HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

RYBÁŘI OD JEZERA TURKANA

RYBÁŘI OD JEZERA TURKANA

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Od osmi ráno čekáme v rozžhavených útrobách bílého pick-upku. Ještě jsme ani nevyjeli a zadky nás už bolí z tvrdých lavic. Kolem půl dvanácté se konečně schází dostatek pasažérů, aby se řidiči „vůbec vyplatilo vyjet“. My to ale vidíme trochu jinak. Teď si už totiž nejenom vydělá, ale pořádně namaže kapsu. Kamenitý vulkanický ráz krajiny se záhy mění v poušť a my se pomalu blížíme k městečku Kalokol, poslední výspě civilizace před jezerem Turkana. Dokonce až sem vede asfaltka, protože Skandinávci zde kdysi postavili obrovský závod na zpracování ryb.

Hlad sice v tom obrovském vedru nemáme, ale poslední „zaručené“ jídlo si ujít nenecháme, a tak se hned před poledními paprsky schováváme v somálské restauraci a poroučíme si federation – hromadu špaget, rýže a zeleniny s omáčkou a pár kousky masa na velikém talíři. Jeden z našich průvodců, Peter, šetří a objednává si pouze placky čapátí s mléčným čajem, druhý, Andrew, si vyhazuje z kopýtka a dává si vařené hovězí vnitřnosti.  „Ulovili“ nás fikaně. Nejprve řekli, že tady prováděli nějakého Čecha, který jsem přijel na kole a pak pokračoval do údolí řeky Omo do Etiopie (podle všeho Petr Jahoda), pak nám slíbili návštěvu kmen El-Molo, jehož někteří příslušníci se údajně usídlili i tady na západním břehu jezera Turkana a nakonec nám barvitě popsali, jak rybáři loví ryby v noci s pomocí baterek a oštěpů.

Setkání s El-Molo

Procházíme písečnou pouští, na které tu a tam roste palma s prazvláštními suchými plody. Místní ořežou slupku a pak lehce nasládlou celulózovitou strukturu ovoce ožužlávají. Zastavujeme se u chýše z palmového listí. Ve stínu před ní sedí dvě ženy s vyholenými hlavami a pletou koše. Za hrst tabáku se nechávají vyfotit. O kilometr dál leží ve stínu své chýše muž oblečený do masajského přehozu a dohlíží na své syny spravující rybářské sítě. „Tenhle chlápek je El-Molo,“ šeptá mi Andrew. „Přistěhoval se sem asi před dvaceti lety, oženil se s Turkankou.“ Jak se ukazuje, jeho děti žijí naprosto turkanským způsobem života a jazyk Molo neovládají. A stejný osud potkal všechny ostatní El-Molo na této straně jezera. To nám ale v Lodwaru Peter s Andrewem zatajili.

Adrenalinová plavba po jezeře

Přicházíme k jezeru. Hned se na nás vrhá roj rybářů nabízejících nám drahé motorové čluny. Peter se místo toho domlouvá s několika prcky a ti se za chvíli odněkud objevují s děravou kanoí. Evidentně jsme na ní příliš těžcí a při našem sebemenším pohybu voda teče do lodi i vrchem. Jakoby nebylo málo, že Peter nestačí vylévat vodu, která proudí dovnitř všemožnými trhlinami. S úlevou přistáváme u malého ostrůvku a skáčeme do vody. Zapadající oranžové slunce, zakotvené plachetnice a ženy nesoucí na hlavách nádoby s vodou. Škoda, že nikdo z nás není romantik.

Evangelizovaní Turkana

Peter s Andrewem jdou prozkoumat situaci ve vesnici a vrací se až za hodinu. Jejich velký mejdan, za který si námi ještě nechávají zaplatit, právě začíná. Peter si do novin balí trochu našeho tabáku pro domorodce. Dávám si od něj práska a myslím, že mě to složí. Za tmy nás vítá u svého palmového domku Andrewův bratranec a nabízí nám domácí pivo. Jen trochu si cucáme. Prý na jeho přípravu používají vodu z města, ale té věříme stejně tak málo, jako té z jezera. Od vesničanů ochutnáváme vynikající rybu a sami sobě vaříme čaj. Slaný, jak jinak. Pod hvězdnou oblohou se dlouho debatuje o křesťanství v Africe. Až na jednoho bigotně věřícího, jsou všichni znechuceni praktikami místních misií. „Berou nám naše tradice. A stejně je to jen byznys. Kněží v kostelech po každé bohoslužbě vybírají peníze od svých oveček,“ dozvídáme se.

Podivuji se nad tím, že tady mluví všichni anglicky, chodí evropsky oblečení, dvakrát týdně koukají na film ve videokinu a protože je pátek večer, linou se k nám melodie z nedalekého kostelíku na poušti. „Nediv se, tady jsme blízko civilizace,“ vysvětluje mi Andrew. „Kdybychom šli pěšky z Kalokolu dál na sever, tam bys teprve viděl opravdové Turkana. Vyznávají své tradiční náboženství, nemluví anglicky a žijí stejným způsobem jako před staletími. Tam se misionáři neodváží!“ Mrzí mě, že nám to nemohli říci už dřív. Mohli jsme jet spíš tam než sem. Ještě, že jsme opravdové Turkana viděli už v Lokicharu.

„Pomoc“ od OSN

Rybáři nás berou s sebou na ryby. Ale protože je měsíc téměř v úplňku, není možné nalákat ryby na světlo baterek a lov oštěpy se nekoná. Další z nevyplněných slibů Petera a Andrewa. „Včera se nám do sítě zamotal krokodýl,“ vypravuje jeden z vesničanů. „Co s ním budete dělat?“ vyzvídám v narážce na to, že prodej jakýchkoli částí krokodýlů je ilegální. „Občas sem zajede jeden lékař pracující pro OSN. Kupuje lví, levhartí a krokodýlí kůže i slonovinu a pak je pašuje domů do Holandska.“ Na domorodce se nezlobím, jim těch pár šilinků určitě přilepší, spíš mě mrazí z toho, co v Africe provádí zaměstnanci OSN. „To nic není,“ doplňuje Peter, „v Súdánu byli někteří  dokonce zapleteni do obchodu se zbraněmi.“

V síti se mrská několik macků. Rybáři je opatrně berou do rukou a ulamují všechny jejich ploutve ostré jako břitva. „Vidíte tu jizvu,“ ukazuje John deset centimetrů dlouhé zranění napříč celou dlaní. „To mám od nich. Dokonce i krokodýl chcípne, když je sežere. Pořežou mu vnitřnosti.“ Vytahuje ze sítí jiný druh ryby: „ Jen týhle to nevadí, ta se jima živí!“

Trable s průvodci a růžoví plameňáci


Ráno zjišťujeme, že silný vítr vytvořil kolem našeho stanu písečnou dunu. Vaříme čaj a čekáme, až se konečně probudí Peter s Andrewem. Zatímco my jsme spali, černoši ještě mohutně oslavovali, a tak se jim ráno vůbec nechce z postele (= rohože). Bratranec naštěstí nelení a ze vsi přivádí poněkud prostoduchého rybáře. Máme v plánu doplout na ostrov Central Island, na kterém se nacházejí dvě kráterová jezera – jedno s krokodýli a jedno s plameňáky. Protože ostrov byl prohlášen národním parkem, požaduje rybář nehoráznou částku za to, že nás na něj na černo dopraví. Za pomoci už se probudivších Petera a Andrewa dost smlouváme a dostáváme se asi na půlku (14 USD). Luci s námi nepojede, celou noc měla průjem a zvracela, asi se jí vrátila salmonelóza. „Vyplujeme za tři hodiny,“ tlumočí Peter rybáře. Odporuji, ještě dnes musíme Luci dopravit do Lodwaru k lékaři, takže nejpozději ve tři musíme vyrazit odsud: „Jestli chceme na ostrov, vyplouvá se hned!“ Loďař protestuje, že jsou moc velké vlny a že nemají nic připraveno. „Tak to si ale nevyděláte ani šilink, buď hned teď nebo už nikdy,“ trvám si na svém a rybáři nezbývá, než souhlasit. Peter s Andrewem odchází s ním, aby „vesničany popohnali“.

Máme už vše sbaleno a Luci jsme přestěhovali z pražícího slunce do jedné z chatrčí. Čekáme hodinu, dvě, tři… Bratranec vysílá kluka od sousedů, aby zjistil, v čem je problém. Dávám mu dvacet minut, a když se stále nic neděje, vydávám se hledat rybáře a naše dva vypečené průvodce sám. A nacházím je nad pivem. „Neříkali jste, že jdete rybáře popohnat? Snad dost jasně jsem vám vysvětlil, že loď bude buď hned anebo nám je už k ničemu,“ nechávám se slyšet. „Řekněte jim, ať si tu loď teď strčí za klobouk!“ končím svůj klidný, nicméně asertivní proslov a odcházím k zátoce s plameňáky, kormorány, ibisy a pelikány. Plameňáci si mě vůbec nevšímají a dál postávají nerušeně na jedné noze ve vodě a svým zobákem z ní cedí potravu. Rozbíhám se směrem k nim a uvádím obrovské růžové hejno do pohybu. Vydávají při letu podivné zvuky, zakrouží mi nad hlavou a přistávají o pár set metrů dál.

Vracím se k Luci, kde na mě čekají naši průvodci a nabroušení vesničané. Chvíli se hádali s Honzou, ale jeho vyjednávací taktika na ně byla příliš agresivní, a tak všichni mlčky  vyhlíží mě. „Není vůbec o čem diskutovat,“ říkám klidným hlasem, „chceme z5 peníze, které jsme jim dali jako zálohu a jede se k doktorovi.“ Peter a Andrew se se mnou nejdřív do krve hádají a nemohou mi zapomenout, jak jsem je (podle nich) zpucoval před vesničany. Brzy ale obrací a přidávají se na naši stranu a pomáhají nám s vymáháním peněz od vesničanů. Potíž je v tom, že větší část z nich už rybáři stačili rozfofrovat na jídle a chlastu. Snažím se dostat hlučné opilce co nejdál od chatrče, ve které blouzní  v horečkách Luci. Vyhrožujeme rybářům policií, oni zase nabízí nám, že spor rozsoudí rada starších. Peter a Andrew je nakonec nějak přesvědčují, aby peníze vrátili. Začíná další kolo čekání. Vesničané totiž nejprve musí prodat zpátky do krámku zásoby, které si stihli mezitím nakoupit, udat sušené ryby a půjčit si, aby mohli nahradit to, co už mají ve svých útrobách. Rybáři oznamují, že už mají potřebnou částku a přivádí téměř nahého vrásčitého seschlého staříka s jizévkami na propadlém břiše. „To je majitel lodi a otec toho rybáře, se kterým jsme byli dohodnutí,“ představuje mi Turkanu Peter. Mám před jeho stářím obrovský respekt, ale jakmile začíná o5 smlouvat, nemohu se ubránit a vyprskávám smíchy. Uzavíráme kompromis, že jako kompenzaci nedostane ode mě žádné peníze, ale „pouze“ víc než půl kila tabáku. Na náznak smíru si třeseme rukama. Děda ještě vymáhá peníze z našich dvou průvodců a ti mu skutečně padesát šilinků (asi 20 Kč) dávají.

Turkanské ženy ověšené korálkovými a kovovými ozdobami kuchají na břehu jezera ve svých červených kostkovaných sukních vodní potvůrky a ryby. Nasedáme na převoz a už ani neprotestujeme, že my bílí uzungu musíme platit i za bágly, zatímco někteří domorodci neplatí ani za loď. Toho hádání už dnes totiž bylo přespříliš. Stíháme poslední matatu z Kalokolu do Lodwaru. Spolu s proutěnými koši sedíme na střeše auta a pozorujeme divoké Turkany nabírající do věder vodu a pasoucí černo-bílo-hnědé kozí stádo. Nad černým vulkánem zapadá ohnivé slunce. Jezero Turkana se nám ani trochu nevydařilo, ale i přesto se mi tu líbí. Mrzí mě, že se naše africké putování chýlí ke konci. Je tu vážně nádherně!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí