HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cesta do Eilatu a návštěva starobylé Petry

Cesta do Eilatu a návštěva starobylé Petry

Bylo to tu, cesta, kterou jsem poslední měsíc intenzivně plánovala. Zpočátku mě Jordánsko vůbec nelákalo, nevěděla jsem o něm zhola nic. Jenže mi končilo tříměsíční izraelské turistické vízum a já jsem potřebovala další. Neměla jsem na výběr, vycestovat jsem musela. Jediné dvě země na Blízkém východě, do kterých mi byl povolen vstup, bylo právě Jordánsko a Egypt. Měla jsem jenom týden volna a tak byla volba jasná – Jordánsko.


Aqaba, Jordansko

Seděla jsem na zemi ve vestibulu telavivského hlavního autobusového nádraží a čekala na půlnoční autobus do Eilatu. Do svého malého batůžku jsem si kromě nejnutnějších věcí zabalila také nějaké jídlo. Slyšela jsem, že potraviny se převážet nesmí, ale riskla jsem to. Byl totiž Ramadán, svatý měsíc muslimů, během kterého se od východu do západu slunce nesmí jíst ani pít a já netušila, jestli vůbec nějaké jídlo někde seženu. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, kam pojedu…

Kudy do Eilatu?

Byla jsem dost unavená a počítala jsem s tím, že se v autobuse vyspím. Jenže byl prosinec a židům začínala Channuka – chudá obdoba našich Vánoc. Byly prázdniny, a tak jela spousta mladých uřvaných lidí. Ani oka jsem nezamhouřila a když jsme kolem páté hodiny ranní dorazili do Eilatu, docela se mi ulevilo.

Po výstupu z autobusu ale následoval šok. Nejenže autobusové nádraží stálo někde úplně mimo centrum města, ale nikde nebylo žádné značení. Ani v angličtině, ani v hebrejštině. Když jsem ucítila závan chladného vzduchu, naplno jsem si uvědomila, že je prosinec… No, pěkně to začalo. Vytáhla jsem mapu a nějak jsem z ní vydedukovala, že se musím vrátit po směru, kudy jsme přijeli. Navlekla jsem na sebe všechno oblečení, co jsem měla, a vydala jsem se na cestu.

Když jsem dorazila ke směrovce s nápisem JORDAN – AQABA, začalo svítat. Citelně se oteplilo a začaly se rýsovat nádherné hory, které Eilat a Aqabu obklopovaly. Na hraničním přechodu jsem byla k údivu všech celníků o půl sedmé ráno. Veškeré formality zabraly 30 minut, i když jordánští celníci zkoumali víc mě než to, co píšu do dotazníku. Zřejmě jsem se hezky usmívala, protože i přes zákaz převážení potravin mi nic nezabavili.

Nuda v Aqabě

Do Aqaby jsem si vzala taxi za 5JOD. Bylo to docela dost peněz, ale vzhledem k rozsáhlosti města a neexistenci značek jsem byla ráda, že nemusím nic hledat. Řidič mi začal nabízet odvoz do Petry, jak jsem očekávala. Původní částka zněla na 100JOD, což bylo víc peněz, než jsem měla na celý týden. Když jsem mu řekla, že mikrobus stojí 2,500JOD (1JOD =1000fills) začal se ospravedlňovat tím, že je Ramadán a tudíž nic nejezdí. Debatu nakonec ukončil argumentem, že není turistická sezóna a nikam se nedostanu. Řekla jsem mu, že nikam jet nepotřebuju, a vystoupila v centru. Mikrobus samo sebou jel, ale až kolem 9. hodiny. Měla jsem spoustu času, a tak jsem se vypravila na průzkum města. Ze všech sil jsem se snažila ignorovat onoho taxikáře, který mě neustále otravoval a vypařil se až s příjezdem mikrobusu.

Objevila jsem docela pěkný hrad, který stál na břehu moře. Sedla jsem si na pláž, poprvé v životě jsem si namočila nohy do Rudého moře a dala si snídani z vlastních zásob. Vzhledem k tomu, jakou jsem svými dlouhými světlými vlasy poutala pozornost, zakryla jsem si hlavu babiččiným šátkem a chodila jsem tak během celé expedice.

V Aqabě byla nuda, a tak jsem příjezd mikrobusu uvítala s neskrývanou radostí. To jsem ještě netušila, že v něm budu 2 hodiny čekat na další pasažéry…

Vypolstrovaný mikrobus

Konečně jsme se rozjeli a bus si to vesele namířil směrem k Saúdské Arábii. Ihned se mi vybavil moment, kdy jsem jako patnáctiletá letěla z prázdnin v USA domů. Vůbec mě nevzrušovalo, že sedím v hale, kde jsem měla jako jediná světlou pleť a nebyla jsem zahalená. Začalo mi to být divné až 10minut před odletem, a to jen z toho důvodu, že nezačalo odbavování cestujících. Takřka na poslední chvíli jsem zjistila, že došlo k nějakým změnám a moje letadlo letí z druhého konce haly. Dodnes přesně nevím, jak se mi podařilo doběhnout včas… Myslím, že můj flexibilní přístup a myšlenky typu „vždyť někam dojedu, tak co“, pramení právě tady.

Mikrobus jel stále směrem k Saúdské Arábii. Celý jeho vnitřek byl vyzdobený třásničkami – na stropě, kolem oken, na palubní desce… A neuvěřitelně zaprášený. Jakmile jsme vyjeli za město, okolní skály hrající všemi barvami od zelené, přes červenou až po černou se vztyčily do hrozivé výše. Řidič pustil melodickou arabskou hudbu a všichni začali kouřit. Já jsem se dusila, pozorovala jsem krajinu a přemýšlela, proč je mikrobus tak vypolstrovaný.

Pochopila jsem to v momentě, kdy řidič najednou prudce odbočil na něco, čemu se ani nedalo říkat cesta, a já jsem se několikrát praštila do hlavy. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem spatřila sráz, po jehož okraji jsme jeli. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to vůbec nemusím přežít, zvlášť když se pod srázem začínala objevovat rozbitá auta. Vypadala jako papír, zmačkaný a zmuchlaný do kuličky. Řidič dokonce několikrát zastavil a odklízel kameny ze silnice, abychom mohli projet… Byla to zřejmě nějaká zkratka, kterých jsem v následujících dnech poznala ještě několik.

Jordánská perla Petra

Nakonec jsem usnula, jako vždycky. Probudila jsem se právě včas, když jsme přijížděli do Wadi Mousa. Uprostředhor se najednou z ničeho nic objevila vesnice, která se táhla podél silnice v délce 5 km. Na jejím konci se někde nacházela Petra, bájné Město rudých růží

Centrum města a veškerého dění tvořil kruhový objezd, kde měl autobus konečnou. Plna očekávání jsem se s mapou v ruce vyřítila ven, ale najít cestu do Petry mi zabralo ještě chvíli času. Měla jsem obrovské štěstí, protože vstupné bylo poloviční. Zaplatila jsem, zhluboka jsem se nadechla a vyrazila …

Šla jsem po široké prašné cestě. Kolem se postupně začínaly zvedat skály a v nich jsem rozeznávala nedokončené objekty – různé kvádry a sloupy. Cesta se postupně zužovala, až vyústila do jakési průrvy. Skalní masiv byl před mnoha tisíciletími rozerván tektonickými pohyby na dvě části, tyčící se do výšky až 250 metrů, a já jsem šla mezi nimi. Něco tak úžasného jsem nikdy neviděla a myslím, že už nikdy neuvidím (pokud Jordánsko nenavštívím znovu. To znamená příští rok… ).

Nejdůmyslnější byly žlaby, kterými se do skalního města přiváděla voda, kdysi vyložené modrými kachlíky. Byly vytesány do obou stěn masivu a skály byly v těchto místech úžasně hladké. Průrva nazvaná „As-Sig“ byla dlouhá 1,5 km. Přesto mi trvalo celou věčnost, než jsem jí prošla. Neustále jsem se zastavovala, fotila a přemýšlela, jaké to tu za dob největší slávy asi bývalo.

V nejužším místě byla průrva jen 2 metry široká a vyústila v jakési nádvoří, kde mě čekal ten největší zážitek a klenot Jordánska. Byla jím „Pokladnice“, nádherný chrám vytesaný do růžové skály. Jenom jeho samotná vchodová část měří 3,5 metru a výtvor celý dokonce 45 metru…

V Petře jsem strávila celý den. Ačkoliv zabírá tisíce kilometrů čtverečních, já a japonská turistka jsme byly jediné dvě osoby (kromě majitelů velbloudů a koní), které se v kamenném městě potulovaly. Vlezla jsem všude, kam se vlézt dalo, a když začalo zapadat slunce, byla jsem tak unavená, že jsem zpátky do Wadi Mousa málem ani nedošla.

Ubytovala jsem se v prvním hotelu, který jsem našla, zajistila jsem si ranní mikrobus do Ammanu a usnula v momentě, kdy jsem uviděla postel. Ještě než jsem k ní došla… Dokonce mě nezaskočilo ani to, že jsou se mnou v pokoji dva kluci (zaskočil mě spíš ten bordel, který jsem uviděla. Měli věci poházené po zemi, na postelích… Nikde ani centimetr volného místa !!!) .

Zkušenosti čtenářů

Rarášek

Zmatený článek zmatené slečny, dva kluci na pokoji a ona usne…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí