodině letu vysazuje v Makasaru (dříve Ujung Pandang). Tedy přesněji 23 km od města. Hned na letišti mě odchytává chlápek a že nás jako jen chce pozdravit a že má informace pro turisty. A hned nám hrne, jaký že to máme štěstí, že se právě pozítří koná Torajský pohřeb a že on sám je z Toraji a že tu cestování není tak jednoduché jako na Bali. Může nás tam prý dopravit a zajistit ubytování a hned chce vědět, jaký je náš rozpočet, protože bez jeho cestovní agentury jsme tu úplně ztraceni, nikam se nedostaneme a čeká nás jistá záhuba. Ale za pouhých 110 euro nás je ochoten zachránit a udělat nám 5ti denní výlet, nejlevnější jaký si vůbec dokážeme představit…Výsledek je jasný – bereme si mapku a jdeme si svojí cestou. Ve warungu (pouliční jídelně) u silnice sháníme studený pivo a dozvídáme se, že autobusy do Rantepaa projíždí ráno přímo touhle ulicí a dají se stopnout rovnou tady u warungu. Pivo mají jen teplý a mixují ho s ženšenovym vínem chuti jagermeistra. Chutná to překvapivě dobře! Rozhodujeme se pro noc v našem luxusnim „blúhausu“(stanu). Zaplouváme do tmavé uličky, kde se nás hned ujímají místní. Je s nimi legrace. Všichni se zájmem pozorují, jak si stavíme na hřišti stan a po kávě nám nabízí i spaní u nich doma. My ale zůstáváme věrni našemu přenosnému obydlí. Ráno nám místní securite přináší k snídani mango. Je to chudá rodinka, opotřebovaná ženská s chlápkem a dvěma děckama (v jinak celkem luxusní čtvrti), která žije za hřištěm v barabizně se střechou a dvěma stěnama z vlnitýho plechu, zbytek igelit. Tu práci hlídačů asi dostali, jen aby jim sousedi měli proč dávat peníze. Dáváme jim pár drobnejch za manga a jdeme chytit autobus. Sotva dosnídáme, autobus staví před warungem a bere nás na 9 hodinovou drncavou cestu za 30 tisíc rupek. Zpříjemňujeme si jí vynikající nasládlou mastnou černou rýží s kokosem balenou v banánových listech, co prodávají babči u zastávek.

Centrum Tana Toraja

Rantepao je největší město Tana Toraja, tedy „Země Toradžů“ nacházející se v krásné horské oblasti 320km severně od Makasaru. Torajové mají fascinující kulturu a tradice. První věcí která vás zaujme jsou tradiční domy tong-konan ve tvaru buvolího rohu (buvol má pro Toraje velký mýtický i hospodářský význam). Domy stojí na kůlech a střecha je ve předu i vzadu zvednutá. Vytesané trámy a nosníky do sebe čistě zapadají a domy jsou pokryté vyřezávanými i malovanými motivy a buvolími rohy nad vchodem. Stojí vždy v řadě vedle sebe a proti nim jsou jejich zmenšeniny sloužící jako sýpky na rýži. Ty mají trámy hladké, aby po nich nevyšplhaly myši. Novější domy už mívají střechu z vlnitého plechu – pokrok holt nezastavíš… A dokonce ani na moderních budovách a nákupních centrech nechybí alespoň jedna část střechy tvaru zvednutého rohu v průčelí. Ve vesnicích pak můžete obdivovat takové mixy, jako domek s půlkou střechy ala buvolí roh a věží s křížem vedle, tedy torajský kostel. Torajové totiž přijali křesťanství (prý proto, aby si na rozdíl od muslimů mohli dále užívat vepřových pochoutek, tvrdí zlý jazykové…) ale neopustili své tradice a zvyky, včetně těch pohřebních. Podle zvyklostí se konají dva pohřby. Jeden bezprostředně po smrti a ten druhý, důležitější a nákladnější, až po uplynutí nějaké doby potřebné pro shromáždění dostatku finančních prostředků. Po celou tu dobu se ale Torajové k nebožtíkovi napuštěnému formaldehydem chovají jako k živému, takže mu nosí do domu jídlo (asi aby neumřel hlady…) a chodí si s ním povídat (aby se snad nenudil…). To může trvat třeba i půl roku a byli i případy, kdy chudí pozůstalí sháněli prostředky na obřad několik let. Každý ale nakonec obřad udělá, protože jinak by ho nebožtík chodil strašit. A co že je na obřadech tak zvláštního a nákladného? Živé zvířecí oběti, a to krom prasat a drůbeže právě zejména buvoly. Torajové věří, že přišli ze souhvězdí Plejád a tohle silné zvíře jim má pomoci na cestě zpět přes tisíce údolí a řek. Obětovává se jeden pro obyčejného smrtelníka, ale obvykle tak kolem dvaceti. Bylypřípady, kdy bylo obětováno i 100 buvolů. A jeden takový středí buvol tu stojí několik miliónů rupií! Nejcennější jsou albíni, jejich cena je srovnatelná s cenou luxusního auta. Z toho je jasné, že takový pohřeb pak může zbytek rodiny celkem slušně zruinovat. Dlužno dodat, že dříve (tedy do začátku 20. století…), když se Torajové ještě zabývali i lovem lebek, byli spolu s buvoly obětováváni i otroci, kteří mrtvému na dlouhé cestě sloužili.

V Rantepau pro změnu prší jako z konve. Po cestě na večeři nás odchytává mladík a jestli prý chceme vidět pohřeb, že nás tam za 100 tisíc zavede.Prý tam můžeme jen s průvodcem, ale že jsme to my, dá nám slevu 20 tisíc. Pohřební byznys. Vůbec se nám to nelíbí. V uších nám znějí slova včerejšího chlápka z letiště, jak říkal že Bali je turistický, ale Toraja teda NE! Taky povídal, že tady si motorku nepůjčíme, neb tu žádný půjčovny nejsou a místní svoje motorky potřebují a půjčit proto nemohou.

Ráno si bez problémů v půjčovně motorek jednu vypůjčujeme a po balijském předchůdci jí říkáme Timur 2. Je pravda o něco dražší než ten na Bali, ale po tvrdém smlouvání je cena velmi přijatelná. A hurá na výlet do okolních vesniček. Po včerejším lijáku připomínají kluzké rozbahněné cestičky v kopcích motocrossové tratě, tak je docela zábava. U vesničky Palawa nás místní posílají, ať se jedem podívat na obřad. A tak jedem, když už o tom všichni tolik mluví…Všude už je spousta lidí, každý pohřeb je velká událost i pro ostatní vesnice. Parkujeme T-dvojku a vlahým vzduchem se k nám line nasládlý pach čerstvé krve. Pod tong-konany ozdobenými červenou látkou jsou zbudována bambusová hlediště a uprostřed se v kalužích krve válí deset buvolů s podřezanými hrdly. Vosa říká, že nechce vidět víc, než už koutkem oka zahlédla a s úlevou přijímá pozvání na zadní okraj hlediště k ženám, které ji učí indonésky počítat od 1 do 10. Já to jdu prozkoumat trošku blíž a tak se opatrně brodím bahnem a krví v sandálech. Jednoho živého buvola s šíleným výrazem v očích táhá chlápek okolo mrtvol jeho kolegů, z nichž zruční chlapíci s parangy (velkými noži) už začínají stahovat kůži a porcovat maso. Mezi tím pobíhají dvě prasata co všechno ochutnávají, z amplionu vyhrává muzika a děcka si hrají s buvolími oháňkami. Všichni se baví a usměvavé mladé vdově v černém to tuze sluší… připomíná to českou zabijačku.

Jdu pokecat s pozůstalými a dávám jim alespoň malý, symbolický dárek. Průvodce si zatím odvádí stádečko polapených turistů a ti mi s vytřeštěnýma očima vyprávějí jak buvolům podřezávaly krky a valila se z nich krev, než padli na zem.

Nádhera v Tana Toraja

Já si jdu vyzvednout Vosu z obležení mladých zvědavých torajských krasavic a jelikož zase začíná pršet, komolim jim pro všeobecné pobavení nová indonéská slovíčka. Když trošku přestává, bereme to přes vesničku Sa`dan proslulou tkalcovstvím do Batutumonga. Šplháme se s T2 do hroznýho krpálu a všude okolo jsou krásná rýžová políčka a vesničky s tong-konany. Jenže zas leje a většinu výhledu nám zahaluje mrak, tak tu ukecáváme laciný bydlení (jsme jediní hosti) a těšíme se, že ráno se snad vyjasní. To jsme si zase užili světa!

A taky jo! Budíme se už na svítání a stojí to za to. Zatím co Vosa medituje, já si dávám ranní vejšlap na vrchol hory Gunung Sesean (2105m), z které se dá přehlédnout většina území Tana Toraja. Je to vážně nádhera! Sedím na skalnatém vrcholku a pozoruji jak se přes údolí s mozaikou rýžových políček převalují bílé mraky z nichž vykukují vršky kopců. A kolem mě krouží hejna dravců a zvědavě si mě prohlížejí. Zpátky dole si pak prolejzáme jeden přes sto let starý opuštěný torajský dům. Do hlavní místnosti se leze po schodech a uprostřed je plechový čtverec s popelem a tři kameny, zjevně kuchyně. Po stranách pak dva pokojíky. Na to jak domy působí mohutně zvenčí, vevnitř moc prostoru nenabízejí. Sedáme na T2 a jedem dál. U chatrče s obchůdkem a obřím satelitem stavíme na pivo a sušky. Obdivuju tu telku se satelitní soustavou s nápisem Matrix. Mají na každej kanál samostatnej přijímač, celkem jich je na sobě šest! Pokračujem do Lokomaty, kde jsou u cesty obrovské balvany s mnoha zdobenými dřevěnými dvířky – skalní hroby.

Jeskynní hroby vysoko nad zemí

Když Torajové provedou nezbytné obřady s popravou buvolů, putuje nebožtík v rakvi na nosítkách tvaru střechy tong-konanu do skalního hrobu. Jelikož si mrtví s sebou na onen svět může vzít i hmotný majetek, jsou většinou nebožtíci dobře vybaveni. To ale vedlo k vykrádání hrobů a tak se začalo pohřbívat do jeskyní a hrobů vytesaných do skalnaté přední stěny útesu, či zavěšené vysoko na bambusové konstrukci. Na pódium před ně, nebo na místa, která měl nebožtík rád, se pak vystavují sochy tau tau, podobizny mrtvých vytesané do dřeva chlebovníku v životní velikosti. Kdyby se totiž mrtvý chtěl vrátit, použije ze sochy oči a oblečení. Zemře-li dítě, které ještě nemá zuby, vloží ho do dutiny vyříznuté ve stromu a nechají zarůst. Smůla stromu je pak dítěti mateřským mlékem a jak roste, vynáší ho ke hvězdám.

Ve vesnici Panna zase mají staré rakve zavěšené vysoko na skále. Některý jsou už dost prohnilý a tak se dole pod skálou válí hromada kostí a lebek. T dvojka se pak při sjezdu zpět do Rantepaa chvílema mění v crossku, a bahno všude lítá. Ráno to berem na Lemo, zdejší nejvyhlášenější skalní hroby. Taky tu už chtějí platit vstupné. Balkóny s řadou tau tau vedle dřevěných dvířek hrobů tu nápadně připomínají tribuny plné fanoušků na sportovním zápase. Jeden nový hrob se tu zrovna kope, a my si na chvilku pleteme odpočívající chlapy se sochami tau tau. Vosa má ale oči jen pro parangy (torajské nože), které tu krom jiného jedna babča prodává. No a po nutném smlouvání si taky jeden odnáší s blaženým výrazem děcka, co dostalo novou hračku. Je velký, ostrý a má ebenovou pochvu a střenku vyřezanou do tvaru papouščí hlavy. Bude to dárek pro její mámu. Horké prameny v Makula zaplatili svou daň civilizaci svodem do hotelového bazénu a když po nás zase chtějí peníze v Bunto Kalando u hrobu krále, přenecháváme další balkónovou podívanou jiným a ujíždíme. V Tampannallo ale procházíme nepozorováni výběrčími a v doprovodu jednorukého vesničana s úctyhodným nákladem bambusu tiše projdeme do nevelké jeskyně za potůčkem plné rakví a rozestavěných lidských lebek. Lidé jim sem dávají mince, bonbóny a cigára, aby mrtví nestrádali. Cestou zpátky ještě zabloudíme do vesničky Suaya, kde mají bezkonkurenčně nejlepší tuak (torajsky ballu) = palmové víno, něco jako náš burčák a v Nanggale s tong-konanem s verandou a 14 rýžovými sýpkami opět promokneme v monzunovém lijáku. To jsme si zase užili světa!

