Rok dvoutisící pátý už asi navždy zůstane v mé mysli spojen s termínem „náhradní“. Jasně, jedná se o dvě uvažované, leč souhrou mnoha negativních a mnou víceméně neovlivnitelných okolností neuskutečněné „velké“ motodovolené.
Všechno zlé je ale i k něčemu dobré, tedy alespoň skoro vždycky, že… Nebudou dovolené? Dobrá, alespoň tedy uskutečním několik menších výletů, na které padnou víkendy, prodloužené víkendy a tak. Idea se prokázala životaschopnou, takže jsem se postupně od května vydával na menší či větší vejletíky po Česku a spřízněném pohraničí. Následující spisek je sice na časové ose v pořadí šestý, dávám se však do něj jako do třetího. Halt, ani George Lucas nemá patent na psaní napřeskáčku!
Tejden po našem srazíku (Jawáč v prvním zářijovém weekendu) již tradičně rok co rok vyrážím na východ, kde v podhůří Jeseníků pořádají motokámoši Vrakaři z Rýmařova malinkou a víceméně komorní akcičku, podzimní setkání milovníků jedné stopy a dobrého pitiva a žrasa. Děje se tak rok co rok, a důvody? Jednak mám pro Jeseníky srdeční slabost, jednak se vždy rád potkám s místními motorkáři v čele s Míšou Vranešicem (viz díl čtyři), a nakonec, tato akce pro mne znamená i něco jako odpočinek po hektickém víkendu Jawáče. Letos navíc mám volných dnů přehršel, takže jsem se rozhodl vyrazit už ve středu po faše, dva dny kroužit sám samotinký Jesenickem, v pátek večír se připojí kámoši, tedy v sobotu si uděláme svůj vejletík, no a v neděli po vychrupnutí opět vejletem domů.
Ještě jsem objednal tradiční chatku číslo jedna pro naši grupu, zaplatil ji dopředu, a pak jsem se plně věnoval práci a Jawáči.
Podorlickou pahorkatinou k Jeseníkům
Odpoledne končím práci jako obvykle, urychleně mažu domů a dobaluji těch zbylých pár věcí, co jsou ještě třeba. Bydlet se bude pod střechou, takže věcí není moc, prádlo, příslušenství plus spacák, jako železnou rezervu i nafukovačku. Nastrojím GSo, rozloučím se s domovem a jeho osádkou, a kousek po čtvrté vyrážím.
Obvyklou trasu opouštím na dočasném konci D11, kde nepokračuju po staré „11“, nýbrž pro tentokráte zamířím trochu jižněji. V současné době finišuje stavba železničního koridoru mezi Českou Třebovou a Zábřehem na Moravě, a protože jsem těmi končinami ještě nikdy nejel, učiním tak letos.
Etapa do Pardubic je vcelku známá a projetá, novotou svítí jen úsek z Oseka do Sendražic. Důvod je jasný a zřejmý, škatule automobilky TPCA severně od silnice, která se prakticky znovu vybudovala díky této investici. Za Kolínem provoz trochu polevuje, takže držím svoje tempíčko a je dobře. Akurát to podvečerní nížinné vedro, to by nemuselo bejt.
Spojka z Pardubic na „35“ bývala dříve vyhlášena svým hrbolatým dlážděným dlouhým úsekem vedoucím všemi těmi Roveněmi, dneska ale se místo nich černá novoučičký asfaltík. Že by blýskot na lepší časy? Ano, ale jen do chvíle, kdy po pár kilometrech lívanec a oranžová šipka naznačují, že přede mnou je stavba a nutno objížděti. Tedy, času nemám zrovínka moc, a že by se mi chtělo bloumat okreskama? Tak to tedy ne, s vědomím jak tyhle stavby v rovinatém terénu vypadají a s tím, že vlastně sedím na enduru, razím dále. Kolemjdoucí na dotaz, zdali se to dá projet, jen přikyvuje. Uzavřený úsek činí několik kilásků, a opravdu, zdrží mně jen nepatrně. Dlažba je pryč, jede se po základu, kličkuje se mezi kanalizačními výkopy, takže víceméně dodržuju předepsanou rychlost v obci… Výborně, ušetřil jsem, bingo!
Po hlavní jedu jen pár kilometrů, než na kraji Týnišťka odbočím vlevo a okreskou zamířím na Choceň, teď už podél hlavní trati. Ve městě přejedu trať a začnu šplhat prázdnou silničkou na hřeben , dělící Choceň od Ústí nad Orlicí. Silnička je to docela malebná a kolem je taky dost na koukání, krajina pěkně nasvícená zvolna zapadajícím sluncem (to mi šajní do zad a nevadí…), takže parádička. Závěrem jsou prudké serpentínky, kterými sklesám opět na úroveň Tiché Orlice, která se zleva připojí i s tratí.
Ta mne doprovází průtahem městem, za ním uhnu opět z hlavní vlevo do kopců Podorlické pahorkatiny, přes které si zkrátím cestu a vyhnu se oblouku trati u České Třebové. Opět vjedu do krásného horského a lesnatého úseku, bohužel zastavit a „kochat se“ mi není dopřáno, čas kvapí a cesta přede mnou ještě čítá řádnou porci. Lanškroun opět střihnu diagonálně a pokračuju na Tatenice, na jejichž konci uhýbám prudce vlevo, čímž se dostanu na dohled upravovaného koridoru. Až do Hoštejna silnice kopíruje údolí Moravské Sázavy, kde dosud vedla původní trať, zatímco napřimovaný koridor tu mizí vlevo v tunelu, tu opět vpravo, podle poměrů. Jedním okem sleduju silničku v příšeří soumraku znásobeného zalesněným údolím, druhým okem pokukuju vpravo na železniční stavby. Na focení už to nebude, takže jen občas zvolním, to je všecko..
Za Hoštejnem silnice zamíří vlevo do kopců, zatímco řeka s tratí uhýbá vpravo, takže konec pozorování, jede se dále bez prodlev. Ještě pár zatáček, a přede mnou se otevře nížina kolem řeky Moravy, se Zábřehem hnedle pod kopci. Ten prolítnu, a za ním najedu trasu původní hlavní na Šumperk. Dneska je to je pouhá vedlejší silnice procházející Postřelmovem, hlavní obchvat jej objíždí vlevo, já však ale jedu po „klasice“. Ptáte se proč, inu, volání krve. Část mých předků z tátovy větve totiž pochází odtud, děda s babičkou na místním hřbitůvku mají svůj kousek i s ostatním příbuzenstvem. Takže se tu pravidelně stavuji, zavedou-li mne cesty sem, do vesnice, kde jsem s radostí trávil celé své pre-teenagerské prázdniny, a vždy chvilku spočinu u rodinné hrobky, vzdám čest předkům, postojím, zamyslím se nad pomíjivostí našeho světa… no a pak do něj opět skočím rovnejma nohama. Éto žizň…..
Dneska ale jen Postřelmovem projedu, času opravdu není nazbyt, přede mnou již pomalu vyvstává temná hradba noci v Jeseníkách. Šumperk svítí naplno, a za ním už musím pomalu začít spoléhat na jediný světlomet starého GS. Naštěstí je na svoji dobu dost výkonný, navíc, hlavní silnici si pamatuju, takže ani moc nezvolňuju, což mi umožní i skoro nulový provoz. Jen serpentíny pod Skřítkem „nedám“ naplno, přeci jen, něco se v nich může válet a tak, a radši přijedu k Myšákovi o deset minut pozdějc než nikdy…
A jak nemám rád až úporně nemiluju jízdu za soumraku či v noci (obecně, i v autě, nejenom na mašině…), tak si to teď a tady (skoro se to bojím říci) užívám. Jasně, znám silnici plus jedu do pevného a určeného cíle, ale i tak. Zkrátka, mají něco do sebe, tyhle noční adventury….
Okraje Rýmařova dosáhnu něco po deváté, a pod Michalovými okny zastavuju pět minutek poté.
Uvnitř zrovínka probíhá poslední předsrazová porada, do ní se moc nepletu a zatím si připravím nahoře spaníčko, vybalím věci, uklidím mašinu a tak. Mezitím kluci skončili, takže je čas na normální pokec při nějakém tom piwku. A než se naděju, je půlnoc a čas na chrupec. Ještě se přes mobil ozve Marek Kamerer, že zrovna teď vyráží z Prahy a ať mu necháme volnou postel, že přijede nad ránem… asi taky miluje noční přesuny.
JiB
