HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zkáza Aralského jezera

Zkáza Aralského jezera

Myslíte, že je v lidských silách zlikvidovat čtvrté největší jezero světa? Odpověď zní bohužel ano. Přinášíme zde obraz pravdy o bývalém největším přístavu Aralského jezera – o Muynaku.

Město je dnes polomrtvé, protože pobřeží zanikajícího jezera se mu vzdálilo už na téměř sto padesát kilometrů. Lidé zde totiž žili převážně z rybolovu. Dno jezera se změnilo v poušť, ve které reznou vraky rybářských lodí. Jako výsměch celé katastrofě působí fakt, že v některých nových zeměpisných atlasech se jezero stále zobrazuje ve své původní velikosti…

Hotel Taškent

Ráno s velkou radostí opouštíme otřesný předražený hotel Taškent v Nukusu, hlavním městě autonomní oblasti Karakalpakstán, kde jsme strávili naši první noc v Uzbekistánu. Bohužel zde pro obyčejné cestovatele žádný lepší není. Tento velkokapacitní sovětský hotel by se dal směle považovat za skanzen komunistické éry. Vestibul zdobí mozaiky s dělnickými motivy, personálu je v hotelu víc než hostů a pokoje jsou tak zničené, že i ta nejvybydlenější pražská kolej by proti nim byla luxus. Židlička, na kterou jsem si chtěl původně stoupnout, abych dotáhl žárovku, se mi rozpadla pod rukama na prvočinitele. Nepochopil jsem, že byla jen nastražená jako dekorace.

Koupelny jsou vybaveny soudkem se zahnívající vodou na splachování, protože tekoucí voda se pouští pouze od devíti večer do půlnoci. V jedenáct, když jsme byli zrovna v polovině mytí, jsem musel dojít pořádně rusko-česky vynadat laxnímu personálu, aby ji milostivě ještě na tu jednu hodinu pustil. Tento hotel je prostě fenomén. A to jsme ve velkém městě. Co nás tedy čeká ve zbídačeném Muynaku! Hotel Taškent pro nás paradoxně představoval nejdražší a zároveň nejhorší ubytování v celém Uzbekistánu.

Cesta do minulosti

Přímo před hotelem čekáme na autobus do Muynaku, chceme se totiž podívat do bývalého přístavu u (bývalého) Aralského jezera. Cesta vede rovinou protkanou sítí zavlažovacích kanálů, které napájejí zejména plantáže bavlny.Po skoro čtyřech hodinách jízdy se ocitáme o 200 km dál a jakoby o 30 let zpátky v čase. Na první pohled je v Muynaku více domů než lidí. Počet obyvatel klesl z asi 30 000 na 2 000. Veřejné budovy chátrají, po odlivu obyvatel jsou už dávno zbytečné. Pozitivně laděná sovětská hesla i citáty současného prezidenta Karimova vyvedená na jejich stěnách zde nyní působí víc než ironicky.

V budově obecního úřadu sídlí malé muzeum, které by mohlo být pomníkem Aralskému jezeru. Ukazuje idylické malby a dokumentární fotografie zachycující život rybářů a jezero před katastrofou. Dále obsahuje rybářské nástroje a také rybí konzervy, které se zde vyráběly ve slavné konzervárně. Ředitel a správce v jedné osobě nám ukazuje album fotografii z této konzervárny, která kdysi zaměstnávala několik tisíc lidí.

Bílé zlato

Co zapříčinilo zkázu Aralského jezera? V roce 1954 začali sovětští soudruzi realizovat plán na přeměnu středoasijských pouští na světové centrum produkce bavlny výstavbou sítě zavlažovacích kanálů. SSSR získával exportem bavlny, tzv. „bílého zlata“, tolik potřebné valuty. Zároveň se stal v její spotřebě nezávislým na USA a Číně.

Voda byla odváděna z řek Amudarja a Syrdarja, které Aralské jezero zásobovaly. Následky vysychání jezera se začaly projevovat už na začátku 60. let, přesto se plantáže rozšiřovaly. Zavlažování půdy v takto horkém podnebí samozřejmě vedlo k jejímu zasolování, proto se také zavlažování dále zintenzivňovalo ve snaze soli vymývat (což nepomohlo). Řeky tak nakonec Aralského jezera vůbec nedosáhly. Západ o aralské katastrofě tušil ze satelitních snímků. Oficiálně však doposud utajované zprávy vyšly najevo až po rozpadu SSSR. A stav v roce 2006? Hladina jezera zaujímá pouhou čtvrtinu původní plochy, objem vody klesl na jednu desetinu, koncentrace solí se ztrojnásobila, břehy se vzdálily zhruba o 100 km a jezero se poklesem hladiny rozdělilo na tři části. Pokud se nestane nic pozitivního, očekává se, že toto původně čtvrté největší jezero světa úplně zmizí do roku 2020.

Aralská poušť

Protože Aralské jezero bylo důležitým klimatickým regulátorem okolních pouštních a stepních oblastí, jeho vysychání výrazně změnilo klima celého regionu směrem k extrémnějším podmínkám. Přilehlé stepi se mění v poušť procesem známým jako dezertifikace. Za pár let budeme do map zakreslovat nový útvar – Aralskou poušť. Místo vlastního jezera totiž vzniká solná poušť. Navíc solný prach roznášený větrem, slané deště a slané mlhy obsahují škodlivé součásti umělých hnojiv a pesticidy (včetně DDT), které se používaly na plantážích.

Ty samé škodliviny se nacházejí i v podzemní vodě. Voda ze studen kolem bývalého Aralského jezera je podle norem jedovatá. Místní lidé ji ovšem stále pijí, protože jim nic jiného nezbývá. V Muynaku by to mohl vyřešit plánovaný vodovod. Přestože už několik mezinárodních fondů na něj poskytlo peníze, taškentské vládě se nějak „rozkutálely“. Tato sůl a škodliviny ve vzduchu i ve vodě fatálně ovlivňují zdraví lidí v širokém okolí. Mnoho studií prokázalo dramaticky zvýšený výskyt rakoviny, anémie, tuberkulózy a dětskou úmrtnost až 9 %. Vinou suššího klimatu, zasolených půd a vysoké koncentrace toxických látek samozřejmě také stále klesají výnosy bavlny, kvůli které se se zavlažováním začalo.

Kdo mohl, odjel

Nacházíme jediný místní hotel jménem Oybek – nemá tekoucí vodu, sprchuje se ze sudu na dvorku, cena totálně přemrštěná. Budeme tedy kempovat za městem. Po usilovném hledání narážíme na obchůdek s potravinami. Sortiment zboží je velmi omezený, stejně jako všude v Uzbekistánu: voda, limonády, pivo, vážené oplatky, bonbóny, jeden druh rybiček, hovězí konzerva, kondenzované mléko, rajčata a chléb. Obědváme tedy na ulici rybičky s chlebem, přitom se kolem nás pasou kozy.

Žádáme ještě prodavače o pohlídání batohů. Souhlasí a navíc nás ještě zve čaj. Jmenuje se Čingis. Z obchodu vstupujeme přímo do obýváku zařízeného jen koberci, nizoučkým stolkem a televizí. Paní domácí přináší čaj s mlékem. Mluví jen uzbecky, takže Činghis nám tlumočí do ruštiny její pobídky. Děti se také přišly podívat na cizince a nesměle si berou sušené meruňky, které jsme dali do placu my.

„Jak se vám tady žije?“ ptám se.

„No, v Muynaku je to špatné, obchod nás uživí, ale peníze na to, abychom se odstěhovali, nevyděláme.“

„Kolik tu teď bydlí lidí?“

„Zůstaly asi dva tisíce. Kdo mohl, odjel.“

„Dá se sehnat nějaká práce?“

„Rabóta ně tu – od té doby co před lety zavřeli konzervárnu. Spousta chlapů jezdí pracovat do do Kazachstánu nebo do Moskvy, vrací se tak jednou ročně, aby přivezli rodinám peníze. Během pár dní pak jedou zase vydělávat.“

Vinou zvýšené salinity vody a škodlivin v jezeře totiž postupně vymřely ryby, čímž přišlo o živobytí odhadem 80 000 lidí. Rybolov zde definitivně skončil v roce 1982. Od té doby Muynak umírá. Podobný osud postihl i druhý velký přístav – kazašský Aralsk na opačném konci jezera.

Čingis nám vypověděl spoustu smutných věcí. Co na to říct? Že to my jsme si kupovali ta bavlněná trička? Při takovém rozhovoru jsme úplně zapomněli, z jaké vody ten čaj asi uvařili. Pít balenou vodu si zde může dovolit málokdo.

Hřbitov lodí

U rozpadajícího se kina s vymlácenými okny, před nímž se pasou a močí krávy, uhýbáme ven z města. Scházíme písečný sráz a za chvíli už se procházíme po dně Aralského jezera. Nepotřebujeme žádný kyslíkový přístroj – vody jezera jsou dnes odtud vzdálené 150 km. Procházíme se polopouští. Že zde bývalo dno připomínají jednak miliardy mušliček a pak hlavně nepřehlédnutelné desítky lodí, které zde roztroušeny reznou. Leží tu v písku jako na hřbitově. Některé postupně zakrývá písek, jiné pomalu požírají autogeny.

Vidět vraky lodí v poušti je zážitek nesmírně emotivní, pro nás srovnatelný snad jen s hřbitovem vlaků v Bolívii. V podstatě to nahání hrůzu, když nad tím člověk začne přemýšlet.Obcházíme pozůstatek kanálu, v němž se drží malé laguny vody a který byl posledním zoufalým pokusem o spojení muynackého přístavu s ustupujícími vodami jezera.

Je šance na záchranu?

Existují názory, že likvidace Aralského jezera byla cílená, protože i blbci muselo být jasné, že když se řeky zásobující jezero odvedou jinam, jezero bez nich vyschne. Zatímco obě jižní části se dnes považují za ztracené, pro hlubší severní část existuje plán záchrany. Kazachstán za pomoci Ruska totiž navrhuje vybudovat 2550 km dlouhý kanál z řeky Ob. Tím by se ovšem zase mohl ochladit Severní Ledový oceán, kam Ob ústí. Čeká nás tedy doba ledová?

O záchranu jižních částí není zájem možná proto, že pod Aralskou sníženinou byla objevena veliká ložiska ropy a zemního plyn, jejichž těžbu Uzbekistán plánuje. Aralská ekologická katastrofa je tragická. Ani když ji člověk vidí na vlastní oči, nemůže tomu uvěřit. Přestože se toto téma netýká přímo staré Hedvábné stezky, návštěva Muynaku s jeho mrtvými rybářskými loděmi zatím patří k našim nejsilnějším zážitkům.

Zkušenosti čtenářů

Komous

Pekny cestopisek. Ostatne napad s rekou Ob neni az tak spatny! Vzdyt se planeta otepluje, tak Ob nemusi nutne oteplovat severni pol.

Pavouk
Komous:

smutne 🙁

Honza
Komous:

Hezký článek, hezké fotografie. Jen jsem neuměl si přečíst příspěvky v diskuzi. A můj osobní názor na cestu TAM: já bych tam nejel, zkušenosti s mizernými hotely a pohrdáním přírodou je mi líto financovat. Je spousta hezčích míst na světě a nepíši to proto, že bych se chtěl vyhýbat problémům tohoto světa. Nad Ruskem a spol. jsem zlomil hůl už dávno.

Karel Fšudebil
Honza:

Jeď třeba do Černobilu.

Honza
Komous:

holt jsme zase jednou poručili větru, dešti…

Dave
Komous:

Hezkej clanek.

Karel
Komous:

takze to co rikali ve filmu "Neprijemna pravda" si autor patrne nevymyslel. http://www.climatecrisis.net/

michal

jsou to dobre stranky jak neco je to proste vsechno co jineho dodat

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí