Články

Na kolech máme najeto asi 300km a dnes máme namířeno z městečka Kassese do národního parku Queen Elizabeth.  

Je jiný, méně chaotický. Skoro na každém kroku se narazí na nějakou památku nebo na něco zajímavého.

Do našeho hotýlku v Burse přišel seriózní pán v obleku a ptá se nás: „Nechcete vidět představení tančících dervišů? Je to jen o dvě ulice dál, začátek ve 21 h a vstup zdarma.“ Z pána se vyklubal profesor místní univerzity, který má na starosti propagaci nového kulturního centra. V devět už sedíme na kobercích v krásně opravené secesní hale s dřevěným balkóny. Muži sedí dole, ženy nahoře na balkónech. Na parketě víří za zvuků rytmické hudby dervišové v dlouhých širokých sukních.

V této majestátní stavbě, která se svou rozlohou a velikostí podobá pozdějšímu Taj Mahalu, je pochován druhý mughalský císař Humájún. Humajúnova hrobka je zařazena na seznam UNESCO. Nechala ji postavit v 16. století (1562-1571) manželka zesnulého císaře Hadži Begum narozená v Persii. Jedná se o první velké mauzoleum mughalské architektury s výraznou zahradou. Dnes patří Humajánova hrobka mezi oblíbené cíle indických novomanželských párů. Na rozdíl od slavného Taj Mahalu se zde mohou s impozantní stavbou v pozadí nerušeně vyfotografovat.

Jak přeplout Gangu, jaké je to, číst knihu a jak se stát Japoncem. Tři historky o setkáních s lidmi, kteří nevynikají svou bystrostí a pronikavým myšlením.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Burka před internetem Luci mě na poslední chvíli strhává na stranu před jezdcem pádícím na šedivém oslíkovi a já div nepadám do nehlubokého nezakrytého kanálku plazícího se podél zdi z korálů. Raději nemyslím na to, co všechno smradlavá stoka obsahuje a pokračujeme ani ne metr širokou uličkou k zastřešenému trhu. Normálně mi rybí zápach nevadí, ale v nejrůznějších koutcích zapomenuté tlející zbytky těch všech tuňáků, tresek, žraloků a chobotnic mě vyhání na čerstvý vzduch.

Samosa patří mezi nejtypičtější indická jídla, která dostanete snad všude. Proč si ji neudělat doma?

Na úpatí hor nad širokým úrodným údolím s citrusovými sady, plantážemi bavlny a políčky zeleniny leží vesnice Pamukkale. Byla by to obyčejná západoturecká vesnice, kdyby se zde nenacházel překrásný přírodní útvar zapsaný na seznamu UNESCO, za kterým dnes jezdí turisté z celého světa.

Pokud vás nudí běžné cestování, kdy víte, co bude za zítra nebo za hodinu, jeďte do Palestinských území. Tam podobná situace v příštích několika letech nenastane.

Afrika není jen světem kmenové hierarchie a divokých zvířat. V Etiopii, která nebyla nikdy kolonizována, poznáte, že i černý kontinent má svou bohatou historii a sofistikovanou kulturu.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Od osmi ráno čekáme v rozžhavených útrobách bílého pick-upku. Ještě jsme ani nevyjeli a zadky nás už bolí z tvrdých lavic. Kolem půl dvanácté se konečně schází dostatek pasažérů, aby se řidiči „vůbec vyplatilo vyjet“. My to ale vidíme trochu jinak. Teď si už totiž nejenom vydělá, ale pořádně namaže kapsu. Kamenitý vulkanický ráz krajiny se záhy mění v poušť a my se pomalu blížíme k městečku Kalokol, poslední výspě civilizace před jezerem Turkana. Dokonce až sem vede asfaltka, protože Skandinávci zde kdysi postavili obrovský závod na zpracování ryb.