Domorodá etnika

V Tanzanii je 120 kmenu, ktere maji ruznou kulturni tradici a casto i odlisny jazyk. Navic tu zije mnoho Indu a Arabu, kteri si take zachovavaji sve tradice (napriklad zeny nosi sari). Oficialnim jazykem je tu svahilstina a na svych cestach jsem se nesetkala s nikym, kdo by svahilsky neumel. V soucasne dobe je Tanzanie zcela bez kmenovych konfliktu, lide ziji vedle sebe a uzaviraji snatky bez ohledu na kmenovou prislusnost. Na svuj kmen nezapomeli, ale casto uz pro ne neni prislusnost k nemu dulezita. Rada lidi si dobre uvedomuje, jak je touto snasinlivosti Tanzanie vyjimecna a radi se vam s tim pochlubi.

Jsou to jen výsledky našeho pozorování. Nedělám si patent na mexického znalce. A taky vím, že spoustu z uvedeného platí i pro jiné části světa. Spíš mně šlo o porovnání s našim českým světem.

Už v 19. století popisovali evropští cestovatelé směšná bambusová chřestítka, na která viděli hrát domorodé obyvatele indonéské Jávy. Byl to angklung, rytmický hudební nástroj používaný při náboženských rituálech i světské zábavě.

Po čtyřech hodinách jízdy busem z Louang Prabangu jsem se vypravila na malé vesničky na břehu řeky Nám Ou. První dojem, když sem dorazíte, tak se koukáte kolem sebe a nevíte, jestli je to pauza na toaletu nebo opravdu autobusová stanice.

První obraz z Laosu je hodně surrealistický. Stařenka v tradičním barevném kroji sedí hned za hranicí na zemi u velkého mraveniště. Neustále mravence shrabává na hromádku. Až pak mi to dochází – vždyť ona tady vlastně prodává svačinu. Mraveniště si sem z lesa přinesla v ošatce. Mravenci se ovšem nejí syroví, fuj! Nejprve je přece musíte lehce osmažit. Nejlepší prý jsou kukly. Zvířata, hmyz a rostliny ulovené či posbírané v přírodě tvoří v této z půlky stále zalesněné zemi nemalou součást potravy. Ještě letos na jaře vědci během prohlídky zboží na vesnickém trhu identifikovali tři nové zvířecí druhy, včetně zcela unikátní skalní krysy.

Je málo míst na Zeměkouli, kde Vás od civilizace dělí desítky hodin klestění se džunglí k přistávací dráze a let posléze. Cesta žádná. Míst, kde dodnes žijí “headhunters” lovci lebek. Své trofeje již dnes neloví, vláda jejich koníčku nehoví, avšak tetování na stařecké kůži napoví… kolik hlaviček padlo touto rukou. Čím víc, tím lepší manžel! Cenila se odvaha! Protože bez kuráže ti tu z lesa nikdo cestu neukáže. Ten les si říká „PRA.“ PRApůvodní PRAles, PRApodivné PRAskání, PRAstará PRAstezka, na jejímž konci budete vypadat jako PRAchobyčejné PRAse obecné!

260 kilometrů dlouhý trek územím Jaliů na nejdivočejším ostrově světa naučí mnohému. Přečtěte si, jaké druhy kanibalismu existovaly (či existují?), jak si chránit penis proti zlým duchům a jak daleko i zde postoupila „civilizace“.

Když v roce 1890 pronikl holandský dobrodruh van Rijin jako vůbec první běloch do vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi, objevil zde pozoruhodný národ, který o sobě tvrdil, že pochází z hvězd. Aby stanul van Rijin v této oblasti, izolované od okolního světa přirozenou bariérou neschůdných pohoří a prudkých řek, musel při své cestě překonat vysoké horské hřebeny zarostlé hustým tropickým pralesem. Přinesl však senzační zprávy o kmeni Torajů, který uchovává lebky nepřátel jako trofeje, zná otroctví, bydlí ve zvláštních dřevěných lodích na kůlech a jí lidské maso.

Nekonečná poušť a v ní ruiny bohatých středověkých měst, duny i beduínské stany. Cesta nejdelším nákladním vlakem světa nebo oceán plný delfínů. Směsice trhů, ušmudlaných budov, ruchu rybářských měst, vůně skromných pokrmů. Ačkoliv je to hnědá, kamenitá země, učaruje vám velmi snadno.