Články

„Cestování je hlavně o čekání,“ říkal Ralf, můj holandský spolucestovatel v Teheránu, když jsme první den čekali na pákistánská víza. Ukázalo se jak velkou má pravdu, když jsme je dostali až za týden. (K tomu malá zajímavost – pro Čechy je vízum do Pákistánu zdarma, většina zemí platí 30 dolarů.)

Nejvhodnějším obdobím pro návštěvu hlavního města Portugalska je prý podzim. V úzkých uličkách starého města vlaje ve slunci čerstvě vyprané prádlo jak plachty lodí naložených zbožím z kolonií, díky nimž kdysi Lisabon býval bezstarostným městem luxusu.

V pátek ráno vstáváme neobvykle brzo, čeká nás překonání hraničního přechodu v Bazargánu. Vracíme se na hlavní silnici. Naposledy fotíme krajinu s Araratem v pozadí a o několik kilometrů dál předjíždíme kolonu kamionů.

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale a po dálnici, která se sem tam zuží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyř proudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Na pravo i levo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryty nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty poměrně mnoho pramenů s tekoucí vodou.

O výletu na Salar de Uyuni, největší solnou poušť světa píše Olga Nezmeškalová, která dlouhodobě pracuje v La Pazu v Bolívii.

Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbilo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.

Je bílo-červená. Je rychlá. Je všude! Kupte si SMRT v Singapuru! Pozor – víkendové a množstevní slevy!

Po treku v národním parku Torres del Paine jsme ještě jednou zavítali na území Argentiny, abychom navštívili národní park Los Glaciares. Výchozím bodem pro treky v této oblasti je městečko El Chaltén, položené v krásném údolí řeky Rio de las Vueltas a obklopené skalami.

  Pro příjemný nedělní čas vám přinášíme kulinářské zkušenosti od Pavly Jarkulischové, která žila 4 roky v Thajsku.

Bandung se nachází v horách, v kráteru někdejší sopky, a proto má až téměř magické okolí. (Při rozměrech Indonésie a klikatosti silniček rozumějme okolím území dosažitelné pětihodinovou jízdou autobusem). O třídenním volnu jsme se proto vydali prozkoumat oblast na jihovýchod od Bandungu, kde stojí jediná hinduistická svatyně na Západní Jávě a nad ní se tyčí aktivní sopka Papandayan, jež naposledy dštila kameny a síru v roce 2002.

Počátkem února slaví Číňané nový rok a hned den na to i muslimové. Ve středu devátého zavoněl vzduch vonnými tyčinkami, ve čtvrtek zahrály mešity o něco hlasitěji než jindy a muslimové oslavili rok 1426 svého kalendáře. V liberální Indonésii, kde se veřejně slaví všechny svátky všech náboženství, byly dva dny volna.

Za dva dny po příletu z Evropy do Singapuru jsme zvládli pořešit všechny nákupy technického zázemí (čtečka karet, externí harddisk, dvd) a tak jsme zaveleli k ústupu z velkoměsta směrem indonéské ostrovy.

Do Bukittingi jsme dorazili po strastiplné cestě v Super Exekutif busu, jemuž nefungovala klimatizace, takže všech třicet cestujících dýchalo vzduch z jednoho malého otvoru ve střeše. Spolu s Němkou Careen, s níž jsme opouštěli Tuk Tuk, jsme našli fajn ubytování v D’enam guest housu za 25 000 rupek za noc.

Do Jakarty jsme se dostali 40tihodinovým přejezdem Sumatry nonstop autobusovou linkou. Probouzíme se do horkého dne, i když ne tak horkého, jak jsme na Jakartu čekali.

První dny v našem novém domově Bandungu se nesly v duchu neurčitosti a zařizování. Ačkoli nás Ondrovi čeští spolužáci z ČVUT ochotně vzali do jejich 15miliónového domu na „bělošském“ předměstí, bylo nutno si brzy najít vlastní obydlí. Spát na dlaždičkách v hale na posteli provizorně seskládané z neustále se rozjíždějících podušek sedací soupravy se dlouho nedá…