Články

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Od osmi ráno čekáme v rozžhavených útrobách bílého pick-upku. Ještě jsme ani nevyjeli a zadky nás už bolí z tvrdých lavic. Kolem půl dvanácté se konečně schází dostatek pasažérů, aby se řidiči „vůbec vyplatilo vyjet“. My to ale vidíme trochu jinak. Teď si už totiž nejenom vydělá, ale pořádně namaže kapsu. Kamenitý vulkanický ráz krajiny se záhy mění v poušť a my se pomalu blížíme k městečku Kalokol, poslední výspě civilizace před jezerem Turkana. Dokonce až sem vede asfaltka, protože Skandinávci zde kdysi postavili obrovský závod na zpracování ryb.

Ve většině mimoevropských zemí se smlouvá. To je špatná i dobrá zpráva. Dobrá pro ty, kdo toto starobylé orientální umění ovládají. Proto vám radíme – naučte se smlouvat!

Připomíná to peklo a také to je peklo. Přinášíme krátký fotočlánek o mužích, kteří do něj sestupují, aby vynesli trochu žhavé síry.

Dobrodruh, novinář a fotograf Martin Mykiska je jedním z mála Čechů, který cestoval Afghánistánem za Tálibánu. Jednu noc dokonce strávil na tálibánské základně v malém městečku Andchuj. Jak se spí se samopalem pod polštářem? Netlačí to?

Sledujeme úzkou pěšinku v hustém pralese. Luci tříská klackem do každého druhého kmene, protože někde vyčetla, že se tak nejlépe vyplaší zde velmi hojní sloni a buvoli a zabrání se tak případnému ataku z jejich strany. Vyčerpaní a splavení usedáme na břehu potůčku a ve vodě podivné barvy i konzistence vaříme čínské nudle. Před dvěma hodinami jsme utíkali pryč ze samburské vesnice před starcem s flintou na zádech, který nám u dřevěného kostelíku ukazoval cestu. Báli jsme se totiž, že si za to řekne o peníze. Před žebrajícími dětmi (nechápu, proč si malí Afričánci myslí, že bílí nosí v batozích jen bonbony a propisky), před starou polonahou čarodějnicí, kterou naše setkání k smrti vyděsilo, před dřevorubci s obrovskými sekerami. Co bychom teď dali za jakoukoliv živou bytost, která by nám alespoň teoreticky mohla poradit kudy kam. Na křižovatce sázíme na žlutou bahnitou stezku a po chvíli vycházíme z lesa na travnaté pláně s osamocenými osady. Přicházejí si nás od nich prohlédnout caparti v modrých přehozech i vážený pan učitel, který nás ubezpečuje, že tudy do městečka Poro skutečně dorazíme.

Slečna rozkládá jeden hedvábný šátek za druhým: „Tohle je 100% hedvábí, ruční práce. Jsou tkané tady v Burse – vidíte tu značku?“ Prohlížíme nádherné šátky, šály a pashmy z jemňoučkého hedvábí, v nepřeberném množství vzorů a barev. Obchůdky s nejlepším hedvábím dnes zabírají celý prostor Koza Han, starého bazaru s hedvábím.

Jedna z těch vzácných oblastí světa, kde i dnes můžete „objevovat“, je provincie Khorasan v severovýchodním Íránu. V historii byla součástí bohatých a mocných říší, ale dnes je to zapomenutá část i tak málo známé země. Skvostné mešity, tajemné hrobky, zapomenuté hrady a karavanseraje tu překvapí v každém městečku.

O izolovanosti Ladhackého regionu nejvíc svědčí počet jeho přístupových cest. Slovy jedna. Abych nebreptala, oficiálně existují tři. Sedlo první přístupové cesty (5329 m.n.m.) nám zasypal sníh (on nám vlastně teď v květnu ještě neroztál). Druhou přístupovou cestu přes Kašmír nám zasypali Pákistánští a Indičtí vojáci. A že ani na jednu tuhle haldu lopata nestačí, museli jsme se dolopotit do Ladhaku jinak. Nezbylo než bolavě nabourat rozpočet a vznést se přes hory.

Dál bhat je nejrozšířenějším nepálským jídlem, jež můžete ochutnat v desítkách podob. Toto je jedna z nich.