Články

Originální a humorný cestopis po různých koutech světa od Martina Úbla, autora bestselleru Stezka Českem.

Galapágy patří k nejkrásnějším ostrovům světa, na tom se shodne většina cestovatelů, která měla to štěstí tohle ekvádorské souostroví navštívit. Příroda tady v rozmanitosti a pestrosti rozhodně nešetřila – kromě želv sloních tu můžete potkat lachtany, velryby, albatrosy a desítky dalších unikátních druhů zvířat a rostlin, kochat se jedinečnými scenériemi aktivních sopek, užívat si koupání, nekonečných pláží a teplého moře.

23. ročník festivalu opět nabídne několik výjimečných filmů, které měly premiéru letos nebo loni v indických kinech. Program je jako vždy velmi pestrý a každý si jistě vybere film, který se mu trefí do noty. Festival přivítá od 8. do 10. října již tradičně pražské kino Světozor a v neděli 11. října pak vše zakončí taneční galavečer Bollywood fiesta v divadle Rokoko v rámci doprovodného Festivalu indického tance.

V mládí se rozhodla stát se profesionální dobrodružkou a tento sen si beze zbytku plní. Už dvanáct let cestuje po světě bez letadel, pěšky, stopem (ale třeba i na kole, packraftu nebo autem s obytnou vestavbou) a s minimem peněz. Viktorka Rys přešla Karpaty, Balkán i Kavkaz, půl roku žila na Islandu a při svých cestách zažila chvíle hlubokého štěstí i situace, kdy šlo o život. V rozhovoru vypráví o tom, co ji v životě inspirovalo, co pro ni znamená pojem komfortní zóna, jak řeší práci na cestách i jak se dá dobrodružstvím živit. A vysvětluje také, proč za ním ani zdaleka nemusíme vyrážet na druhý konec světa.

Uzbekistán si většina cestovatelů spojuje se Samarkandem, Bucharou a Chivou. Jedno z nejsilnějších míst země ale leží daleko od slavných měst Hedvábné stezky. Aralské jezero vypráví příběh sovětských ambicí, ekologické katastrofy a krajiny, která se během několika desetiletí změnila k nepoznání.

Většina cestovatelů míří do jihovýchodní Afriky spíše na safari, Šebestián Bok to ale vzal z úplně jiné strany. Během dvou měsíců prošel Tanzanii, Malawi, Zambii a Botswanu, urazil stovky kilometrů po svých a další tisíce kilometrů stopem. Setkával se s lidmi, kteří bělocha viděli vůbec poprvé, dobrovolničil a poznával Afriku z perspektivy, kterou běžný turista nezažije. V rozhovoru vypráví, proč ho přitahuje nejistota, co všechno člověka naučí cestování mimo komfortní zónu a proč za dobrodružstvím nemusíme vyrážet nutně až na vrcholky hor.

Když se řekne Ibiza, většině lidí se vybaví především slavné kluby, elektronická hudba, noční život a nekonečné večírky. Jenže to je jen jedna z mnoha tváří tohoto středomořského ostrova. Stačí se vzdálit od rušných letovisek a objeví se úplně jiná Ibiza – ostrov bílých vesnic, starobylých hradeb, venkovských usedlostí, tradičních slavností, hippie trhů a receptů, které se zde předávají z generace na generaci.

Na mapě jsou Falklandské ostrovy jen pár teček v jižním Atlantiku. Přiletíte sem a zjistíte, že mapa pěkně lže. Před vámi jsou stovky ostrovů, dlouhé bílé pláže bez lidí, větrem bičované útesy a krajina, ve které se silnice ztrácí kdesi za obzorem. Po pláži kráčejí tučňáci, nad hlavou vám na třímetrových křídlech proplouvají albatrosi a občas se vedle člunu objeví delfíni, protože si vás jednoduše přišli prohlédnout. A hlavně je tu prostor. Prostor sednout si na útes a nikam nepospíchat. Hodinu pozorovat kolonii tučňáků. Jít po pláži a nepotkat jediného člověka. Nebo změnit plán, protože fouká z opačné strany, než jste doufali. Právě v tom spočívá kouzlo Falkland.

Největší švýcarský kanton nabízí ledovce, čtyřtisícové vrcholy, historické vodní kanály, horská kola, nekonečné turistické stezky i tradice, které jsou tu stále živé. Tentokrát se vydáme do tří oblastí, z nichž každá ukazuje Wallis trochu jinak: Aletsch Arena pro milovníky ledovců a hor, Saas-Fee pro ty, kteří chtějí vystoupat opravdu vysoko, a Nendaz, kde se adrenalin dá snadno spojit s pohodovou procházkou podél historických zavlažovacích kanálů.

Rušné centrum s velmi autentickými obyvateli, klasickými indiánkami v nařasených sukních s buřinkou – cholitas, a hlavně nekonečné možnosti radovánek v horách a divoké přírodě hned za humny činí z této jinak poměrně komplikované metropole zatím nedoceněný klenot.

Když se řekne Bern, většině lidí se vybaví švýcarské hlavní město s podloubími, historickými kašnami a středověkým centrem zapsaným na seznamu UNESCO. Jenže stačí sednout na vlak a za necelou hodinu se ocitnete v úplně jiném světě. Místo městských ulic vás obklopí horská údolí, ledovce a trojice vrcholů Eiger, Mönch a Jungfrau, které patří k nejslavnějším v celých Alpách.

Vítejte v místě, kde voní borové lesy, křišťálově čistá jezera vypadají jako zrcadla a řeky meandrují tak divoce, že na moment ztratíte orientaci i pojem o čase. Pokud hledáte destinaci, kde vám cestu místo zástupů uřvaných turistů zkříží spíše jelen, bobr nebo přemnožený skokan s velkými gastronomickými ambicemi, právě jste ji našli. Tady, v severním Polsku jen kousek od našich hranic najdete dokonalý mix nedotčené přírody, špičkových cyklostezek i nečekaného luxusu s vůní jachtingu. Připravme si pádla, seřiďme přehazovačky a pojďme se společně podívat na fotografie z místa, které si vás rychle omotá kolem prstu.

Jestli mě něco na Ekvádoru fascinuje, tak je to neuvěřitelná rozmanitost krajiny. Fakt, že se během jednoho dne přesunete z nadmořské výšky 2800 metrů v hlavním městě Quito do 4000 metrů u laguny Quilotoa, další den přejedete do 1800 metrů do Baños, následně do Amazonie, která leží v 700 metrech, a z Amazonie to střihnete přes kopec 4100 metrů vysoký do Guayaquilu s nadmořskou výškou 4 metry!

Na Korsice jsme byli s manželkou a malými dětmi již před 15 lety a hrozně se nám tam líbilo. Letos po letech jsme se rozhodli ji opět navštívit a to již s našimi dospělými dětmi. Malé děti s námi na GR20 jít nemohly, velké děti už zase nechtěly, no, co na plat, rozhodli jsme se jít sami. Abychom s nimi byli alespoň polovinu z našeho cca 14-denního pobytu, potřebovali jsme přechod zkrátit na nějakých 5-6 dní. Nakonec z toho byly vlastně jen 3 dny přechodu v severní části a jeden samostatný výlet na Monte Renoso (2.352 m) v centrální části pohoří a neplatný pokus o výstup na Monte de Oro (2.389 m). O tom však dále v článku.

Sytě zelené borůvčí, které tady v Jizerkách v červnu teprve kvete, hluboké lesy, v nichž se zrcadlí bažiny a rašelinná jezírka, nekonečné louky, mezi nimiž se jako zlatohnědé stuhy kroutí Jizera a její potůčky. Pro tu krásu až zapomínám šlapat do pedálů. Zatímco česká strana Jizerek je plná asfaltek a proudících davů pěšáků i cyklistů, tady v polské části je výrazně klidněji. Silničky jsou většinou štěrkové a každý kilometr je objevováním – nejvíce si to užijete na gravelu nebo MTB, silniční kolo nechte doma. Perličkou je pak singletrek č. 14.