Články

Přepadla nás fantastická myšlenka. Postavíme si vor! Dva dny budeme mačetou kácet stromy, osekávat větve a přepravovat holé kmeny do vody. Tam je svážeme k sobě a vyplujeme na vlny río Beni.

Po několikaměsíčním pobytu v indonéské Jogyakartě jsem došla k překvapujícímu objevu, totiž k tomu, že jedním z nejlínějších národů jsou Indonésané. O Indonésanech lze totiž bez nadsázky tvrdit, že pěšky neudělají ani krok.

Togianské ostrovy nejsou na mapě od Bunakenu daleko. Leží v zálivu, kolem něhož pak zleva nahoru vybíhá severní část ostrova Sulawesi. Holandská dvojice potápěčů nám je doporučila s tím, že se tam dostaneme za 30 hodin. Nám to ale trvalo pět dní.

V této oblasti plné zejména krásných hor se nachází pro nás jakožto Čechy pravý skvost českých krajanských komunit. Samozřejmě že Češi v Americe, Kanadě a různě po světě mají pro nás určité kouzlo a byť pouto mezi nimi a pravlastí jejich předků někde více, někde méně existuje, české vesnice v Rumunsku, to je úplně jiná písnička.

V odpoledních hodinách dorazila naše výprava do již zmíněných Herkulových lázní, které prý byly ve své době velmi populární a hojně navštěvované v důsledku přítomnosti teplých a léčivých pramenů. Skutečnost ukázala, že v průvodci zmiňovaná věta v uvozovkách „ve své době“, opravdu nelhala.

Naše první cyklo-vyjížďka, kterou upekli kluci ještě večer u mapy, začala po ránu netradičně – losováním. Šlo o to, kdo vyrazí dolů do údolí na kole a kdo bude nucen řídit naše vozidlo, protože padlo rozhodnutí dojet do 20 km vzdálené vesnice a odtud pak vyrazit na kolech do hor.

Než se ráno vymotáme z Garniku, je skoro 11 hodin. Sedám po včerejším nášupu na nohy raději do auta, zatímco kluci přeskakují hřebeny z Garniku do údolí na kole. Největší prču zažíváme v Supotu Now, kde se různými způsoby snažíme sehnat jídlo. Je až s podivem, že v rumunských vesnicích a menších městech sice existují hospody, na jídlo ale můžete zapomenout. Dostanete vždy jen pivo, kořalku nebo špiritus.

Tradičním bláznivým sjezdem uháníme z Šumice přímou cestou do Putny a David objíždí kopec autem. V Putně se potkáváme u kláštera, kde se zrovna děje zajímavá modlitební seance místního popa s věřícími.

Naší poslední cyklistickou etapou byla pondělní vyjížďka po červené do Garniku a zpět do Sv. Heleny po státní silnici. V nedalekém okolí Sv. Heleny jsme ukryli kola do kukuřice a v nevábné strouze prošli asi 2 km do sevřeného údolí.

Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.

Po mnoha výletech do Egypta pořádaných cestovní kanceláří jsem se jednou rozhodla, že nebude na škodu věci zkusit to na vlastní pěst. Nějaké zkušenosti se sólo cestováním jsem už měla, několik dobrých známých v Egyptě také, takže zbývalo jen sehnat partu lidiček, kteří se nebojí trochy dobrodružství…

Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.