Články

Turecká kuchyňa patrí k najlepším na svete. Ponuka jedál je veľmi rozmanitá. Tak ako patrí k poznávaniu krajiny príroda či ľudia, patrí k tomu aj spoznávanie a ochutnávanie domácej kuchyne a neznámych chutí.

Když se u nás někdo zeptá “Jak se máš” zvyklí jsme si odpovídat “Nic moc,” “Ujde to,” “Stojí to za…” atd. Španělština, alespoň ta bolívijská, ovšem takovou odpověď nezná. Nevím, jestli místním chybí upřímnost nebo jsou stále tak veselí a pozitivní, ale spíš to druhé. Není to odpověď tak umělá, jak se dá vycítit u Američanů. Spíš je to národní povaha. Vřelá a otevřená.

Je jasné ráno a kontúra Parinacoty je čistá, zasnežená sopka nad jazerom Chungara je neskutočná, podobne ako Sajama o kúsok nižšie.

Mojžíš je významná starozákonní postava, jedna z nejvýznamnějších osobností náboženských dějin. Zprvu žil v Egyptě, pravděpodobně za vlády Ramesse II, odkud vyvedl předky izraelských kmenů,které pak vytvořily biblickou Izrael. Podle Bible se mu Bůh-Hospodin zjevil v hořícím keři a pak na hoře Sinaj, kde Mojžíš obdržel základ Zákona-Desatero božích přikázání a kde Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu.

Legendární Karákoram Highway se cestou z Číny do Pákistánu vine tímhle nádherným koncem světa 10 km od hranic s neklidným Tádžikistánem a necelých 100 km od Afghánistánu.

V západním Uzbekistánu není mnoho míst, kam vyrazit do terénu. Z jihu je ohraničen Turkmenistánem, ze severu pouští Kyzylkum. Můžete samozřejmě vyrazit jen tak do pouště, ta má svoje kouzlo. Pokud ale nemáte vlastní transport a dobrou mapu, je to problém. Zhruba 100 km severně od Chivy se však nachází relativně snadno dostupné místo zvané Ayaz Kala, kde se na okraji pouště nachází prastará pevnost a slané jezero.

Po dvou dnech v Dílí strávených čekáním na víza, se rozdělujeme. V Dílí zůstává bílá dvoustovka a s ní Honza Lásko, Filip Jančar a já. Ostatní se vydávají na cestu k Alaknandě. Nejprve do Srinagaru, kde se chce Petr Jindrák pokusit najít učitele Šástrího a poděkovat mu za pomoc, kterou poskytl české výpravě před dvaceti devíti lety a následně do Chamoli kde jsou potřeba vyřídit formality s instalací pamětní desky.

Policejní hlídka nás navádí na parkoviště luxusního hotelu v Multánu. Beru to jako odvetu za vzdor, který jsme projevili. Přichází první velká hádka s našim průvodcem. Po té co nám oznamuje, že nesmíme bez dohledu ani na večeři, je nad ní vynesen ortel smrti. Do konce společného putování v Lahore je podroben silné šikaně ze strany všech účastníků zájezdu. Tento incident vrcholí na policejní stanici asi padesát kilometrů za Multánem, kdy před zraky celého osazenstva osádky stanice odmítáme jakýkoliv postup dle jeho pokynů.

Parkoviště vedle správní budovy je plné pákistánských kamionů pověstných svoji výzdobou. Společně s jejich řidiči vstupujeme do budovy, abychom vyřídili formality. Jak dopadne další boj naší cesty bez všemocného karnetu? Na rozdíl od Íránců nás tu vítají příjemní a pohodoví strejdové. Je pravda, že se to tu hemží o poznání více knihami a formuláři, které se vyplní a na vždy zapadnou do zapomnění, ale než se vše vypíše a zaznamená, je čekatel obdarován čajem, sušenkami a vodou.

Myslíte, že je v lidských silách zlikvidovat čtvrté největší jezero světa? Odpověď zní bohužel ano. Přinášíme zde obraz pravdy o bývalém největším přístavu Aralského jezera – o Muynaku.

Ve městě je čilý obchodní ruch. Na bazar se navážejí hedvábné látky, koření, víno, čínský porcelán a nepřeberné množství zboží ze západu i z východu. Karavanseraj zrovna opustila skupina obchodníků směřující až do daleké Číny. Sám chán sleduje, jak západní branou právě přichází dlouho očekávaná karavana, která přivádí velmi cenné zboží: slovanské otroky – ti totiž patří mezi vůbec nejcennější…

Cestovali jsme s našimi dětmi od jejich útlého věku. Za nejméně problematický považuji kojenecký věk, kdy je dítko závislé jen na mateřském mléku, které je vždy po ruce. Většinu času prospí, hlavně na horském vzduchu. Mimina jsou „skladná“ – zaberou max. 1 pekáč nebo sáně, tašku, kočárek. Neutečou. Nevýhoda – potřebují nosiče nebo tahouna.