Ve většině mimoevropských zemí se smlouvá. To je špatná i dobrá zpráva. Dobrá pro ty, kdo toto starobylé orientální umění ovládají. Proto vám radíme – naučte se smlouvat!
Jak smlouvat? Hlavně v klidu a s úsměvem. Nejlepší ceny lze dosáhnout následujícím postupem, který však můžete kreativně obohatit o vlastní taktiky a postupy. Předpokládejme, že chcete koupit kobereček, který jste zahlédli v bazaaru. Jakmile víte, co chcete koupit (pokud to nevíte, jste ztraceni), držte se následujícího postupu:
- Oblečte na sebe nejnuznější oblečení. Tvrdě pracující venkovský rolník obracející každou rupii dvakrát v ruce, než ji vydá, dostává vždy nižší cenu než městský hejsek.
- Projděte několik obchodů a vyptejte se na ceny různých věcí, včetně vašeho vyhlédnutého koberečku. Za žádnou cenu nechcete vzbudit dojem, že se zajímáte právě o něj. Naopak zajímejte se o leccos jiného.
- Na tváři mějte výraz lhostejného nezájmu, znuděnosti a pochybovačnosti nad kvalitou zboží.
- Vyberte si jeden obchůdek, kde budete smlouvat a ujistěte se, že majitel viděl, jak se vyptáváte na ceny v jiném obchůdku se stejným zbožím. To není problém, protože v orientálních bazaarech se vždy stejné zboží prodává na jednom místě.
- Vyptejte se na ceny několika různých koberečků. Pomalu, v klidu. Stále udržujte výraz lhostejnosti. I když se vám kobereček strašně líbí, v žádném případě vám nesmí zářit oči nadšením (proto většinou ženy neusmlouvají takovou cenu jako muži)!
- Pokud jste dva, nechť vás společník zrazuje od koupě. Ať říká, že to je drahé, škaredé, že už chce jít atd. I když to bude říkat česky, prodavač významu porozumí.
- Nezapomeňte zmínit, že jste chudí studenti z chudé východoevropské země. Přicestovali jste stopem atd. Oproti tomu bude prodavač také tvrdit, že je chudý student, sirotek, který se stará o mladší sourozence a nemocnou matku atd.
- Upozorněte na všechny skutečné i fiktivní vady koberečku.
- Smlouvání může začít. Prodavač začne, řekněme na ceně 100.
- Pche, tak drahé, to snad nemyslí vážně! (Potlačte nutkavou radost, nad tím, že to je cena jednoho lepšího obědu v Praze!)
- Prodavač se zeptá, kolik za to chcete dát. Zde si musíte v duchu odhadnout, kolik kobereček opravdu může stát. Někdy je trojnásobně předražený, jindy je cena vyšší jen o 10%. A taky si dopředu řekněte, kolik za něj jste ochotni dát. V žádném případě se nerozčilujte, že vás chce okrást. Nijak vám to nepomůže a tento styl prodeje je zde běžný. I místní smlouvají a dosahují různých cen.
- Navrhněte cenu 40.
- Když je to až moc nízko, prodavač se může urazit a beze slova odmítne dále smlouvat. Když se ale jen zasměje a řekne, že to je absurdně málo, trefili jste to dobře. Vyzvěte ho tedy, aby on navrhnul nižší cenu a postupně se tak propracovávejte ke konečné ceně. I vy musíte samozřejmě zvýšit původní nabídku, aby ústupky nemusel dělat jen prodávající – to by pošramotilo jeho důstojnost. Postupné sbližování nabízené a požadované ceny trvá 3 minuty až 3 dny. V delších případech zahrnuje vypití několika litrů čaje a důkladné probrání počasí, mezinárodní politické situace a rodiny do pátého kolena.
- Když nastane pat a prodavač nechce souhlasit s vaší cenou 55 a trvá na 70, použijte poslední metodu – poděkujte a odejděte. Je docela možné, že za vámi zavolá nižší cenu. Možná zavolá nabídku za 65 a za chvíli ještě sníží na 60. A to je nejspíš minimum, kterého budete schopni dosáhnout u tohoto prodejce. Buď se vraťte a kupte nebo zkuste jinde dosáhnout nižší ceny.
Pamatujte, že smlouvání je zábava a hra. Někdy „vyhrajete“ a budete mít radost, ale stejně tak někdy prohrajete. Stojí za to přít se, zdržovat a rozčilovat kvůli dvaceti korunám? Nebude vám doma líto, že jste si nepřivezli suvenýr, i když byl možná o něco dražší než by měl být?
Akorát nechápu, jak vždycky přijdou na to, co člověk chce a pak se smlouvá mnohem hůř. Co člověk nechce, to může mít doslova zadarmo … ale zábava a hra to rozhodně je :o)
Ne vždy pomuze nuzne obleceni. Jsou zeme a lide, kterym nevysvetlite, ze i Evropan muze byt chudsi nez pohadkove bohaty. Vzdyt ma prece na cestu do tak vzdalene zeme… S dvema zlatymi prsteny na kazdem prste bude smlouvani ale samozrejme jeste mnohem obtiznejsi.
Mnohem hure se take smlouva v oblibenych turistickych letoviscich, kde nakupuje spousta turistu, kteri se smlouvanim opravdu neobtezuji. V hlavnim meste vetsinou byvaji ulicky se suvenyry take a zbozi se tam da poridit levneji nez v letoviscich.
Krome smlouvani na suvenyry, kde prodavac nasadi temer vzdy o vice nez 100% vyssi cenu, je smlouvani na "bezne" veci jako odevy, veci denni potreby nebo potraviny ci jizdne slozitejsi. V nekterych zemich smlouvaji vsichni (i mistni) temer na vse, i kdyz jen o par procent, jinde mistni na tyto veci nesmlouvaji, ale vy budete muset, pokud chcete platit regulerni ceny, jinde vam rovnou reknou "spravnou" cenu. Pozor na to, ze ceny stejnych veci se mohou vyrazne lisit i v ramci ruznych regionu jedne zeme.
Pak je dobre dobre se divat, kolik mistni plati, nebo se rovnou predem ostatnich kupujicich, nez se dostanete na radu, zeptat. Znamena to ovladat v mistnim jazyce jednu frazi – "kolik to stoji" a cislovky. A verte, ze toto jazykove vybaveni vam usetri mnoho penez i dohadovani.
Nejlepsi je pozadat mistni pratele, aby nakupovali a smlouvali za VAS! Tim dosahnete nejnizsich moznych cen. Je take se predem zeptat na ceny a take je porovnavat. Jednou se mi stalo na Bali zajimave smlouvani 🙂 … prisel starik s krasnyma (!) soskama boha Ramy. No takovy suvenyr jsem tam nikde nevidel! Zrejme se jednalo o vlastnorucni vyrobek.
1. nabidka 10 000 Rp (ca. 35 Kc za kus) … wow … to mne zamrazilo
2. nabidka 8 000 Rp … ""To je silene levne!!"" … ale nedal jsem se.
3. nabidka 5 000 a to uz starik zacinal byt nervozni, ale porat "otravoval" a ja tu sosku hrozne chtel
4. nabidka 1200 Rp (vsechny me drobne!) a jeste jsem mu Tvrdil, ze vic u sebe nemam!! :)))
Chce to take taktizovat … jinak vas oberou!!
Ač je Bali na indonéskeé poměry drahé a hodně lidí s vámi odmítá smlouvat (jsou tam davy turistů, kteří zaplatí i bez smlouvání), tak se mi zrovna tam stalo něco podobného. Šel jsem kolem rýžových polí, když se ke mně přidala paní prodávající sarongy za 60 000 rupek (7,5 dolaru). Nic jsem nechtěl kupovat, tak mě to nezajímalo, nehldě na to, že byly maximálně předražené. Pořád šla ale se mnou a nedala se odbýt. Abych se ji zbavil, tak jsem nadhodil desetinu v domnění, že znechuceně odejde. Neodešla. Šla pořád se mnou a snižovala cenu, až se dostala na těch 6000 rupek. Tak jsem ho musel koupit, protože ucuknout při ceně, se kterou jsem sám souhlasil, je neomalenost nejhrubšího zrna :).