HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Barmská křižovatka baťůžkářů – jezero Inle

Barmská křižovatka baťůžkářů – jezero Inle

Domky na dřevěných kůlech, ranní trhy přímo na vodě a Inthové, používající k pádlování nohu jako páku. Pro to vše patří barmské jezero Inle v nepříliš navštěvovaném asijském státě k turistickým magnetům.

Cesta k jezeru není, jako nikde v tomto státě, úplně bez komplikací. Strávily jsme ji částečně ve vlaku a autobuse, který z mého pohledu nepředstavoval příliš bezpečí a už vůbec ne komfort. Velikostí spíše mikrobus nás nabral ve městě Thazi a jely jsme pět hodin s domorodci a jejich často podivnými náklady do městečka Shwenyaung. Při prvním pohledu na náš dopravní prostředek se mi zdálo nemožné, že se do něj všichni vejdeme. Nicméně stalo se. Vzdálenost sedadel pohodlné sezení neumožňovala a skleněná výplň oken se nebezpečně otřásala. Podle mého názoru hrozilo, že se co chvíli roztříští a moje maličkost skončí smrtelným úrazem. Když si k tomu cestovatel připočítá opravdu nekvalitní cestu, tak je s podivem, že jsem nakonec dokázala i usnout.

Bus

Už v autobuse bylo možné pozorovat rozdíly dané vzdáleností od Rangúnu – barmské ženy měly častěji na tváři ozdobnou ochranu pleti – make-up zvaný thanakha. Muži se prakticky bez rozdílu smáli červenými zuby, neboť žvýkali betel. Naše jedoucí společenství začalo po čase stoupat do kopců a ze serpentin byl skvělý výhled na pahorky obklopující jezero. Jižní část země, která je poněkud rovinatá, jsme za sebou definitivně zanechali.

Po cestě samozřejmě nechybělo několik zastávek, včetně té na oběd v jakémsi zájezdním hostinci u silnice. Vedle davů domorodců přistoupili také dva Irové – Sandra a Damian, se kterými jsme hbitě navázaly kontakt. Společnými silami a spojenými financemi jsme se výhodněji dopravili do výchozího městečka Nyaungshwe, odkud se kanálem vyráží na 3,5 km vzdálené jezero.

Nyaungshwe je obec podřízená turistickému zájmu, z nějž také těží. Nechybí široký výběr ubytování, internetové kavárny (asi tři, velmi provizorní, ale díky za ně) a restaurace. Místo si přesto udržuje nádech ryze přístavního sídla a část domů poblíž kanálu stojí na dřevěných kůlech, jak je v oblasti poblíž nevyzpytatelného jezera zvykem.

Naše skupinka se svorně ubytovala v hotelu Little Inn a hned druhý den jsme se s našimi Iry vydali k přístavu a chtěli si najmout motorový člun k projížďce po jezeře. Bylo nás pět a tím pádem jsme tvořili ideální tým – do standardního člunu se vejde právě pět lidí. Po chvíli nám ale jeden dobrý rybář vysvětlil, že v deset hodin dopoledne je na vyjížďku již pozdě, protože trhy, které se na jezeře konají, právě končí a začíná největší horko. Protože měl pravdu, rozhodli jsme se vydržet ještě jeden den a nazítří si trochu přivstat.

Lodě

Další den ráno jsme tak mohli usednout za sebe do motorového člunu a předem domluvený chlapík z hotelu nás vyvezl na širou vodní plochu. Jezero Inle má podle průvodce 11 km na šířku a 22 na délku, ale břehy jsou poněkud nejasné, protože končí neproniknutelnými bažinami. Jezero samo o sobě je hustě prorostlé vodními rostlinami, které s lidskou pomocí tvoří ostrůvky, zahrady nebo celé vesnice. Zdejší lidé, převážně Inthové, po staletí vypilovávali originální styl – používat k pádlování nohu jako páku. Podle učených knih je tento způsob jedinečným vynálezem obyvatel Inle a jinde na světě není k vidění.

Chlapec

Téměř povinně jsme se zúčastnili trhu, který se v den naší návštěvy konal ve vsi Nam Pan. Jednotlivé vesnice na jezeře se řídí týdenním schématem, podle kterého se trhy pořádají každý den na jiném místě. Nam Pan je podle místních největší. Samozřejmě nás čekal na barmské poměry až neuvěřitelný mumraj turistů a hodina přesvědčování, že skutečně nic nechceme. Zpětně ale musím přiznat, že na tak krásné dřevěné sošky jsme už později nenarazily.

Žena

Téměř mystický dojem na mě udělaly stupy ve vesnici Indein, která se nachází na západním konci jezera a jejíž návštěvou jsme celý den na Inle zakončili. Lodník nás k cíli vezl divokým rákosovým porostem. Nakonec jsme vystoupili na prašnou půdu s pár obchůdky, které se později proměnily v celou prodejní kolonádu vedoucí až ke zmíněným stupám. Jejich vzhled, poloha i okolí ale vytvářejí tajuplný dojem, na chvíli jsem si připadala jako někde v Tibetu.

Hrubý způsob restaurování ale poněkud atmosféru kazí. Místní nám narychlo poslepované a bíle natřené stupy vysvětlovali nedostatkem financí na ideální obnovu. Na tomto místě jsem si potom více než jinde v Barmě uvědomila, jak jsem ráda, že jsem zemi navštívila nyní a ne třeba o pět let později. Ze skutečně krásných historických památek patrně mnoho nezůstane.

Indein

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí