HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hrůzná cesta do Luxoru pouštním vlakem

Hrůzná cesta do Luxoru pouštním vlakem

Udoli kralu

Jak jsem si zjistila, z Kharga oáz jezdil do Luxoru pouze jeden spoj. Byl to pouštní vlak třetí třídy, který ještě ke všemu jezdil jednou týdně – v pátek. Autobusy byly častější, ale jezdily přes Assyut, což byla několika set kilometrová zajížďka. Dalším důvodem hovořícím proti byl fakt, že v provincii Assyut je bezpočet teroristů, kteří bezdůvodně střílejí turisty. Statistiky hovořily jasně – zastřelen byl každý druhý turista, který tuto provincii navštívil. Zpočátku jsem přemýšlela, jestli jet výše zmíněným autobusem nebo vlakem třetí třídy, které jsou známé jako „ty co hoří“. Nakonec ale zvítězil vlak.

Pikapem jsem se dopravila na nádraží, které bylo opravdu nádherné. Před budovou sněhově bílé barvy byly záhonky s květinami, lavičky a dokonce i odpadkové koše. Koupila jsem si jízdenku a čekala, až přijede vlak. Na cestu jsem se moc netěšila, protože měla trvat osm hodin. To jsem ještě netušila, že ve finále to bude téměř hodin dvanáct a jaké další hrůzy mě čekají.

Vlak hrůzy

Kde končí peníze turistů?

Procházka po luxorských památkách

Smlouvání na nákupech

Večer jsem se vypravila na nákupy. Vybrala jsem pár dárků a pro sebe jsem si koupila poklad, který jsem nosila v ruce po celý zbytek expedice, pečlivě jsem ho opatrovala v Izraeli a dokonce i v letadle, když jsem se vracela domů. Koupila jsem si deset pomalovaných papyrů. Stály mě jmění, i když jsem se s prodavačem dohadovala téměř hodinu a nakonec z původně požadované částky slevil 120Lb. Byla jsem šťastná.

Proto mě nerozházela ani příhoda s prodavačem, který hlásal, že mi prodá trička za 5Lb. Několikrát jsem se ho ptala a i on sám o této ceně neustále hovořil. Rozhodla jsem se, že koupím trička tři. Prodavač měl radost a pozval mě na čaj. Když došlo na placení, najednou už tričko nestálo 5Lb, ale 13 Lb. Byla jsem docela překvapená, chvíli jsem na prodavače zírala a potom jsem odešla. Vyběhl za mnou z obchodu a nejdřív smlouval. Potom škemral, že kouří marihuanu a potřebuje na ni peníze. Když jsem mu odpověděla, že jeho narkomanie není můj problém, rozzuřila jsem ho tak, že požadoval zaplatit i čaj, na který mě předtím pozval. Zamávala jsem mu a šla jsem dál.

I když na zpáteční cestě jsem se jeho obchodu raději vyhnula. Ještě se mi podařilo objevit obchod s knihami, kde jsem si koupila publikaci o Egyptě a malou knížečku s fotografiemi maleb z hrobek v Údolí králů a královen. Usínala jsem naprosto spokojená.

Na kole do Théb

Západní břeh

LuxoruProjela jsem malou vesničkou, když jsem nedaleko cesty, uprostřed malých políček, uviděla Memmonovy kolosy. Dvě obrovské sochy je všechno, co zbylo z kdysi majestátného pohřebního chrámu. Pokračovala jsem do Medinet Habu, k chrámu Ramsesse III.Odtud k místu zvanému Ramesseum a k méně navštěvovanému chrámu Setiho I.Ačkoliv byl malý, byl nádherný. Objevila jsem tu obrovskou ruku zaťatou v pěst, vytesanou z kamene, s naprosto precizně vypracovaným palcem a pečetí.

Bylo poledne a já jsem před sebou měla nejnáročnější a hlavní část výletu – Údolí králů a královen. Cestička stoupala a mizela ve skalách. Byla jsem unavená, bylo horko a vítr foukal proti mě, když jsem si všimla velice optimistické značky se sloganem „Usmívej se, jsi v Luxoru“!

Vstupenka do Údolí králů byla drahá a zahrnovala vstup pouze do tří hrobek. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, kam půjdu. Nakonec jsem si vybrala hrobku Tuthmosis III. (č.34),Ramses III. (č.11) a Tawset/Sethnakt(č.14). Nechtěla jsem zbytečně utrácet peníze za povolení k použití foťáku, které se muselo kupovat zvlášť do každé hrobky. Proto jsem chodila se skupinkami zájezdů, uvnitř hrobky jsem se pokaždé nenápadně ztratila a tajně fotila. Hlídač mě přistihl pouze jednou a tehdy mě, ostatně jako už po několikáté, zachránila kartička zakoupená v areálu pyramid.

Hrobky byly nádherné. Zprvu jsem byla docela udivená, že Théby jsou vlastně díry do skály. Šla jsem po asfaltové cestě a všude kolem byly upravené vchody, před kterými vždy stála cedule s popisem hrobky. Byla jsem naprosto uchvácená. Hrobky se skládaly z několika místností spojených tunely. Každý milimetr zdí byl popsaný a pomalovaný výjevy z Knihy mrtvých. Vše se zachovalo v nádherných barvách.

Z Údolí králů jsem se vypravila zpět stejnou cestou, kudy jsem přijela. Tentokrát se mi jelo lépe – až k prodejně vstupenek jsem frčela dolů z kopce. Zastavila jsem se ve vesnici, kde žili dělníci, kteří usilovně pracovali na tvorbě hrobek. Bylo to jakési údolí, plné zbytků hrobek ve tvaru malých pyramid a základů budov.

Napadlo mě vylézt na jeden z vysokých kopců, které údolí obklopovaly. Dalo to sice dost práce, ale výhled stál za to. Celé údolí jsem měla jako na dlani a mohla jsem si prohlédnout i stavbu, která byla obklopena vysokými, dnes už dosti šišatými hradbami. Směrem na druhou stranu jsem viděla až k Nilu. Kolem něho se nacházel úzký pruh úrodné půdy, kde jsem rozeznala vesničany obdělávající svá políčka. Byla to nádhera. Byla jsem už unavená a nejradši bych odtud, z vrcholku kopce, pozorovala západ slunce. Ale musela jsem dál.

Čekal mě poslední bod mé výpravy – Údolí královen. Naštěstí to bylo jen pár minut cesty z dělnické vesnice. Bylo už pozdní odpoledne, a proto když jsem dorazila na místo, prodavači suvenýrů ani nevylezli ven ze svých krámků. Prohlédla jsem si jediné čtyři otevřené hrobky a cestou zpět do Luxoru jsem přemýšlela, kolik pokladů se v horách ještě asi skrývá….

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí