Rumunský Banát (září 2004)

Na počátku 19. století vyrážela do těchto končin velká skupina obyvatel, kterým bylo nabídnuto hospodaření v úrodné oblasti podél Dunaje. Všichni Češi se ale usadili vysoko v kopcích, prý ze strachu před velkou vodou. Dokonce ani v dobách Ceausescova komunistického teroru a kolektivizace zemědělství se soudruhům do hor moc nechtělo. Tak moc jsou práce a každodenní trable související s odříznutím od okolního světa těžké.

Kde se zastavil čas

Kromě čistého jazyka se starými slovními útvary v naší zemi už dávno vymřelými se v Banátu člověk setká s právě takovým životem, jaký byl tady k vidění mnoho desítek let zpět. Těžká ruční práce na polích vysoko v horách, používání domácího dobytka jako nezbytné živé mechanizace, obyčeje a zvyky, to všechno dělá z českých vesnic v rumunském Banátu ostrůvek, který je vskutku výjimečný.

Možná už jen několik let zbývá každému návštěvníkovi vychutnat si tuto atmosféru a podívat se do těchto stále ještě živých míst. Mladá generace pochopitelně rychle utíká pryč od pro život drsných podmínek. Průměrný věk obyvatel našich vesnic vysoko převažuje důchodovou hranici. Spousta českých Rumunů se vrátila zpět do Česka, mnoho jich hledá lepší živobytí v rumunských městech. Počty dětí v českých školách málokdy přesáhnou desítku v jedné třídě a například v Šumicích je celkově ve škole všeho všudy 5 capartů.

Pro všechny milovníky nedotčené přírody, krásných procházek, cyklo-výprav po horách, poklidného prožití dovolené s malým luxusem, avšak s o to většími „hlubšími“ zážitky, je Rumunsko zemí zaslíbenou. Návštěva našich krajanů a čas strávený s nimi musí být pro člověka odměnou s nejsladších. Protože sladkost a plnost života se neměří množstvím zlata, ale množstvím zážitků a vahou srdce. A když nebudete slepí a hluší, toho všeho najdete u našich krajanů v Šumicích, Svaté Heleně, na Garniku, v Rovensku, v Bigru a Eibentálu přehršel.

Rumunsko nebo Slovinsko?

S již tradičním zpožděním se vydala naše výprava cyklo-turistů z Prahy a Znojma přes Štatl, nebo-li Brno, do rumunského Banátu – výjimečné oblasti zvláště pro nás Čechy. Při hledání cíle naší výpravy nás tato možnost zlákala natolik, že i přes velkou zaneprázdněnost některých členů a „bojůvky“ se svými partnery (členkami) domácnosti jsme vyrazili právě tam.

Už to, co se odehrávalo při balení posledního člena naší výpravy Davida, bylo neopakovatelné. Jen tak mezi řečí, balením a usazováním jeho kola na autonosič kdosi utrousil poznámku: „Ty vole, doufám, že máš všechno, v Rumunsku se těžko něco shání!“ Zrovna v té chvíli čistě náhodou spočinul můj zrak na Davidovi, který po této větě viditelně zblednul a slyšitelně ohluchnul. „Jaký Rumunsko?!!“, ptá se David překvapen asi jako eskymák ocitnuvší se s kajakem na Sahaře. „Přece se řeklo, že jedeme do Slovinska!!“

Na tento Davidův udivený kontr už vybuchla celá naše partička v neutuchající smích. No zdá se, že v našem týmu už od začátku panuje ideální informovanost, harmonie a shoda. Jen Naďa se svým typickým úšklebkem skrývajícím její se vším smířené nitro postávala klidně opodál, svírajíce své dvě neposedné ratolesti v náručí.

Abych uklidnil situaci, povídám: „Davide, buď v klidu, vždyť ono je to jedno, jestli Slovinsko nebo Rumunsko, akorát ta rakev se mírně hůř exportuje z toho Rumunska, s čímž ti ale rádi vypomůžeme.“ V balení Davidovi pomáhal i čiperný syn Daniel, který se snažil svému tatínkovi přibalit i něco navíc, jako např. klacíky, svoji koloběžku, hračky atd. Tehdy jsme ještě netušili, že jedinou věc, kterou měl na starosti David, nepovezeme v kompletním stavu.

Jak na medvěda

Cesta ven z Brna nám ubíhala celkem vesele a radostně, když tu se náhle na krajnici objevila černá kočka. Kluci začali okamžitě řvát, jako by je na nože brali. Nevím, zda-li to ono oblíbené zvíře všech cestovatelů a příznivců znamení slyšelo. Nicméně kočka nelenila a dle Murphyho zákonů pelášila skrz vozovku přímo před naším vozem na druhou stranu.

Jen chvíli nám problesklo hlavou že bychom se měli raději vrátit, přece jen všichni máme už rodiny a naše vražedné složení výpravy s cílem v Rumunsku a černou kočkou už na začátku nevěstí nic dobrého. Ani na okamžik nás ale možnost zrušení výpravy nenapadla!

Odvrátili jsme tedy pozornost od malé a neškodné kočkovité šelmy kočky k poněkud větší kočičce, v Rumunsku tak často viděné a vyskytující se – k medvědovi. Nastal čas pro rady a spolehlivé recepty co dělat, když ho náhodou potkáte. Jako spolehlivou radu jsem kamarádům doporučil při styku s medvědem okamžitě lehnout na zem a dělat mrtvého, prý to funguje a medvěda, který vás párkrát převrátí bezvládného tlapou, to hned přestane bavit.

David naznal, že medvědovi v pohodě ujede na kole, což bylo pro mě jako další možná varianta poměrně smělé řešení. Pavel se nás snažil přesvědčit, že v Kanadě už toho viděl hafo a jejich medvědi grizzly na něj taky neměli nárok. S obrovským očekáváním dobře znajíc svého kamaráda Karla jsem trpělivě čekal na jeho verzi obrany a plán proti medvědovi. Opět se moje intuice a znalost tohoto výjimečného polo-lidského, polo-zvířecího druha nezklamala.

S klidem Angličana z Nechánic prohlásil: „Pánové, na medvědy mám plnou bedýnku prošlých rachejtlí a světlic!“ „No a kdyby náhodou nefungovaly, ve voze mám spolehlivý sněhový hasičák, kterým bych té potvoře pěkně zmrazil choutky!“ Později, až jsme zjistili, že žádné nebezpečí od medvědů nehrozí, přišla na řadu další varianta využití třaskavin. Pro sichr ale přece jenom každý z nás spával s balíčkem sirek a několika piráty v kapse.

Vařič bez plynu

Musím popsat ještě další kvalitní story s Davidem: kouskem oka si vybavuji, že šikovný synek Daniel podával tatínkovi plynový vařič, nezbytný mechanizmus k přežití a přípravě jídel. Vůbec nikoho z nás ostatních však nenapadlo zeptat se Davida, zda-li bere i plynovou bombu, nezbytnou toť součást zařízení, které by mělo dávat životodárný oheň. Překrásná dvouplotýnka se tedy změnila v nepotřebné harampádí a já mohl opět s láskou a vděkem vzpomínat na svoji duchapřítomnou ženu Jitku, která mi vnutila můj horolezecký vařič ještě zářící novotou. Budiž Davidovi přičteno k dobru a jako omluva, že Karel prý mluvil jen o vařiči, ne o bombě, když spolu naposledy mluvili o nutném vybavení.

Všem čtenářům tímto velmi doporučuji přesně a do důsledku specifikovat předem požadavky na eventuelní další členy jejich výprav. Neboť by se vám také mohlo stát, že někdo má vzít např. stan, ale nevezme konstrukci a kolíky, nebo jiný má vzít čaj a nevezme rum, nebo v nejhorším případě další má jet sám s batohem a najednou, z ničeho nic veze kufr i s manželkou.

Zde bych poznamenal, byť 100 % milující a ženu uznávající muž, že několikráte zmiňované pravidlo správného cestovatele řečeno Karlovými ústy je bohužel pravdivé: „Se ženskou na vandr, to je poloviční sranda a dvojnásobné náklady!“

Přes maďarské roviny

Abych se ale vrátil oklikou k naší cestě. Řízení vozidla přes Maďarsko je neskonalá nuda a otrava. Pokud by člověk položil cihlu na plyn a zašprajcoval volant, tak se za několik hodin probudí na druhé straně Uher a je odpočatý z příjemného spánku. Jako cyklo-výprava jsme si dovolili odhadnout, že počet prodaných horských kol se v této zemi může blížit k optimistické prognóze 100 ks. Aby totiž člověk ucítil příjemně palčivou bolest ve stehnech a lýtkách z cyklistické vyjížďky, musel by zřejmě zahučet do brázdy s extrémně pálivou maďarskou paprikou.

Na Maďarsko-Rumunských hranicích nás chvíli do úzkých dostala obrovská chyba ve vydání kurzovního lístku Mladé Fronty. Otištěná informace o Rumunsku totiž hlásala kurz 100 Lei za 1 Kč, což byl přehmat o celou jednu desetinnou čárku. Skutečnost je totiž cca 1000 Lei za 1 Kč. Po handrkování a směně u benzinky se z nás rázem stali několikanásobní milionáři. Naše hotovost činila dohromady 9,5 milionu.

Polní cestou do Svaté Heleny

Bohužel počasí nám moc nepřálo a neustále pršelo. Tiše jsme všichni doufali, že se obloha snad v dalších dnech vybere a cyklistický pánbíček k nám bude milosrdný. Po cca 10 hod jízdy konečně stála u silnice opuštěná cedule Sv. Helena 5 km. Co bylo ale divné, že cesta vedoucí vzhůru do hor byla spíše lepší kamenitou polňačkou.

Za hustého deště a poměrně chladného počasí se náš vůz vyškrábal nahoru a když už to vypadalo, že jsme asi zabloudili a jezdíme kdesi po kopcích, objevily se první domky a cedule s českým nápisem – Vítáme vás ve Svaté Heleně.

Co čert a náhoda nechtěli, hned na křižovatce jsme potkali Petra Hrůzu, o kterém bylo psáno na internetu jako o jednom s „bytných“ na Sv. Heleně, takže jsme si hned domluvili ubytování. Naše první návštěva však směřovala kam jinam než do hospody, či spíše obchodo-hospody, kde jsme celí unavení, ale šťastní ochutnali první pěnivé moky rumunských pivovarů. Poprvé nás zde také oblažil příjemný pocit z všudypřítomné češtiny, která tady uprostřed nesrozumitelné rumunštiny zněla ještě líbezněji.