HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

TOULKY ZEMÍ SAMBURU

TOULKY ZEMÍ SAMBURU

Sledujeme úzkou pěšinku v hustém pralese. Luci tříská klackem do každého druhého kmene, protože někde vyčetla, že se tak nejlépe vyplaší zde velmi hojní sloni a buvoli a zabrání se tak případnému ataku z jejich strany. Vyčerpaní a splavení usedáme na břehu potůčku a ve vodě podivné barvy i konzistence vaříme čínské nudle. Před dvěma hodinami jsme utíkali pryč ze samburské vesnice před starcem s flintou na zádech, který nám u dřevěného kostelíku ukazoval cestu. Báli jsme se totiž, že si za to řekne o peníze. Před žebrajícími dětmi (nechápu, proč si malí Afričánci myslí, že bílí nosí v batozích jen bonbony a propisky), před starou polonahou čarodějnicí, kterou naše setkání k smrti vyděsilo, před dřevorubci s obrovskými sekerami. Co bychom teď dali za jakoukoliv živou bytost, která by nám alespoň teoreticky mohla poradit kudy kam. Na křižovatce sázíme na žlutou bahnitou stezku a po chvíli vycházíme z lesa na travnaté pláně s osamocenými osady. Přicházejí si nás od nich prohlédnout caparti v modrých přehozech i vážený pan učitel, který nás ubezpečuje, že tudy do městečka Poro skutečně dorazíme.

Setkání s bojovnými válečníky

Červenou hlinkou v obličeji a na dlouhatánských vlasech pomazaní morani (válečníci) už zdálky hází prasátka svými zrcátky, kovovými ozdobami a nefunkčními hodinkami, kterými jsou hojně ověšeni. Velmi rychle se k nám blíží. Dvacet výhružně se tvářících a bojově naladěných válečníků nás uzavírá do kruhu. „Tady končí veškerá legrace,“ říkám si v duchu a hlasitě zdravím: „Sú pa!“ Samburu se smějí od ucha k uchu a cení na nás své zářivě bílé zuby. Minimálně dva každému z nich na spodní čelisti chybí. Prý znak toho, aby se navzájem poznali v civilizovaném světě, podle jiných způsob, jak neumřít hlady a žízní v případě onemocnění tetanem. „Kde jste se naučili maa, náš jazyk?“ vyzvídají. Snažíme se jim svahilsky vysvětlit, že slova, která umíme v maa, by se dala na prstech jedné ruky spočítat. Zachraňují nás angličtinou. Nejsou přece žádní divoši, leckterý z nich vystudoval i střední školu.

Poro –  obec na konci světa


„A jak daleko je to ještě do Poro?“ vyptáváme se válečníků s umělohmotnými květy tulipánů ve vlasech. Jeden z nich si nese domů kraví žaludek, druhý kozí hlavu. „Už moc daleko ne. Kousíček,“ shodují se. Jenže po hodině chůze je Poro pořád ještě v nedohlednu. Dlouhonozí nilotští Samburu, kteří spíše než chodí, se svými ladnými sedmimílovými kroky vznáší nad zemí, mají o trochu jiná měřítka.

„Stan si můžete postavit tady u policejní stanice,“ nabízí nám pasák dvacetihlavého stáda krav.  Sháníme se po posádce. „Já jsem strážník,“ brání se pasák. „Ale tady u nás se nic neděje, tak ve službě pasu krávy. Ostatní mají volno a šli se bavit na Oslavu. Zajděte se tam taky mrknout.“

Velká žranice

„Stát, co tu chcete?“ rázně nás zastavuje moran jen o pár let starší než já. „Zajímá nás vaše oslava. Prý se koná tak jednou za pět, šest let. To nešlo se sem nepodívat,“ vysvětluji. „Dáte si maso?“ zve nás tedy a vede nás přes údolí mezi nízké stromy. Na palouku sedí na bobku několik desítek, možná stovek stařešinů a dlouhými mačetami si přímo u úst odřezávají menší kousky ze své porce opečeného hovězího a skopového. Náš hostitel před nás pokládá listnatou větev a na ní prostírá tři fláky masa. Už se nám protáčí panenky, ale Samburu do nás pořád cpe další a další kousky. V civilním životě pracuje jako učitel matematiky v nedaleké vesničce, ale teď se opět alespoň na pár dní stal moránem. „Včera jsme porazili sedmdesát krav a třicet koz, dneska čtyřicet krav a šedesát koz a zítra přijdou na řadu i ovce,“ chlubí se. „Když jsme spočítali, kolik bychom za zvířata utržili, navrhovali jsme stařešinům, aby se místo toho prodala. Do konce života bych nemusel pracovat… Ale oni lpí na tradicích přespříliš a o něčem takovém nechtěli ani slyšet.“ A jaké další inovace navrhuje mladá generace? „Požadovali jsme, abychom během oslav místo masového vývaru mohli pít pivo. To se wazee – stařešinům – ale také moc nezdálo.“ Ale třeba se poměr změní. Tito pokrokoví Samburu se právě touto oslavou zařadí do řad stařešinů a na jejich místo válečníků nastoupí mladší. Poslední dny válečnického stavu si proto náležitě užívají. Tři dny bez zamhouření oka tančí, bubnují, hodují, povídají si a zdobí se jako snad ještě nikdy v životě. Vždyť je to naposledy. Škoda, že pro nás je vstup do jejich provizorní manyatty tabu.

Kdo je vlastně divoch

Na návsi v Poro obcházíme jeden krámek za druhým a pídíme se po vajíčkách. Kikuyu v montérkách se nevěřícně usmívá: „Vajíčka? Samburu je nejí. Jsou to divoši. Ty jsou jen na maso.“ Zvláštní, před týdnem nám jako divoši přišli jeho soukmenovci na úpatí Mt. Kenya, ale tady na severu, jsou Kikuyu zástupci civilizace. Tenhle pan prodavač se vlastně živí hlavně jako traktorista na farmě jednoho sem zabloudivšího Itala.

Po bahnité silnici, téměř nesjízdné po nočním lijáku, se pěšky vracíme do okresního města Maralal. Do cesty nám skáče samburský mladíček. „Jmenuji se John a rád vám ukážu naší oslavu.“ Ostatně proč ne, rádi porovnáme, jak se slaví u konkurenčního klanu. Jakmile se ale blížíme ke stařešinům, zdvíhá se vlna nevole. Ošklivě se hádají, řvou na sebe. Někteří by nás tu nejraději neviděli vůbec, většina chce po nás zaplatit „vstupné“. Děkujeme a loučíme se s nimi. Honza se ještě snaží vyfotit výměnou za hodinky (stály necelých 15 Kč a už je na nic nepotřebujeme) několik po zuby ozbrojených moránů. Nejprve nadšeně souhlasí, ale pak čím dál tím více stupňují své požadavky. Honza znechuceně odchází. Po dalších pár kilometrech konečně chápeme celé to divadlo. Na slavnost sousední vesnice vozí cestovky své evropské klienty.


Na návštěvě u kamaráda Mosese

Jednoruký válečník strká do díry doutnající trávu. Včely berou křídla na ramena a své podzemní hnízdo hromadně opouští. Moráni vytahují žluté plásty s bílými tlustými larvami. Chutnají trochu jako arašídy a co na tom, že nám spolu s nimi skřípe v ústech i hlína. Moses se rozhodl na naši počest porazit kozla. Samburu mu pářou panděro, sklání se nad ním a pijí slanou, horkou krev. Div se nepoperou o vnitřnosti, které konzumují ještě syrové. Ze žaludku vysypávají zelenou smradlavou kašičku, krájí si ho na malé kousky a pochutnávají si na něm.

Moses vypravuje, že v listopadu dokončí střední školu. Sní o studiu medicíny, ale neví, jestli na něj sežene dostatek finančních prostředků. Kdyby jeho strýc prodal své velbloudy, kozy a krávy… jenže Moses si netroufá něco takového po něm požadovat. Vesničané nás navlékají do samburského oděvu a náramně se přitom baví. Smějí se tak, až se za břicho popadají a z očí se jim koulí velké slzy.

V záři petrolejky se cpeme  večeří v domečku upláceném z mrvy a hlíny a divíme se, proč s námi Moses nejí. „Zapomněli jste? Morána nesmí při jídle vidět žádná žena.“ Chytám se za hlavu: „A kdy teda budeš jíst?“  „Za chvíli, uvidíte,“ a odvádí nás o dům dál. V sousední chatrči sedí spiklenecky na zemi kolem očouzeného kotlíku parta válečníků. Hltají githeri – směs vařené kukuřice a fazolí.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí