Cestopisy a reportáže

Přestože civilizace neúprosně proniká i do nejodlehlejších míst světa, stále ještě je možné najít taková, kde žijí lidé podle svých tisíciletých tradic, prostě a přirozeně. Takové jsou tradiční vesničky na východě indonéského souostroví Malé Sundy.

Jak si co nejvíce užít cestování a co nejmíň přitom utratit? Tuhle otázku si možná položí ten, kdo chce na Zélandu strávit delší čas a nechce přitom příliš pracovat. Omezit výdaje znamená více cestovat, relaxovat a poznávat…

Média v poslední době často informují o demonstracích v Barmě, ale o obyvatelích této země se ze zpráv mnoho nedozvíme. Jací jsou, co prožívají a čemu se smějí? Mají se v poslední době vůbec čemu smát? A nesměje se tento stařík naposled?

Sukně jen pod kolena a svěží barevné vzory. I takový může být Írán. Kdo by se divil, že na takovém místě stojí nemovitost více než 300 tisíc dolarů. A nebo že by to bylo tím příjemným podnebím?

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnech volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvítězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie.

Náš úplně původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost – geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný – chceme tuto raritu vidět. Naši hostitelé nám jen tak mezi řečí řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3-4 dny jízdy. Realita byla ovšem jiná.

Víte, jak nejlépe probudit spící gejzír? K čemu je možné využít vnitřní energii naší planety? Na tyto a další otázky odpoví nejlépe domorodí Maoři z nejbarevnější geotermální oblasti Nového Zélandu.

Máte rádi divoká zvířata a také si myslíte, že africké safari je příliš turistické? Vydejte se do Indie. Je to divoká země, kde na vás čeká tygr bengálský.

Naše cesta z Ostravy do Perthu vedla s mezipřistáními ve Vídni, Soulu a Sydney. Celý let byl více než pohodový a po celou dobu na nás svítila šťastná cestovatelská hvězda.

Na každém kroku nám Írán vyvracel svoji všeobecně rozšířenou neblahou pověst. Íránci sice žijí ve zvláštním spojení moderního života a pevných muslimských pravidel, ale místo islámských radikálů jsme potkávali jen nesmírně pohostinné lidi snažící se nám všemožně pomoci.

Brodíme se téměř po kotníky v obtížně definovatelné blátivé hmotě, která nejspíš bude páchnoucí směsí vody, krve, shnilých vnitřností, prachu a zbytků zeleniny. Celá dlouhá ulice Qingping Lu je vyplněna zápachem a zvířecími hlasy.

Odpočinek po měsíčním putování vyprahlým severem Afriky? Možná navrhnete  přímořské středisko Agadir, možná opuštěnou Saharu u Rissani. Já si Vás dovolím pozvat do starobylého  přímořského města, které bývá naštěstí prozatím opomíjeno cestovními kancelářemi.

Představte si vesnici utopenou kdesi mezi lány cukrové třtiny, mezi Qenou a Luxorem, ještě hodinu a půl cesty vlakem do Luxoru. Všude trčí třtina, mezi tím rostou palmy. Ve vesnici, která je podél asi 2km prašné cesty. Tak moje fantazie byla veliká, ale na tohle nestačila. Hassan skutečně koupil dům, ale každý si pod tím pojmem představuje něco jiného. Dům = stavba, zkteré odešli zedníci a nastěhovalo se tam. Ale to by bylo dlouhé povídaní.

Roku 1863 opouští 83 německy mluvících starousedlíků vesničku …Chotěšov… na Plzeňsku a vydává se na druhý konec světa – na Nový Zéland – začít nový život. Odjíždějí s příslibem přidělení 40 akrů půdy na osobu zdarma, sami si hradí pouze dopravní náklady. Na seznamu cestujících najdete jména jako Schischka, Straka, Becher nebo Schollum.