HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na kole Ugandou

Na kole Ugandou

Na kolech máme najeto asi 300km a dnes máme namířeno z městečka Kassese do národního parku Queen Elizabeth.  

Co všechno lze prožít za pouhých 24 hodin na rovníku.
[cut text=“V článku také poslední fotografie českého cestovatele.“]

Za ty čtyři týdny cestování v africké Ugandě mezi bubákama (bubák=černoch) jsme si docela zvykli. Ani nám už nepřijde divné, že nás tahají za rukávy, aby nás odvlekli do svého obchůdku, že na nás celá vesnice volá „Hello friend give me my money!“ ačernošky při pohledu na bledé urostlé chlapy propadají v křečovitý smích. V noci do bubáka narazíte, protože v té tmě není vidět a když náhodou teplota klesne na slabých 20°C, už si začínají navlékat svetry a pletené čepice.

Na kolech máme najeto asi 300km a dnes máme namířeno z městečka Kassese do národního parku Queen Elizabeth. Kluci vyjíždí už za úsvitu, aby se přes horké a tropické poledne mohli skrýt někde ve stínu, nejlépe v nějaké hliněné hospůdce, kde by mohli mít ledničku a lahvový pivko. Jel bych jako obvykle s nimi, ale včera se mi totálně rozpadla přehazovačka na mém biku a tak musím čekat do osmi hodin ráno, až otevřou universální trh, abych sehnal nové šroubky a pastorky. Cyklostánek nacházím rychle; prodavač mi vnucuje celou novou přehazku pod vidinou velkého kšeftu, ale nakonec měníme jenom nějaké díly. Ještě nakupuju nové duše a zásobu lepení, protože při průměrných dvou defektech za den máme celkem solidní spotřebu záplat. Vyrážím v 10 hodina vychutnávám si stíhačku kamarádů na rozpáleném asfaltu.

Za hodinku přejíždím rovník. Stavím kameru na stativ a natáčím cyklistický pozdrav z rovníku. „Konečně pořádný záběr!“ říkám si a s novým elánem nasedám na horské kolo zakoupené před 14-ti dny v sekáči za 100 amerických dolarů. Po 50-ti kilometrech potkávám kluky v předem domluvené vesnici. Dáváme tradiční oběd, vařené tuhé hovězí s rýží. Pivo mají jenom teplé, v ledničce mají jenom vodu. Nechápeme. Dáváme teplýho lahváče, protože nevěříme zdroji nebalené vody a spěcháme teď už opět po písečné cestě směr k národnímu parku Queen Elizabeth. Okolo cesty se občas pasou první antilopy, gazely, dokonce vidíme i párek divokých buvolů. Tušíme, že přijíždíme do ráje africké divočiny a plánujeme, že si zítra zaplatíme safari – jízdu terénním autem mezi divokou zvěří. Na bráně parku si domlouváme místního šoféra a celkem se nám daří i usmlouvat akceptovatelnou cenu.

Uganda - normalni vesnice

Spát chceme ale ještě před hranicemi parku v nedaleké vesničce Katwe, abychom nemuseli platit drahé vstupné do parku a předražené kempovné. Nocleh ve vesnici nám sice místní ranger rozmlouvá: „prý tam jsou nepřátelští lidi“. Ale co, my jsme se naučili bubákům věřit každé druhé slovo, protože víc než pravda jim jsou milejší penízky a tak nasedáme na kola s cílem dorazit těch pět kiláků do Katwe, trochu se umýt a nachystat se na brzké ranní vstávání.

Nejedeme ani pět minut a Jirka tajemně a beze slova slézá s kola a tahá foťák. Napřed se divím, ale když zaostřím jeho směrem, tak nevěřím vlastním očím. Obrovitý slon se důstojně a majestátně prochází po savaně. Chobotem mává z jedné strany na druhou a pomalou chůzí se nám ztrácí za křovím. Cítíme, že právě přichází ta pravá příležitost lovců beze zbraní, vždyť zapadající slunce vrhá na savanu a přilehlé jezero syté a plné barvy a to slibuje šanci na báječné fotky a video záběry! Kola v tichosti opouštíme za nejbližším keříkem a se stativem, kamerou a foťákem a jistou obavou se vydáváme vstříc divokým slonům. Přicházíme k jedné větší mýtině a na druhé straně dva sloni. „Tak jich je tady víc!!!!“, pořád ještě nevěříme vlastním očím.

V klidu vytahujeme objektivy a se strachem, abychom slony nepodráždili, začínáme filmovat a fotit. Jenomže sloni nás cítí a opět klidným a důstojným volným krokem mizí za křovím. Prodíráme se nenápadně za nimi a opravdu za pár chvil slony vidíme. Je tu celé stádo. Možná tak deset slonů, které sem na večer přilákala voda v jezeře. Ukrýváme se v houští a s ukazovákem na spoušti fotoaparátu a čekáme až přijdou. Sloni si ale vždy nachází jinou cestu, hlavně aby nemuseli kolem nás. Zapomínáme na strach, vidina excelentních obrázků je silnější než lidský strach a snažíme se odhadnout sloní stezky a vzápětí jim nadběhnout. Pak nacházíme jednoho menšího stojícího po kotníky ve vodě. Pije jezerní vodu a občas se chobotem postříká. Je zaneprázdněn večerní hygienou, takže si ani nevšimne, že ho zblízka filmuju. Mám ho plný hledáček. To bude film!

Otočím se s kamerou a nedaleko se vyvaluje buvolí párek. Ve vodě řvou ohromným hlasem hroši. Na strach už jsme dávno zapomněli. Stojíme teď už nekrytí na otevřené pláni a Afrika je naše. Teď jsme tady hosty a zároveň její součástí. Možná pro tento okamžik jsme sem vlastně jeli.

Král divočiny

Začíná se snášet tma a všechna africká zvířata se začínají stahovat od jezera do nekonečné savany. Balíme přístroje do brašen a s báječným pocitem vítězů se vracíme ke kolům. Když rozhrneme poslední křoví před cestou nestačíme se divit. Snad ten největší kus ze stáda jde po cestě asi dva metry od našich kol. Snímek slona s cestovatelsky zabaleným kolem by měl možná šanci na úspěch v nějaké fotosoutěži, ale kamery necháváme v obalech. Jsme tu na návštěvě a on je tu pro nás.

Když odešel, nasedli jsme na kola ašlápli do pedálů, abychom to za světla stihli do vesnice. Už vidíme první stavení malé vesničky Katwe a přibíhající černoušky, kteří po dlouhé době vidí bledou tvář. Jejich chování se nám ale po pravdě nezdá moc přátelské. Nepřátelsky se na nás smějí a občas se někdo pokusí po nás hodit kámen.

Ve vesnici se před zlověstnými pohledy ptáme na možnost noclehu. V prvním hotelu nás při pohledu na bílou kůži vyhazují. Ve vedlejší ubytovně nám zase nikdo neotevírá. To se nám ještě v Africe nestalo. Ve třetím hotelu se nás ale ochotně ujímá jeden slušně oblečený mladík. Po večerním rozhovoru s ním jsme se dozvěděli, že je jeden ze dvou tisíců šťastných studentů, kteří mohou studovat na universitě v Ugandě. Celý večer proklábosíme. O Evropě, o Africe, o všem možným. Fajnový večer ukončujeme kolem půlnoci. Před spaním si ještě bereme antimalarickou tabletku s hlavou plnou nových a silných zážitků hluboce usínáme.

Zloděj!

Ve čtyři ráno nás Jirka nejistě budí baterkou a svítí na okno. Zdálo se mu, že slyšel podivné hlasy. Všechno se zdá být v pořádku, ale po důkladnější kontrole stolečku vedle postele pod zamřížovaným oknem nemůžu najít kameru. Normálně ji strkám do spacáku tak jako doklady, ale dnes jsem nabíjel baterky a tak ležela vedle mé hlavy. Je to jasné, kamera je fuč. V mříži a je maličký prostup pro zavření okenice, ale nikomu se nezdálo ani možné touto dírou něco ukrást. Bohužel naše úvaha byla mylná.Bušíme na zamčené dveře hotelu a snažíme se probudit správce a zkusit něco podniknout. Než ale probudíme majitele hotelu ajednu starou a „jednodušší“ stařenku, uběhne několik minut a to už jsou zloději určitě někde hodně daleko. Uličky jsou prázdné a tiché!

Je mi jasné, že je po kameře, ale hlavně po excelentních včerejších záběrech. Jaká smůla, že nesáhl třeba po malé peněžence hned vedle s pár drobnými šilinky. Jaká smůla, že na té kazetě bylo ještě 5 volných minut, a že jsem ji ještě nevyměnil a neschoval k ostatním natočeným kazetkám. Zloděj by byl jistě taky radši za peníze než za kameru, kterou tady v zapadlé Ugandě stejně neprodá. Už jen pro pořádek se ptám po policii a dostává se mi odpovědi, že policajt otevírá svůj úřad až v osm hodin ráno.Do ranního svítání, kdy přijede náš průvodce safari zbývají ještě asi dvě hodiny. Snad nejhorší dvě hodiny z celé cesty. Není divu, přišel jsem o kapitální úlovek a zbraň současně. Už nespíme, smiřujeme se s realitou.

O půl sedmé přijíždí auto, nasedáme a odjíždíme do africké divočiny. Cesta pokračuje a další skvělé zážitky nechávají zapomenout na nepříjemnou událost poslední noci.

Tak končí 24 hodin na rovníku. O hejnech antilop, gazel, opic a buvolů, o opětovném nevlídném chování vesničanů a především o naprosto ignorantskému chování místního policisty napíšu někdy příště, neboť to už je další den a jistě námět na další vyprávění.

Policejní záznam

[/cut]

Zkušenosti čtenářů

P.P.

Podobne jsme prisli o digitalni fotaky a hlavne USB se 300 MB fotek ze svatebni cesty v Mexiku.

P.P.
P.P.:

Možná se nesmíš divit, když jim říkáš a přistupuješ k nim jako k bubákům… Radši jeď příště do Chorvatska.

P.P.
P.P.:

Možná se nesmíš divit, když jim říkáš a přistupuješ k nim jako k bubákům… Radši jeď příště do Chorvatska.

Albion
P.P.:

Myslim, že to slovo "bubáci" v úvodu článku není míněno nijak urážlivě. Lidé, kteří cestují po Africe na kole určitě nebudou nějací rasisti…

Vojta
Albion:

Když jdete vesnící, tak na bělocha domorodec nepromluví jinak než "Mzungo!" Není to žádná rasistická nadávka nebo urážka a ani naopak "bubák" nemá samozřejmě žádný takový podtext.
Hlavně neztrácejte smysl pro humor 🙂 !

iva
P.P.:

Hm, docela vas obdivuju, ze jste se tech zvirat nebali a fotili je z takove blizkosti.
Vim, ze je to silny zazitek a clovek prestava vnimat okoli a jenom fascinovane zírá na ta zvirata a fotí a fotí a fotí a fotí.
Zrovna tento tyden zemřel v Ugandě Oldřich Karásek, dávám to do souvisloti se ztrátou vaší kamery, my jsem zase přišli díky vlastní nepozornosti v Keni o cca 200 liber, tohle jsou všechno prkotiny nad ztrátou toho, co je nenahraditelné, co se nedá koupit.
Taky se trosku podivuju nad tim, ze jste ztratu kamery hlasili na mistni policii, ze jste meli chut s tim zrácet cas, energii a nervy….

iva
iva:

Ivo,
My jsem se těch zvířat báli, hlavně ze začátku….
Každý cestování s sebou nese riziko okradení nebo nějaké nepříjemné události. To vyřizování na policii mě celkem bavilo, je to skvělá příležitost poznat chování domorodců. Ono jednání,(snad i tvrdohlavost) skončilo úspěšně až u šéfa ugandského interpolu:) – A pojišťovna zaplatila:)

iva
iva:

Vojto, vy mate nervy z ocele! Po tech kazdodennich diskusich s domorodci, ktere tam cloveku prinesl kazdodenni styk s nimi, bych na anabazi s mistni policii teda uz nemela nervy! Nerikam to pejorativne, oni jsou proste jini a takhle se k nim i musi pristupovat. Spis jim nekdy ten jejich pristup k zivotu zavidim. Urcite jste ale toho mistniho serifa musel podmaznout! To mi nevymluvite, protoze neverim, ze by se bez uplatku vubec vami zabyval! 🙂
P.S. a jake to mate vlastne pojisteni, ze vam pojistovna proplatila odcizeni kamery? To abych vedela pro priste, kde a jak se mam sikovne pojistit… 🙂 Mejte se! iva

Vojta
iva:

Návštěva u šerifa byla legrace…
Hlíněný barák, tam jeden stůl a 2 židle. Na stěně propagační plakát na plánované rodičovství…..
napiš mi mailíka popíšu Ti naše zkušenosti:)
Zdravím Vojta

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí