Články

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale a po dálnici, která se sem tam zuží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyř proudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Na pravo i levo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryty nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty poměrně mnoho pramenů s tekoucí vodou.

O výletu na Salar de Uyuni, největší solnou poušť světa píše Olga Nezmeškalová, která dlouhodobě pracuje v La Pazu v Bolívii.

Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbilo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.

Je bílo-červená. Je rychlá. Je všude! Kupte si SMRT v Singapuru! Pozor – víkendové a množstevní slevy!

Po treku v národním parku Torres del Paine jsme ještě jednou zavítali na území Argentiny, abychom navštívili národní park Los Glaciares. Výchozím bodem pro treky v této oblasti je městečko El Chaltén, položené v krásném údolí řeky Rio de las Vueltas a obklopené skalami.

  Pro příjemný nedělní čas vám přinášíme kulinářské zkušenosti od Pavly Jarkulischové, která žila 4 roky v Thajsku.

Bandung se nachází v horách, v kráteru někdejší sopky, a proto má až téměř magické okolí. (Při rozměrech Indonésie a klikatosti silniček rozumějme okolím území dosažitelné pětihodinovou jízdou autobusem). O třídenním volnu jsme se proto vydali prozkoumat oblast na jihovýchod od Bandungu, kde stojí jediná hinduistická svatyně na Západní Jávě a nad ní se tyčí aktivní sopka Papandayan, jež naposledy dštila kameny a síru v roce 2002.

Počátkem února slaví Číňané nový rok a hned den na to i muslimové. Ve středu devátého zavoněl vzduch vonnými tyčinkami, ve čtvrtek zahrály mešity o něco hlasitěji než jindy a muslimové oslavili rok 1426 svého kalendáře. V liberální Indonésii, kde se veřejně slaví všechny svátky všech náboženství, byly dva dny volna.

Za dva dny po příletu z Evropy do Singapuru jsme zvládli pořešit všechny nákupy technického zázemí (čtečka karet, externí harddisk, dvd) a tak jsme zaveleli k ústupu z velkoměsta směrem indonéské ostrovy.

Do Bukittingi jsme dorazili po strastiplné cestě v Super Exekutif busu, jemuž nefungovala klimatizace, takže všech třicet cestujících dýchalo vzduch z jednoho malého otvoru ve střeše. Spolu s Němkou Careen, s níž jsme opouštěli Tuk Tuk, jsme našli fajn ubytování v D’enam guest housu za 25 000 rupek za noc.

Do Jakarty jsme se dostali 40tihodinovým přejezdem Sumatry nonstop autobusovou linkou. Probouzíme se do horkého dne, i když ne tak horkého, jak jsme na Jakartu čekali.

První dny v našem novém domově Bandungu se nesly v duchu neurčitosti a zařizování. Ačkoli nás Ondrovi čeští spolužáci z ČVUT ochotně vzali do jejich 15miliónového domu na „bělošském“ předměstí, bylo nutno si brzy najít vlastní obydlí. Spát na dlaždičkách v hale na posteli provizorně seskládané z neustále se rozjíždějících podušek sedací soupravy se dlouho nedá…

V pondělí 20. září 2004 byl v Indonésii opět volný den, protože v celé zemi probíhaly prezidentské volby. Vydali jsme se tedy strávit prodloužené volno na plážích Indického oceánu.

Právě začal muslimský postní měsíc ramadán, který většina pravověrných následovníků Alláha tráví návštěvami rodiny, modlitbami a hladověním. Pro nás to znamenalo, že přes den neseženeme nic k jídlu, neb všechny pouliční warungy i řada restaurací je až do soumraku zavřená, a že bychom se neměli ládovat na veřejnosti před zraky strádajících Indonésanů, protože je to považováno na velmi neslušné.

Každý, kdo přijede na Jávu, musí do Jogyakarty. Toto město ve střední části ostrova blízko pobřeží divokého Indického oceánu je centrem tradiční javánské kultury. Dodnes tu žije sultán Hamengkubuwono X., jehož rod se sice dávno vzdal politické moci ve prospěch jakartské vlády, nicméně zůstává autoritou v kulturní oblasti a v otázkách regionálního rozvoje.