Tradiční domy Torajů

Nazítří jedeme najít Kete Kesu. Je to vesnice kousek od hlavní silnice a jako jedna z mála má ještě zachovalé bambusové střechy a k tong-konanům nevedou elektrické dráty. Vesnička je za rýžovými políčky neobyčejně malebná. Když ale přicházíme dovnitř, hned po nás chtějí peníze, tak se jen usmějem a zas odcházíme. Z venku nám to stačilo. Lépe dopadneme ve vsi Sullukan. Je to takový ostrůvek mezi rýžovými poli a za ním je vidět hranaté zděné hroby a pár menhyrů. V Londě pak už platíme za prohlídku jeskyní a převisu nad ní. Vyzbrojeni čelovkama lezem do první jeskyně. Když prolézáme vápencovou chodbou dál do jejího nitra, jdu napřed prozkoumat odbočku a zachvíli slyším Vosu pištět.

Z Vosina deníčku: „ Výlet pro mne skončí, když objevím jeskynní pavouky. Obří! A jak jim svítí očíčka! A najednou z té jeskyně na mě odevšad koukají oranžová, zelená a modrá očka. Jímá mě děs a ztrácím dokonce i cestu, která je tu jen jedna…! A tak si vypištím Mikeho zpět. Do další jeskyně už nelezu i přes ujištění místních, že tam pavouci nejsou. Prý jsem přišla jen o rakve a lebky. Místo toho kecám s průvodcem jednoho Holanďana a obdivujeme společně pověšené trouchnivějící rakve…“

Na suchém rýžovém poli parta malých kluků něco hledá. Jdu to vočíhnout zblízka a zjišťuji, že tam mezi buvolím trusem chytají cvrčky. Jaké je ale moje překvapení, když tam kromě cvrčků a hoven najednou vidím i spoustu malých bílých kopinatých houbiček! Kluci se smějou, že prý je to „jamur“ a pomáhají mi je sbírat. Nejsou sice tak dobrý, jako ty balijský, ale chvíli si aspoň připadám jak houbový král. Než se mi v petflašce zapaří a shnijí…

Podnikáme ještě jeden výlet po okolních vesničkách a když se vracíme, dojde nám před Rantepaem benál. Ptám se chlapíka v krámku kde bych mohl sehnat kapku benzínu na dojetí a on jen kroutí rukama a že prej tady nikde ne. Tak se ptám, jestli neví o někom, kdo má motorku a mohl by nám trošku odprodat, nebo jestli třeba on sám…A on vyčítavě říká, že přece v krámu s potravinami nemůže mít benzín, načež sáhne pod stůl a podává nám ho půl litru v lahvi! Směje se a ani za něj nechce peníze. Trošku tím vylepšil naše mínění o zdejších lidech, kteří se jinak většinou snaží na každém turistovi všemožně vydělat. Jo jo, pohřby jsou tu drahé. Vracíme T2, balíme a chceme odjet do Tenteny, ale zjišťujeme, že dneska už nic nejede, tak se jdeme podívat na trh do Pasar Bolu 2 km od města. Trhu s dobytkem samozřejmě vévodí buvoli a dostává se jim tu okázalé péče. Jsou pečlivě koupáni, vysoušeni a moc bych za to nedal, že dostávají i masáž. Kdyby věděli co je čeká… Začíná zase lejt, tak se schováváme do krytého tržiště. Fascinuje nás dědoušek s bornejským tabákem. Má ho za sebou vyrovnané haldy v tubusech z bambusu a kleštičkami z nich odstřihává kolečka. Je tak dokonalý, že ač už skoro 1,5 roku nekouříme, kupujeme si od něj trošku tabáku, na který nám vyrobil krabičku z banánového listu.

Z připravované knihy „Putování napříč Asií, aneb to jsme si zase užili světa!“ od Maykla Brůžka

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí