HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

K pouštní pevnosti Ayaz Kala

K pouštní pevnosti Ayaz Kala

V západním Uzbekistánu není mnoho míst, kam vyrazit do terénu. Z jihu je ohraničen Turkmenistánem, ze severu pouští Kyzylkum. Můžete samozřejmě vyrazit jen tak do pouště, ta má svoje kouzlo. Pokud ale nemáte vlastní transport a dobrou mapu, je to problém. Zhruba 100 km severně od Chivy se však nachází relativně snadno dostupné místo zvané Ayaz Kala, kde se na okraji pouště nachází prastará pevnost a slané jezero.

Ayaz Kala

Jako sardinky

Náš krásný čistý pokoj v Chivě sice stále lákal k nicnedělání, nicméně když jsme si dostatečně odpočinuli po náročném tranzitu Turkmenistánem a výletu k Aralskému jezeru, vyrážíme do pouště k Ayaz Kala. Přestože se v turistických kancelářích o tomto místu ví a ochotně vám zařídí za těžké peníze taxík, běžní turisté tam nejezdí.

Vracíme se nejprve do Urgenče. Zjistili jsme, že veřejnou dopravou se dostaneme až do města Boston. Cestování v Uzbekistánu je pro našince usnadněno jedním z pozitivních důsledků ruské okupace Střední Asie: většina dospělých totiž umí rusky. Když tedy cokoliv nevíte, zeptáte se, což v zemích jako například Čína nebo Írán tak jednoduché není. Nejprve ale musíme do Biruni, hned na druhém břehu Amudarji. Průvodčí nás cpe do právě odjíždějícího stařičkého autobusu, o kterém jsme si původně mysleli, že s batohy nemáme nejmenší šanci. Průvodčí ale ještě přibírá čtyři další pasažéry. Už vím, jak se cítí sardinky v konzervě. Větší starost mi ale dělá, aby moje drahá polovička nepropadla dírou ve shnilé podlaze.

Opět jako sardinky

Na břehu Amudarji autobus kupodivu končí. Lidé se kamsi rozprchli, zbytek naskákal do sdílených taxíků. Pro nás ale platí „cizinecká“ cena, takže přecházíme pontonový most pěšky a tam se uvidí. Amudarja je zde široká snad 500 m, hodně kalná a proud nečekaně silný. Kotví zde několik bárek. Břehy jsou zarostlé topolovými háji.

Na druhé staně nás odchytává policajt. Nejde o kontrolu, zve nás na čaj. Hlídá most, což spočívá v tom, že vysedává společně s několika chlapy před služebnou. Zajímá ho jako obvykle, odkud jsme, jestli jsme manželé, jestli je to u nás po rozpadu Sajúzu taky taková bída a kolik se vydělává. Sám prý dostává asi 150 $ měsíčně. Po dobré půlhodince nás z úřední moci nasazuje do prvního volného auta, aby nás hodili zbývajících pár kilometrů do Biruni. Řidič nic nenamítá, a dokonce s námi zajíždí až k autobusům do Bostonu.

Rychle kupujeme šašlik (jehněčí špíz) k obědu, protože se za chvíli odjíždí. Minibus se totiž už naplnil, resp. pře-plnil. Do dvanáctimístného Fordu nás tlustý řidič naskládal včetně dětí 24. Přece nepojede poloprázdný. Alena zmizela kdesi mezi lidem, já sedím jako čtvrtý vedle řidiče. Držím se z otevřeného okýnka zrcátka a doufám, že zámek dveří stále funguje. Takový je typický obrázek dopravy v Uzbekistánu – a to mají benzín za 10 Kč.

Voda a poušť

Z Bostonu už musíme zbývajících 25 km taxíkem. S taxíkářem je naštěstí rozumná řeč – je to bývalý učitel, který si přivydělává ke svému mizernému důchodu. Na bazaru ještě nakupujeme dostatek jídla a vody na dva dny.

Od Amudarji až sem se táhne spleť zavlažovacích kanálu. Proti gravitaci vodu místy přečerpávají obří čerpadla. Kolem kanálů se točí život: ženy u nich na silnici myjí koberce, chlapi u nich klábosí, malé děti se v nich za bujarého veselí koupou, i větší kluci si do nich rádi skočí šipku, když jdou okolo. Evropan by však takovou vodu použil maximálně na spláchnutí záchodu. Kanály končí až před Ayaz Kalou, nějakých 50 km od řeky. Střídá je rovnou poušť.

Exotická pevnost Ayaz Kala

V této oblasti se nachází několik pevností. Jednou z nich je právě rozsáhlá zřícenina Ayaz Kala, která trůní na kopci uprostřed zvlněné pouště. Vypadá monumentálně a exoticky. Není divu, že si ji před pár lety vybrali Italové, kteří natáčeli film o Čingischánovi. Teď je předmětem zájmu britských archeologů. Historie Ayaz Kaly sahá až k přelomu letopočtu.

Šplháme nahoru, pronikáme přes pobořené hradby z tvrdého jílu a ocitáme se na velikém plochém prostranství obklopeném po obvodu ruinami někdejších staveb. Zdi a tunely poskytují osvěžující stín. Slunce i pozdě odpoledne stále nemilosrdně praží. Z hradeb je skvělý rozhled na obrovskou vzdálenost. Na jihu zavlažovaná pole, na severu poušť Kyzylkum (tzn. Rudá poušť). Asi tři kilometry dál, směrem do pouště, se blýská hladina jezera Ayaz Kala. Na východě se rýsuje na malém kopečku další pevnost.

Ayaz Kala

Pouštní jezero

V této pustině přece jen nejsme sami, pod kopcem totiž stojí pár jurt, kde se „rekreují“ bohatí Uzbekové. Jen pro zajímavost se ptáme příjemných majitelů na cenu – 30 $ na osobu, včetně jídla. Kráčíme dál rozpálenou pouští k jezeru. Prohlížíme suché stonky statné mrkvovité rostliny (Oqargan ferula), jejíž okolíky mají půl metru v průměru. Pozorujeme pouštní brouky, kteří se bezhlavě stále kamsi řítí. Slunce se už chýlí k obzoru, takže žár pomalu polevuje.

Slané jezero Ayaz Kala je velmi mělké, proto představuje ráj pro brodivé ptáky. Členité pobřeží zarostlé řídce keři a několik ostrůvků jim poskytuje perfektní útočiště. Z ostrůvků se ozývá jejich křik. Přestože má jezero jen něco přes kilometr na délku, je skutečnou oázou života.

Chvíli se koupeme, chladnější voda při dně je osvěžující. Na písečném dně leží nepříjemně kluzká vrstvička bahna, svědčí ale o „úrodnosti“ tohoto jezera. Vychutnáváme si západ slunce a pak se vracíme kousek nad jezero zakempovat. Rychle se stmívá. Červánky se pozoruhodně odrážejí v členité hladině jezera. Vypadá to najednou, jakoby ze ztemnělé krajiny svítily obrovské kaluže krve. Možná je to krev zabitého Aralského jezera.

Nezahynuli jsme

V noci bylo stále horko, musíme si ke stanu dokoupit klimatizaci. Dopoledne se vydáváme na cestu zpět do civilizace. Čeká nás 12 km do nejbližší vesnice. U jurt sice stojí dvě auta, ale nikdo se prý dnes nikam nechystá. Jdeme asi půl hodiny, když se odněkud vynořuje majitel jurt s dodávkou. A vezme nás do města, dokonce zadarmo. Z Bostonu hned pokračujeme do Biruny. Máme sice namířeno do Buchary, ale na avtovagzálu stojí připraven zajímavý přímý autobus do Moskvy. Za tři dny bychom tam mohli být. Jestli by tam ten veterán ovšem dojel!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí