HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Trosečníci z Brazilky

Trosečníci z Brazilky

Přepadla nás fantastická myšlenka. Postavíme si vor! Dva dny budeme mačetou kácet stromy, osekávat větve a přepravovat holé kmeny do vody. Tam je svážeme k sobě a vyplujeme na vlny río Beni.

Jaké byly přípravy

Obvykle si na svých cestách píši deník, kde se v základních bodech snažím popsat základní události toho dne, abych si jej po letech mohl opět v živé paměti představit. Přeci jen, když se den se dnem sejde a vynásobí nějakým tím týdnem, některé na první pohled neuvěřitelné zážitky ustrnou v zapomnění.

Tento příběh byl ale natolik silný, že nepotřebuje žádnou speciální úpravu, stačí jej pouze drobně slohově upravit a přepsat do elektronické podoby. Před tím než ale začnu přepisovat konkrétní události které se odehrály 2. března 2004, vysvětlím trochu předcházejícího vývoje.

Už pátý týden jsme putovali s batohem na zádech jižní Amerikou. Už jsme si přestali připadat jako totální zelenáči a osvojili si některé užitečné praktiky zkušených cestovatelů. Původní záměr po krátké návštěvě okraje amazonské džungle byl vrátit se přes hlavní andský hřeben do hor a poté pokračovat skrze solnou poušť do Chile a následně podél pobřeží zpět do hlavního města Peru Limy, odkud nám za dva týdny letělo letadlo zpět do mrazivé Evropy.

Jenže my v jednom zapadlém hostelu potkali dva české dobrodruhy, kteří mířili dále do džungle a básnili o krásách této tropické divočiny, které jsme se původně chtěli vyhnout.

A tak naše neplánovaná návštěva džungle začala před třemi dny, kdy jsme po dlouhé pouti autobusem dorazili do městečka Rurrenbaque, v jehož okolí jsme plánovali strávit 8 dní.

Jenže na výpravu s indiánským průvodcem do džungle se dalo jen na 4 dny a do nejbližší větší vesnice to bylo 20 dní lodí. A tak jsme si postavili nějaké tři kilometry pod městečkem po proudu Rio Beni (jeden z největších přítoků Amazonky) stany, jedli ananasy, banány, kakao a chytali ryby.

A v té nečinné nudě okusováni moskyty a jim podobnou havětí, jsme měli fantastický nápad, seženeme si nějaké plavidlo a vyrazíme někam po proudu po vodě.

Bohužel pronajmout vydlabanou kánoi nám nikdo nechtěl, prodat taky ne a tak někoho přepadla absolutně fantastická myšlenka. Postavíme si vor! Dva dny jsme jednou pilkou na dřevo a mačetou káceli stromy, osekávali větve, přepravovali je do vody a tam je posléze svazovali lankem a nahoru na dřeva ukládali bambusové tyče, aby nám v noci nenavlhly zadečky a pytle s náhradním oblečením, jídlem a stanem.

A onoho památného 2. března jsme vyrazili na cestu. Plán byl jednoduchý, vyrazíme po polední siestě, pojedeme celou noc a druhý den si zkusíme stopnout nějakou loď aby nás vzala zpět do městečka. Pojedu jen já s Peťou, Pavel si to včera večer rozmyslel. Nepředpokládali jsme ale, že zajedeme někam daleko, byli jsme jen 320 m.n.m., k oceánu několik tisíc km, řeka byla sice mírně rozvodněná díky končícímu období dešťů v horách, ale na mapě vypadala jako had ve smrtelné křeči. Vodácky řečeno „olej“.

A tady je opis mého deníčku (věci v závorce jsou dopsány až zde pro lepší objasnění):

Vstáváme v 7, snídaně v hostelu, kupujeme další lanko.

Cestou k Brazilce (tak jme pojmenovali náš vor, jelikož další vesnice cestou byla až na hranicích s Brazilií) trháme banány na cestu.

Svazujem další kusy dřeva, dokončujem Brazilku.

V džungli jsem našel těžký kus desky, použijeme ji jako lavičku.

V 15:00 přichází Pavel, dokončujeme Brazilku.

15:30 focení, vyrážíme od břehu, bambusy s kořeny používáme jako pádla.

Asi po 10 min. jsme se dostali doprostřed řeky, je tam docela silný proud.

Asi po 700 m za zatáčkou je proud silnější, z řeky vyčnívají stromy.

Narazili jsme do několika stromů, adrenalin, lavička nám uplavala, jsme nadšení.

Prudký náraz do dalšího stromu, shodilo nás to do vody, chytil jsem se voru, Peťa se zaklínil pod vodou mezi větve, musel si roztrhat tričko, aby vyručkoval po větvích nad hladinu.

Doplaval mě, jsme ve vodě, držíme se voru (prudké nárazy vody roztahovaly a opět smršťovaly k sobě klády voru, takže by mohly rozdrtit končetinu která by se tam dostala.

Další strom nadzvedl vor, já se udržel, Peťu strhnul proud.

Sedím na voru a sleduji Peťu plavajícího k pravotočivé zatáčce ve které je spoustu popadaných stromů, na žádný jej proud nenabodnul, ale chytil se jich (na břeh nemohl, protože na levé straně byla čistá džungle, cesta prý vedla pár km od řeky vpravo).

Rozhýbal jsem vor a opět pluji spolu s ním.

Peťa na mne nečekal a začal plavat aby se dostal na pravou stranu řeky.

Několik km plavu držíc se voru. Voda je divoká.

Řeka se zúžila, uprostřed hromada naplaveného dřeva. Vor se přetočil, pluje velmi rychle přímo na ten nános dřeva, zvažuji varianty (vylézt na vor – nemám šanci přežít, pustit se voru – pluji stále stejně rychle, zůstat v této pozici).

Vor narazil do dřev, klády se tříští, letí do vzduchu, proud mě vtáhnul pod hladinu, vyplaval jsme asi o 20 m dál, kus za mnou jsou naše pytle, udělal jsem pár temp proti proudu abych je chytil. Není v nich moc vody, nadnášejí mě.

Snažím se dostat na pravou stranu řeky.

Plavu asi 2 km, řeka zpomaluje, Peťa plave stále asi 300m přede mnou.

Uprostřed řeky spadaný strom, Peťa jej obeplaval zprava, zkouším to taky, ale stáhlo mě to přímo na něj, odřel jsem si nohy.

Pytle začínají být plné vody, musím je nadnášet.

Peťa se v táhle levotočivé zatáčce dostal na pravou stranu a chytil se větví.

Mám křeče, křičím (pokud se nechytím teď, proud mě opět stáhne doprostřed řeky a já budu muset plavat několik dalších km).

Jsem na břehu, Peťa podél břehu doplaval ke mně. Máme záchvat smíchu, radujeme se, přežili jsme.

Já přišel o boty, jídlo je zničené, nemáme pitnou vodu. Zbylo nám mokré oblečení a stan.

Již značně klidnější řeka je v těchto místech jako Berounka o povodních v roce 2002.

Brodíme se popás bahnem zpět proti proudu, za 30 min jsme ujeli alespoň 10 km.

Je vidět průsek džunglí, dostali jsme se na vysekanou cestičku.

Nemám boty, stavím stan (ochrana před moskyty), Peťa mi jde sehnat boty, vodu a jídlo. Čekám na něj.

Běžel asi 2 km, byla tam bambusová chatrč a v ní lidé.

Říkal jim katastrofa a že potřebuji boty (dokážete si představit že k vám do chýše vběhne otrhaný běloch, křičí něco nesrozumitelného – slovíčko katastrofa ve španělštině neexistuje – a chce po vás boty?).

Vyhodili ho, nechtějí mu půjčit kolo.

O kus dále je silnice. Běží asi 12 km do osady.

Bere 2 taxíky (taxi = motorka, auta tam skoro vůbec nejezdí). Jedou pro mne do džungle. Je tma.

Kus je pak třeba jít pěšky, koupil mi sandály.

Taxikáři mají při pohledu na nás záchvat smíchu. Dovezli nás do Rurenbaque, chtějí nepřiměřeně vysokou cenu.

Je půlnoc, houpu se na hamace a sepisuji zážitky, jak jsme přežili.

Zkušenosti čtenářů

JIrka

Moc pěkný líčení.

Maykl
JIrka:

Ha ha! Taky jsme si tam na voru pěkně užili…

Petr Nesvara
JIrka:

To je ale HODNE DOBRY. Gratuluji k preziti, toto fakticky nemuselo dopadnout dobre.

Dalibor Delong
JIrka:

Jen tak mimochodem, s mým spolutrosečníkem Petrem jsme si slíbili, že se tam někdy vrátíme, tentokrát si vyrobíme vor pořádný a zkusíme to znovu 🙂

Karel Wolf
JIrka:

Ahoj Dalibore a Maykle, mimochodem – s Petrou jsme se na rece Beni v Bolivii take plavili na vlastnorucne postavenem voru. Jedna fotka je k nalezeni tady:
http://www.setkanicestovatelu.cz/index.php?pag e=galerie&cat =168

:-))))

Karel Wolf
JIrka:

POZNAMKA K LINKU: musis vymazat tu hloupou mezeru ve slove "page" aby prolink fungoval

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: