Města

Po třech letech od poslední návštěvy arabské země se mi opět zachtělo zažít ten klasický pouliční mumraj, popíjení sladkého čajíčku a kouření vodní dýmky. S kamarádem Pavlem jsme proto v druhé polovině ledna 2007 navštívili Egypt. Hlavním cílem byly oázy v Západní (též Lybijské) poušti, dále Asuán, Luxor… a zbytek podle toho, jak se nám budou dařit přesuny.

„Z vědeckého hlediska je kvantitativní míra pachu mnohem významnější, než kvalitativní popis, jako silný, sladký, štiplavý apod. Páchnoucí emise lze kvantifikovat několika způsoby…“ (Vědecká práce o znečištění…)

Navečer rychle všichni obyvatelé Ulánbátaru zavírají okna. Teplota rychle klesá a obyvatelé tisíců gerů (mongolských jurt) kolem města právě zatopili v kamnech. Až do rána město nebude moci dýchat.

Esfahán Je chladné ráno. Taxík se řítí po Čahár Bágh Abbásí, několik kilometrů dlouhé ulici, kterou projektoval prý sám šáh Abbás Veliký v 16. století. Rozespalé miminko mi opět odložilo hlavičku na rameno a usíná. Noční přejezd autobusem zmohl malé i velké. Zařekla jsem se, že už žádný další noční přejezd autobusem s miminkem nepodniknu. Sestra má také dosud v živé paměti, jak na ni žuchlo v noci ze sedačky padající mimino.

Autem napříč Hollywoodem.

Další část deníku Dáši Pavlíkové z cesty po USA. Dny sedmý a osmý nás přivedou do národních parků Capitol Reef a Zion a divokého Las Vegas.  

Toto je deník z cesty do JV Asie, kterou jsme podnikli s kamarádem Karlem od 14. ledna do 23. března 2006.

20. 1. (pátek) Poprvé jsem spal celou noc, vzbudili jsme se až v devět. Šli jsme na snídani a jeli s Karlem (Honza s Hankou si ještě víc přispali) do Ban-Pa Inn, letní rezidence královské rodiny (vstupné 100 B). Jeli jsme tam sběrným taxíkem za 18 B, cesta trvala cca 50 minut. Do Ayutthayi jsme se vrátili kolem druhé a šli jsme obejít zdejší ruiny historického města. Ayutthaya byla hlavní město Thajska před Bangkokem, a to téměř 500 let, od 14. století až do roku 1765, kdy byla vypleněna Barmánci. Tehdy se hlavní město přeneslo do Bangkoku.

28. 2. (úterý) Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a na kole (1,5 USD na den) vyrazili do Angkor Watu a přilehlých chrámů (vstupné 20 USD). Komplex chrámů v této oblasti byl vystavěn v 9. – 13. století. V té době byla na vrcholu Khmerská říše, které se podařilo shromáždit dostatečné bohatství a dostatek pracovních sil, aby na ploše více než 150 km2 bylo vybudováno okolo 70 chrámů a jiných náboženských staveb. Během naší prohlídky jsme nejdříve navštívili vlastní Angkor Wat, který je největší náboženskou stavbou na Zemi. Angkor Wat je úžasně rozlehlá stupňovitá stavba obkroužená ochranou zdí a vodním příkopem. Vyšplhat se dá téměř do nejvyšší věže, odkud je krásný rozhled.

Tak jsme se tedy ocitli ve spárech turistické mafie a už s tím nešlo nic dělat. Ještě v autě se jeden němec pokoušel chvíli protestovat, ale nebylo to nic platné. Nějaký Angličan to pak ještě po přijezdu do hotelu výstižně okomentoval slovy: „Where the fuck are we? We have been hijacked!“

Začátkem jara 2001 se volání dobrodružství už nedalo dost dobře odolat a tak jsme přemýšleli,kam vyrazíme letos. Volba padla na nejbližší africkou zemi – Tunisko. Z finančních důvodů jsme se rozhodli,že pojedeme vlakem a lodí. Tedy jestli vůbec nějaká loď pojede, informace o lodním spojení ze Sicílie do Tuniska byly dost kusé a rozporuplné.

Do Parati jsme dorazili ve čtyři a po chvíli jsme se ubytovali v pousadě do Careka.

Ahoj, poslední dny byly trochu hektické, tedy trošku se zpožděním další zážitky z Indie.

Casablanca je obrovské, skoro evropsky vypadající, průmyslové město, ovšem nato, abychom naplno utrpěli kulturní šok, to naprosto stačilo.

Praha Dejvice, pět hodin ráno „Paní, no tak, netlačte se!“ křičí jiná paní, která se tlačí jako druhá do autobusu směrem na letiště. Odjíždíme pěkně narvaní, ale co, vždyť je to skoro prázdný autobus v porovnání s tím, co mě prý čeká v Indii…