Články

Z městečka AlQasr se mi odjíždělo velice těžko. Ráda bych tam ještě zůstala, ale vlak do Luxoru jezil pouze jednou týdně, což znamenalo, že bych musela zůstat dalších sedm dnů a to bylo moc.

Jak jsem si zjistila, z Kharga oáz jezdil do Luxoru pouze jeden spoj. Byl to pouštní vlak třetí třídy, který ještě ke všemu jezdil jednou týdně – v pátek. Autobusy byly častější, ale jezdily přes Assyut, což byla několika set kilometrová zajížďka.

Na cestě jsem byla téměř tři týdny a únava byla znát. Čím víc jsem se blížila k hranicím se Súdánem, tím větší problém bylo sehnat něco pořádného k jídlu. Víceméně jsem se živila už jen nedopečenými bílými rohlíky s jogurtem.

Nejnepříjemnější část výletu do chrámů blízko súdánské hranice bylo vstávání ve tři hodiny ráno. Z hotelu nás jelo víc a do Abu Simbelu jsme jeli s policejním doprovodem, ve kterém bylo dobrých dvacet autobusů a mikrobusů ještě víc. Zato policejních aut velmi poskrovnu.

Nedaleko od indonéské Jogyakarty se ve vesničce Imogiri nachází nejvýznamnější královské pohřebiště na Jávě. Od roku 1645 se zde pohřbívají příslušníci královských rodů z Jogyakarty a Surakarty.

Bylo to tu, cesta, kterou jsem poslední měsíc intenzivně plánovala. Zpočátku mě Jordánsko vůbec nelákalo, nevěděla jsem o něm zhola nic. Jenže mi končilo tříměsíční izraelské turistické vízum a já jsem potřebovala další. Neměla jsem na výběr, vycestovat jsem musela. Jediné dvě země na Blízkém východě, do kterých mi byl povolen vstup, bylo právě Jordánsko a Egypt. Měla jsem jenom týden volna a tak byla volba jasná – Jordánsko.

Vstávala jsem brzy ráno. Když jsem se podívala z okna, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Všude mrtvo, nikde ani jediný človíček a po včerejších zácpách ani stopy. Večer jsem dostala od majitele hotelu lísteček, na kterém bylo arabsky napsáno, kam jedu, pro případ, že bych si nevěděla rady. Tentokrát jsem se rozhodla navštívit druhou největší perlu Jordánska, město Jerash.

Po večerní procházce Ammanem a vynikající večeři jsem opět usínala za chůze. Z posledních sil jsem se dopotácela do hotelu a hurá rovnou do postýlky. Když nám kdysi ve škole říkali, že teplota v poušti během noci klesá dokonce i pod nulu, nevěřila jsem. Ve dne bylo horko, ale se západem slunce se značně ochladilo. Tak moc, že jsem se v noci vzbudila zimou. Měla jsem na sobě nátělník, dvě trička s krátkým rukávem a jedno s dlouhým, mikinu ,bundu a dvě deky. Stejně jsem se nedokázala zahřát a celou noc jsem se třásla zimou. Těšila jsem se na ráno, až zase vysvitne sluníčko a já se trošičku ohřeju.

Budík mi zazvonil velmi brzo, protože jsem se do Ammanu chtěla dostat co nejdřív. Majitel hotelu mě neustále přemlouval, abych zůstala déle. Ale i kdybych chtěla sebevíc, další den jsem se musela vrátit do Izraele a času jsem tudíž neměla nazbyt. Jedna noc v Ammanu a hurá zpět do Země zaslíbené, která byla momentálně už rok na pokraji války (jak se všude psalo).

Naši cestu začínáme stylově již ve Frankfurtu. Let do Bangkoku máme totiž s Thai Airways. Křídlo našeho Jumba je ozdobené fialovým znakem orchideje a sympatické letušky, které nás celou cestu ládují a napájejí, jsou také ve fialových úborech.

Strhující příběh země, která dodnes patří k nejchudším na této planetě. Etiopie, starším jménem Habeš, je překvapivě nejstarší křesťanskou zemí na africkém kontinentu – a druhou nejstarší na světě vůbec. Je také zemí mnoha protikladů – mnoha historických i etnických křižovatek.

Třetí z trojice velkých historických měst Uzbekistánu, okouzlující tyrkysový Samarkand, je pro mnohé téměř synonymem pro Hedvábnou stezku. Skutečně, společně s Bucharou byl jejím klíčovým městem. Zatímco asijské obchodníky i učence vždy přitahoval, pro Evropany zůstával tajemným městem dalekého Orientu.